8. Kapitola
Lucie si sedla na postel a začala číst dopis, který napsala večer.
Drahý Tome,
Bee odjíždí na týden nebo dva do Graceina tábora, Myslím si, že jí to prospěje. Je tu opravdu velká nuda.
Nuda ... opakovala si, ale nechala to tak.
Ptáš se, jak funguje auto. Téměř ho nepoužíváme, protože se ne-dají sehnat pneumatiky ani benzín, a tak bude zachovalé, až se vrátíš. Řekla jsem Sibyl, že ji srdečně pozdravuješ, a ona Ti vzkazuje, že se za Tebe každý večer modlí. A ona to určitě dělá, Tome. Nevím, jak bych si bez ní poradila.
Opřela se zády o polštáře a přemýšlela o Sibyl, o tom, co asi ví. Bylo slunečné ráno, ale na procházku nepomýšlela. Musela zůstat tady, tady v domě, aby se nic nestalo. Já tomu musím zabránit, řekla si. Teď ještě nevím, co udělám, ale až sem přijdou ...
Nagle a Donnelly a Levy ... Pět tisíc dolarů. Mé šperky! vzpo-mněla si náhle. Měla diamantový snubní prstýnek, smaragdový prs-ten - dar od otce k jednadvacátým narozeninám, perlový náhrdelník po matce, diamantový náramek po babičce, všechno v trezoru newy-orské banky. Mohla bych si na ně něco půjčit, uvažovala. Anebo je v nejhorším případě dokonce prodat.
Vyplatit vyděrače? Ano, přemýšlela. Možná je to hrozná hlou-post, ale udělám to. Alespoň na chvíli zacpu těm lidem ústa. Získám čas.
A čas musí být jejím spojencem. Slepé tomu věřila. Nyní z té ví-ry žila. Každý den zkracoval válku, každý den, v němž nepřišel tele-gram týkající se Toma, byl získaný den. Žila jakoby se zatajeným dechem. Ze dne na den.
Sáhla po knize a umíněně ji četla v posteli. Byla to nějaká detek-tivka, kterou si půjčila v knihovně pro otce, a ona neměla detektivky ráda. Zdá se, že v nich nikdo necítí provinění za spáchanou vraždu, řekla. Servírují je jako problém, Lucie, poznamenal otec. A navíc zavražděnou osobu zpravidla ukazují jako člověka, který není hoden soucitu. Mně je jich líto, řekla, nesnáším, když je nacházejí s dýkou v těle nebo s očima vytřeštěnýma po požití jedu a já nevím co všechno.
A přece, jak málo lítosti pociťovala k Tedovi Darbymu! Udělala jsem to vlastně já, žasla. Zatajila jsem jeho smrt. Odklidila jsem mrt-volu. A když jsem se vrátila - po tom - nikdo si na mně ničeho ne-všiml - ničeho divného. Koneckonců, možná ani nejsem příliš citlivá. Možná jsem dost nelítostná.
Kdybych tak byla, uvažovala, když vstala a začala se oblékat.
To ráno byla snídaně něčím neobvyklá. Podivila se, když našla celou rodinu v tak veselé a povídavé náladě. Podivila se, ale nepotěši-lo ji to. Znepokojovalo ji to. Byli příliš nevinní. Dnes ráno vypadali jako oběti, politováníhodné oběti, které si neuvědomují temnou hroz-bu.
Ona nyní viděla tu hrozbu jasněji než kdykoliv předtím. Otec sto-jí v loděnici. Lucie, nemám rád, když mě někdo honí, slýchávala od něho často. Ale když ho někdo obviní, budou ho honit. Zasypou ho otázkami. Představovala si ho, jak trochu propadá zmatku, jak se v něm vzmáhá rozhořčení. Uměla si domyslet, jak nesmírně se bude stydět, až se doslechne o Beeině lehkomyslnosti. On i David. Tom by byl jiný, přemýšlela. Ten by Bee litoval.
„Chce tě navštívit Owenova matka,“ ozval se David.
„Owen? Owen?“ divil se pan Harper. „Aha, ano! Slušný chla-pec.“
„Je mu třiadvacet,“ připomněl David. „A dva roky sloužil v ar-mádě.“
„Jeho máma je strašně prostoduchá,“ utrousila Bee. „Ale dost mi-lá. Je to dost milá rodina.“
„Topí se v penězích,“ blahosklonně pokračoval David. „Doslova topí. Prokouknul jsem je.“
„No ne, ty jsi úžasný,“ posmívala se mu Bee dobromyslně.
„Vím, jak si získat přátele,“ pochválil se David. „Mami, Lloydo-vi mě dnes pozvali na oběd. Nemáš nic proti tomu?“
„Vůbec ne, Davide,“ odpověděla Lucie. „Máš čistou košili?“
Odešla do kuchyně poradit se se Sibyl.
„Jestli dnes nepřijde ten opravář,“ začala Sibyl, „nevím, jestli se nám přes neděli všechno nezkazí.“
Chvíli stály pohroužené do pochmurného mlčení.
„Radši bych měla jít na trh dřív,“ pokračovala Sibyl. „Radši vše-ho nechám a půjdu na autobus v devět.“
„Já nakoupím, Sibyl.“
„Ne, paní,“ odporovala. „V sobotu raději já. Půjdu brzy, vrátím se a ještě stihnu přežehlit ty věcičky pro Bee.“
„Zavolám taxík,“ navrhla Lucie. „A ať na tebe radši počká, Sibyl. Zaplatíme ho podle hodin.“
Také Bee chtěla jet do vesnice. Odjely se Sibyl taxíkem. David už odešel. Starý pan Harper se procházel. Lucie si uvázala zástěru a dala se umývání nádobí od snídaně. Vtom zazvonil telefon. Utřela si ruce a zvedla sluchátko.
„Prosím paní Holleyovou,“ ozval se mužský hlas.
„U telefonu,“ řekla Lucie.
„Tady je Donnelly. Paní Holleyová, chtěl bych se s vámi dnes ráno na chvilku setkat. Kdy bych mohl přijet?“
„Ach ... !“ zvolala. „Je mi líto ... Ale radši byste se tu neměl uka-zovat.“
„Tak se musíme sejít někde jinde.“
„Nevím ... Nechápu ... “
„Přijďte na nádraží. Jsem tam.“
„Nemůžu. Nemůžu odejít.“
„Promiňte, že vás obtěžuji,“ omlouval se.
„Nemůžete mi říci do telefonu, o co jde?“
„Je lepší po telefonu příliš nemluvit,“ varoval ji.
„Nevím, kde a jak bychom se mohli setkat.“
„Je to důležité,“ naléhal. „Jinak bych vás neobtěžoval. Nemohl bych se s vámi sejít někde poblíž?“
„Počkejte,“ řekla. „Nechte mě přemýšlet ... Máme tu loděnici. Když půjdete po pobřeží a pak po chodníčku, dostanete se tam, aniž by vás někdo viděl.“
„Kdy tam mám být?“
„Hm ... To je těžké ... Víte, budu muset počkat na příležitost, kdy se budu moci vytratit.“
„Jdu tam hned,“ přerušil ji, „a budu čekat.“
Zavěsila telefon a stála u něho rozmrzelá a nerozhodná. Na světě je tolik věcí ... přemýšlela. Lidé jsou hlupáci, když tvrdí, že žena v domácnosti je svou paní a že je mnohem svobodnější než ty, co chodí do zaměstnání.
Jestli se Bee vrátí a najde talíře ve dřezu ... I otec, ačkoliv není podezřívavý, by to pokládal za divné. Jak zdůvodním, že jsem odešla z domu?
„Ach, já nevím!“ vykřikla zlostně. „A co je komu do toho!“
Rozhodla se, že domyje nádobí a nechá ho odkapat. Potom jim řeknu, když se mě budou na něco ptát, že mi bylo smutno. Řeknu jim, že jsem chtěla přemýšlet. Proč ne? Jiní to taky tak dělají.
Vyběhla nahoru napudrovat si tvář a zlost v ní narostla, když vi-děla, jak zrudla a jak je rozcuchaná. Zlost na ně, na otce, na děti, na Sibyl.
Co je jim do toho, když se mi zachce na chvíli se vytratit z do-mu? A postele jsou neustlané ... Musím ustlat otcovu postel. Má veli-ce rád pořádek. Hněval by se, kdyby se vrátil a našel svou postel neu-stlanou.
Bee si měla ustlat sama. Och, Bee, dcerunko ...! Nagle a Donnel-ly a možná i jiní lidé, hrozní lidé, čtou tvé ubohé, hloupé dopisy. Snaží se z nich vytlouct peníze ...
Dnes odpoledne Bee odcestuje, možná na pár týdnů. Možná ji před tou nepříjemností neuchráním. Musím jí ustlat postel, přemýšle-la Lucie. Nebo si bude myslet, že ji nemám ráda.
Nedokázala přestat. Ustlala i Davidovi. Uklidila koupelnu. David zapomněl ve vaně zátku. Popadla čisticí prášek a hadr. Ale! řekla si. Musím jít za panem Donnellym a poslechnout si ho. To je hloupé.
Musela vyčistit vanu. Seběhla dolů po schodech a skoro se roz-plakala, protože chtěla vysypat popelníky a dát do pořádku obývák. Utíkala přes trávník do obytné části loděnice, rozpálená, nahněvaná, nešťastná.
Přešla přes obývací místnost v přízemí a vykročila po schodech nahoru. Donnelly stál na plošince a čekal na ni.
„Promiňte, že jsem vás nechala čekat,“ omluvila se stroze. „Ale měla jsem dnes ráno moc práce.“
„Pospíchala jste hodně,“ řekl. „Úplně jste se zadýchala. Byl bych počkal.“
„No ... půjdeme sem,“ ozvala se a zavedla ho do jedné ze dvou ložnic. Byla to velká místnost, matně osvětlená špinavými okny. U stěny stály dva převalené gauče, všude byla silná vrstva prachu.
Lucie si sedla do houpacího křesla s potrhanou a vybledlou vý-šivkou na opěradle a Donnelly zůstal stát před ní.
„Proč už dámy nepoužívají vějíř?“ zeptal se.
„Hm, myslím si, že já ho nepoužívala nikdy,“ odpověděla Lucie.
„Na to jste příliš mladá. Pamatuji si, že když jsem byl v New Or-leansu, bylo tam děvče, Francouzka, bruneta jako vy, a ta měla malý vějíř, tuším purpurový. Nevím, jak se jmenují ty pěkné, jasné barvy.“
Chtěl jí dopřát času, aby se uklidnila.
„Jsou to lila,“ vysvětlovala zdvořile, „levandulová a fialová.“
„Jaké pěkné názvy.“
Zavládlo mlčení. Houpala se a dřevěná podlaha vrzala. Donnelly stál před ní se založenýma rukama, poodvrácenou hlavou, neposkvr-něný a elegantní ve tmavém obleku s hezkou olivově zelenou krava-tou.
„Celá ta záležitost mě mrzí,“ poznamenal. „Kdyby šlo jen o mě, dal bych vám ty dopisy a měla byste pokoj.“
„Hm,“ vzdychla si.
„Řekl jsem Nagleovi, že chcete, abych počkal do pondělka. Nelí-bilo se mu to. Nic víc jsem nemohl udělat, abych mu zabránil přijít sem osobně.“
„To by nepomohlo. Jen by se to všechno zhoršilo.“
„Právě to chce. Chce na vás dotírat, dokud si nezačnete zoufat a dokud z vás ty peníze nějak nevymámí.“
„Ale vy ne, samozřejmě!“ vykřikla.
„Já ne,“ přisvědčil.
Zvedla se v ní velká zlost na Donnellyho. Je to podvodník, uva-žovala, a pravděpodobně velice šikovný. Snaží se mě nějak nachytat. Snaží se mě podvést. On - nevím, o co se snaží, ale je to něco straš-ného.
„Za všechno tedy může pan Nagle?“ usmála se.
„To ne ... “ namítl Donnelly. „Ne. To bych netvrdil. Když s tím vyrukoval, neodporoval jsem mu.“
„Ale teď smýšlíte jinak. Díváte se na to skutečně velkomyslně.“
„Teď si upřímně přeji, abych už s tím vším skoncoval,“ konsta-toval. „Jenže nemůžu. S Naglem se nedá mluvit. Z toho kšeftu nám kápnou nějaké peníze. Ale vypadá to s námi špatně a on se proto znepokojuje. Má rád při sobě nějakou sumičku pro každý případ.“
„Ale vy ne. Vy nechcete ty peníze, ty vyděračské peníze!“
„Já ne,“ odvětil. „Jenže neudržím Naglea déle než do pondělka.“
Jste si jistá, že do té doby tu sumu seženete?“
„Ano,“ odsekla nerozvážně a bezstarostně.
Odpoledne Bee odcestuje a zůstane jí celá neděle na přemýšlení, na plány.
„Mám si pro ně přijít sem?“ zeptal se. „Nebo se se mnou radši chcete setkat v New Yorku?“
„Sejdu se s vámi v New Yorku,“ rozhodla se.
„Kdy by se vám to hodilo?“
„Sejdeme se před Sternem na Čtyřicáté druhé avenue,“ odpově-děla, „v poledne.“
„Ještě jedna maličkost ... “ ozval se. „Stačí, když vezmete jen čtyři tisíce pět set dolarů.“
„Och, jaká pozornost od pana Naglea!“ vykřikla. „Jaká laskavost a pozornost, že mi odpustil pět set dolarů!“
„Těch pět set jsem mu dal já,“ přiznal Donnelly. „Řekl jsem mu, že je posíláte vy. Udělal jsem to proto, aby vás tu neobtěžoval.“
Podívala se mu přímo do tváře, která byla jako vždy hezká, hra-natá, ale jakoby rozmazaná a zastřená.
„Nevěřím vám,“ procedila přes zuby. „Ničemu nevěřím.“
Neřekl nic a ona přešla kolem něho ven z místnosti a dolů po schodech. Lhář! křičela v duchu. Lhář! Nenávidím ho!
Takovéhle duševní pobouření, takový hněv ještě nezažila. On sem přinesl ty dopisy. On si má vyzvednout peníze. A tvrdí, že to udělal pro mne. Lhář. Vyděrač. Hnusný podvodník. Jak ho nenávidím ...
Vrátila se domů a myslela jen na svůj hněv. Půjdu na policii, uvažovala. Nějak se mi podaří otce z toho dostat. Policie se postará, aby se nikdo o Beeiných listech nedozvěděl. A ty chlapy zatknou. Toho chlapa!
Otevřela přední dveře a z obýváku vyšla Bee. A při pohledu na vlastní dítě pohltilo Lucii všechno ostatní jako valící se příliv. Musí přichystat Beeiny věci, zabalit, připravit oběd. Zmocnil se jí známý pocit, že kdeco je rozdělané, kdečím je potřeba se zabývat.
„Už ses vrátila?“ vyptávala se. „Obstarala sis všechno, cos chtě-la?“
„Ne,“ odvětila Bee, „ale co na tom. Mami, do tábora nejedu. Po-slala jsem tetě Grace telegram.“
„Bee! A proč?“
Bee stála proti ní, štíhlá, hezká, podivně přísná a celá v bílém.
„Protože jsem ustaraná a znepokojená z tebe,“ vyhrkla. „Jsem šokovaná.“
„O čem to mluvíš?“ zvolala Lucie.
„O tom člověku,“ odsekla Bee. „O tom, jak si zahráváš s tím chlapem.“
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat