Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

2. Kapitola

Lucii Holleyovou vždycky potěšilo, když se ráno probudila mi-mořádně brzy. Dodávalo jí to nevšední pocit volnosti a soukromí. Zatímco ostatní spali, mohla si dělat, co chtěla.
Dnes ráno se vzbudila v pět. Chvíli ležela a ustaraně přemýšlela o Bee. Byla však plná života a energie a nevydržela v posteli. Vstala, oblékla si černé vlněné plavky a na hlavu si natáhla gumovou koupa-cí čepici. Vzala do ruky sandály a bosá sešla po schodech. David se vždycky velmi zlobil, že chodila plavat sama.
„Zkušený plavec,“ říkával přísně, „by to nedělal.“
„Já jsem velice zkušená plavkyně,“ tvrdila Lucie. „Plavu už od dětství.“
„Nikdo by neměl plavat úplně sám,“ namítával. „I tak je voda za-čátkem května ještě moc studená. Byl bych radši, kdybys to neděla-la.“
Bylo jí líto, že dělá něco, co by Davida znepokojilo. Ale on se nikdy nevzbudí dřív než v půl osmé nebo v osm, uvažovala, a do té doby už uschnu a obleču se. Nikdy se to nedozví a ráno je přece nej-úžasnější část dne.
Odemkla přední dveře a vyšla ven. Sedla si na schody a obula si sandály. Bylo šedavé ráno, ale svěží a tak nějak slibné, nevypadalo to na déšť. Trošku si zavesluji, napadlo ji. A domnívala se, že když si zaplave v chladné vodě, najde nový a lepší způsob, jak si pohovořit s Bee.
Nabídnu jí něco jiného, přemýšlela. Když tomu ubohému dítěti nedovolím chodit do umělecké školy, co bude dělat? Budu muset něco podniknout. Budu si muset promluvit s několika zdejšími lidmi o Bee. Jenže to já neumím. Bez Toma je to moc těžké.
Vdala se jako osmnáctiletá a bez Toma nikam nechodila, nikdy jí to ani nepřišlo na mysl. A před svatbou žila s otcem a matkou klid-ným, spokojeným, šťastným domáckým životem a ven chodila jen málokdy. Byla od přírody přátelská a nekritická, ale na svoji obranu toho moc říci nesvedla. Neměla vlohy pro společenský život a ani po něm příliš netoužila.
A to je chyba, uvažovala. Když mám dceru v Beeině věku, je mou povinností ledacos zařídit. Možná přemluvím otce, aby šel se mnou navštívit pár lidí ... Snad bychom mohli vstoupit do místního jachtařského klubu.
Loděnice byla postavená dost zvláštně. Byl to dlouhý dřevěný tunel nad cementovým bazénem, v němž byly upoutané čluny. Z pevniny k němu byla přistavěná nevelká poschoďová chata s veran-dou. Ideální pro šoféra nebo pro manžele, tvrdil realitní agent, až na to, že Lucie neměla šoféra ani žádnou manželskou dvojici, jen Sibyl, a ta tam bydlet nechtěla.
Dřevěná tunelová zeď vedla k otvoru s rampou. Sešla po ní do šera, kde byly k železným skobám připoutány kajak, kánoe a moto-rový člun. Při odlivu odpluly až tam, kam jim to dovolila lana. Začala přitahovat kajak. Pohyboval se nějak neochotně, a když do něho vkročila, uviděla tělo.
Byl to muž. Ležel tváří dolů v motorovém člunu, v divné, strašné poloze, nohy natažené přes sedadlo, hlavu a hruď mu cosi nadzdvi-hovalo. Neviděla mu do obličeje, ale něco jí říkalo, možná tvar hlavy, že je to Ted Darby. A že je mrtvý.
Chtěla se o tom přesvědčit. Vlezla do motorového člunu, a byl to Ted Darby a byl mrtvý. Spadl na rezervní kotvu opřenou o sedadlo a ta mu propíchla hrdlo.
To udělal otec, pomyslela si.
Stála v mírně rozkolébaném člunu, rozkročená, aby udržela rov-nováhu, vysoká a dlouhonohá v bílých šatech. To, přirozeně, zname-ná policii, uvažovala. A otec se bude muset dozvědět, že to udělal on. Zjistí, proč sem Ted přišel, a zatáhnou do toho Bee. A já to nebudu moci zatajit před Tomem. To je vyloučené. Bude to ve všech bulvár-ních novinách.
Bude to opravdu hrozné, přemýšlela. Pro malou, ubohou Bee. Pro Toma. Pro Davida. Ale nejhůře na tom bude otec. Postaví ho před soud. Obžalují ho. A to jim otřese, poníží ho to.
Kdybych mohla Teda uklidit, uvažovala, udělala bych to. Kdy-bych vymyslela nějaký způsob, jak všechny zachránit ...
Podaří se mi to, když ho sundám z té kotvy.
Stála tam, trochu se kývala v rozhoupaném člunu a uvědomovala si, že by ho dokázala odklidit. Měla vynalézavost své matky, ženy v domácnosti, zvyklé na nečekané události. Neustále měla co do činění s úrazy, náhlými chorobami, potížemi. Už léta na ní ležela odpověd-nost za mimořádné případy. Měla i dost sil udělat něco s mrtvolou, ale cítila nepřekonatelný odpor. Nemůžu se ho dotknout, proletělo jí hlavou. Nesmysl, řekla si. Taky jsem si myslela, že nebudu moci otrávit plynem starého Tygra. A udělala jsem to. A když dostala zá-chvat ta pradlena a byly jsme v domě jen samy dvě, taky jsem si po-radila. Když David spadl ze schodů do sklepa a ležel tam s krvácejí-cím čelem ... Ano, dokážu to.
Pořádně se nadřela, protože tělo už začínalo tuhnout. Bylo to vážně hrozné. Když dostala Teda na dno člunu, její dech spíš připo-mínal vzlykání. Vytáhla ze skříňky nepromokavý plášť a přikryla ho. Potom odrazila a nastartovala motor.
V uzavřeném prostoru a ranním tichu se rozlehl ohlušující rachot. A navíc měla potíže. Motor naskočil, chcípl a znovu naskočil. Bach, bach, lata, back. V domě to uslyší a někdo sem přijde, napadlo ji. I cestou motor ukrutně řval.
Zamířila úzkým průplavem a přes rákosí na širé prostranství záli-vu, do šedavého, měkkého a tichého světa. Na dohled nebylo žádné plavidlo. Už si umínila, že zaveze Teda na Simmův ostrov. Vybrala si nejlepší místo. Na pobřeží ostrůvku, obráceném k pevnině, stála řada zchátralých letních chat. Věděla, že všechny jsou prázdné. Ale stejně se k nim radši nebudu přibližovat, rozhodla se.
Před týdnem tu byla s Davidem a Bee na výletě. Poohlíželi se po nějakém pěkném místě. Teď ale hledala jiné místo, polozapomenuté, kam by nikdo nevkročil. Bylo by strašné, kdyby ho našlo nějaké dítě, napadlo ji.
Tady to je. Úzký pás písku a za ním bažina. Vysoká stébla rákosí se kolébala ve větru. Vypnula motor a spustila kotvu. Zhluboka se nadechla a dala se do práce.
Ted byl velmi lehký, ale i tak se musela namáhat, aby ho zvedla z člunu. Pak ho chytila v podpaží a odvlekla ho do bažiny, hluboko do rákosí.
S roztaženýma rukama a nohama vypadal groteskně a zároveň strašně.
Pokusila se urovnat mu je. Nepodařilo se jí to. Rozplakala se. Ležel tam a díval se do nebe.
Takhle ho tu nemůžu nechat, usoudila. V kapse šatů našla velký bílý kapesník. Vytáhla ho, utřela si jím oči a položila ho na jeho ble-dou tvář. Ale vítr ho hned odvál. Nebyly tu žádné kameny, kterými by ho zatížila. Klečela vedle mrtvého těla, mračila se a stále plakala. Potom ostrými zuby roztrhla kapesník z obou stran, přikryla mu jim tvář a uvázala ho ke dvěma stéblům rákosu.
Lepší než nic, přemýšlela, když se vracela ke člunu. Tentokrát motor naskočil okamžitě. Když byla na širém moři, znovu zastavila a zaolejovaným hadrem očistila dno člunu. Krve tam bylo jen velmi málo. Doufám, že to šlo rychle, uvažovala. Doufám, že tam nebyl dlouho - sám ...
Převázala si šaty těsně kolem pasu a klopami si přikryla ňadra, protože vítr jí teď připadal mrazivý. Nastartovala motor a zamířila domů. Hotovo, říkala si. Pustím to z hlavy. Ale náhle si vzpomněla na kapesník. Ale co, nikomu se nepodaří identifikovat ho. Koupila ho před lety v jednom laciném obchodě. Takových budou tisíce a tisíce. Otisky prstů? Myslím, že otisky se z žádné látky sejmout nedají. Ko-neckonců mohla bych říct, že jsem kapesník zapomněla na ostrově toho dne, kdy jsme tam byli na výletě.
Tak či tak, už se nedá nic dělat. Je po všem. A nebudu už na to myslet.
Když se blížila k loděnici, mírně ji zamrazilo, protože si všimla, že tam stojí David, hubený a nahrbený, v modrých trenýrkách a zele-né větrovce. Ale hned se vzpamatovala. Aspoň to bude mít rychle za sebou.
„Ahoj, Davide,“ pozdravila vesele.
„Ahoj,“ odpověděl, ale neusmíval se.
Když člun vklouzl do tunelu, zamířil k rampě a čekal, aby jí po-mohl nahoru.
„Nevěřil jsem vlastním uším,“ začal, „když jsem zaslechl nasko-čit motor. Myslel jsem si, že chce někdo ukrást člun. Běžel jsem sem co nejrychleji a viděl tě, jak uháníš pryč.“
„Mám ráda časná rána,“ vysvětlovala.
„To je v pořádku, ale proč sis nevzala kajak jako vždycky?“ na-mítal David.
„No, napadlo mě, že si pro změnu vezmu motorový člun.“
„Prosím tě, podruhé to nedělej,“ řekl. „Je to nebezpečné. V tom motoru se vůbec nevyznáš. Kdyby chcípl nebo se ti pokazila nějaká drobnost, byla bys úplně bezmocná.“
„Nebyla jsem daleko,“ ospravedlňovala se Lucie.
„Dobře, ale ani tak to už nedělej, prosím,“ trval na svém David. „Je to strašně výstřední.“
„Co je na tom špatného, když je člověk občas výstřední?“ nedala se Lucie.
,Já osobně,“ pokračoval David, „bych byl nerad, kdyby tě mí zdejší známí viděli, jak v půl šesté ráno drandíš sem a tam s motoro-vým člunem.“
Je jako můj otec, pomyslela si Lucie. Ale vypadá jako Tom, s těmi hustými, žlutohnědými řasami a malýma zelenýma očima.
Je mu teprve patnáct. Je to ještě dítě. Ale za tři roky ... jestli bude válka trvat ještě tři roky ...
Tahle myšlenka ji trápila znovu a znovu a zraňovala jí srdce. Ob-jala ho kolem hubených ramen.
„Davide, jsem přesvědčená, že mě nikdo z tvých přátel neviděl,“ prohlásila. „Ale jestli tě to znepokojuje, už to neudělám.“
„To je dobře,“ řekl.
„Pojď, půjdeme domů a nasnídáme se.“
„Sibyl ještě nebude vzhůru.“
„Poradím si sama,“ řekla Lucie.
Sundala ruku z jeho ramen a kráčeli spolu bok po boku.
„Co se děje s Bee?“ zeptal se.
„Jak to myslíš, Davide?“
„Určitě sis toho všimla,“ řekl. „Je fakt, že ona většinou hraje. Vždycky hraje. Ale stejně, v poslední době ji něco trápí.“
„Už ti nevypráví o svých starostech, Davide? Kdysi jste si přece o všem povídali.“
„Na nic se jí neptám,“ odpověděl David.
„Lidem dělá dobře, když se mohou někomu svěřit se svými pro-blémy ... “
„Mně zas nedělá dobře poslouchat je,“ prohlásil nečekaně roz-hodně. „Nesnáším všelijaké ty citové výlevy a milostné pletky a ne-chci do nich být zapleten. Ani teď, ani jindy.“
Přidržel zasunovací dveře a Lucie kolem něho prošla do Sibyliny krásné kuchyně. Slunce se prodíralo mraky. Jeho paprsky dopadaly na podlahu pokrytou zelenobílým linoleem. Bylo příjemné připravo-vat Davidovi snídani.