8. Kapitola
Lucie si sedla na postel a začala číst dopis, který napsala večer.
Drahý Tome,
Bee odjíždí na týden nebo dva do Graceina tábora, Myslím si, že jí to prospěje. Je tu opravdu velká nuda.
Nuda ... opakovala si, ale nechala to tak.
Ptáš se, jak funguje auto. Téměř ho nepoužíváme, protože se ne-dají sehnat pneumatiky ani benzín, a tak bude zachovalé, až se vrátíš. Řekla jsem Sibyl, že ji srdečně pozdravuješ, a ona Ti vzkazuje, že se za Tebe každý večer modlí. A ona to určitě dělá, Tome. Nevím, jak bych si bez ní poradila.
Opřela se zády o polštáře a přemýšlela o Sibyl, o tom, co asi ví. Bylo slunečné ráno, ale na procházku nepomýšlela. Musela zůstat tady, tady v domě, aby se nic nestalo. Já tomu musím zabránit, řekla si. Teď ještě nevím, co udělám, ale až sem přijdou ...
Nagle a Donnelly a Levy ... Pět tisíc dolarů. Mé šperky! vzpo-mněla si náhle. Měla diamantový snubní prstýnek, smaragdový prs-ten - dar od otce k jednadvacátým narozeninám, perlový náhrdelník po matce, diamantový náramek po babičce, všechno v trezoru newy-orské banky. Mohla bych si na ně něco půjčit, uvažovala. Anebo je v nejhorším případě dokonce prodat.
Vyplatit vyděrače? Ano, přemýšlela. Možná je to hrozná hlou-post, ale udělám to. Alespoň na chvíli zacpu těm lidem ústa. Získám čas.
A čas musí být jejím spojencem. Slepé tomu věřila. Nyní z té ví-ry žila. Každý den zkracoval válku, každý den, v němž nepřišel tele-gram týkající se Toma, byl získaný den. Žila jakoby se zatajeným dechem. Ze dne na den.
Sáhla po knize a umíněně ji četla v posteli. Byla to nějaká detek-tivka, kterou si půjčila v knihovně pro otce, a ona neměla detektivky ráda. Zdá se, že v nich nikdo necítí provinění za spáchanou vraždu, řekla. Servírují je jako problém, Lucie, poznamenal otec. A navíc zavražděnou osobu zpravidla ukazují jako člověka, který není hoden soucitu. Mně je jich líto, řekla, nesnáším, když je nacházejí s dýkou v těle nebo s očima vytřeštěnýma po požití jedu a já nevím co všechno.
A přece, jak málo lítosti pociťovala k Tedovi Darbymu! Udělala jsem to vlastně já, žasla. Zatajila jsem jeho smrt. Odklidila jsem mrt-volu. A když jsem se vrátila - po tom - nikdo si na mně ničeho ne-všiml - ničeho divného. Koneckonců, možná ani nejsem příliš citlivá. Možná jsem dost nelítostná.
Kdybych tak byla, uvažovala, když vstala a začala se oblékat.
To ráno byla snídaně něčím neobvyklá. Podivila se, když našla celou rodinu v tak veselé a povídavé náladě. Podivila se, ale nepotěši-lo ji to. Znepokojovalo ji to. Byli příliš nevinní. Dnes ráno vypadali jako oběti, politováníhodné oběti, které si neuvědomují temnou hroz-bu.
Ona nyní viděla tu hrozbu jasněji než kdykoliv předtím. Otec sto-jí v loděnici. Lucie, nemám rád, když mě někdo honí, slýchávala od něho často. Ale když ho někdo obviní, budou ho honit. Zasypou ho otázkami. Představovala si ho, jak trochu propadá zmatku, jak se v něm vzmáhá rozhořčení. Uměla si domyslet, jak nesmírně se bude stydět, až se doslechne o Beeině lehkomyslnosti. On i David. Tom by byl jiný, přemýšlela. Ten by Bee litoval.
„Chce tě navštívit Owenova matka,“ ozval se David.
„Owen? Owen?“ divil se pan Harper. „Aha, ano! Slušný chla-pec.“
„Je mu třiadvacet,“ připomněl David. „A dva roky sloužil v ar-mádě.“
„Jeho máma je strašně prostoduchá,“ utrousila Bee. „Ale dost mi-lá. Je to dost milá rodina.“
„Topí se v penězích,“ blahosklonně pokračoval David. „Doslova topí. Prokouknul jsem je.“
„No ne, ty jsi úžasný,“ posmívala se mu Bee dobromyslně.
„Vím, jak si získat přátele,“ pochválil se David. „Mami, Lloydo-vi mě dnes pozvali na oběd. Nemáš nic proti tomu?“
„Vůbec ne, Davide,“ odpověděla Lucie. „Máš čistou košili?“
Odešla do kuchyně poradit se se Sibyl.
„Jestli dnes nepřijde ten opravář,“ začala Sibyl, „nevím, jestli se nám přes neděli všechno nezkazí.“
Chvíli stály pohroužené do pochmurného mlčení.
„Radši bych měla jít na trh dřív,“ pokračovala Sibyl. „Radši vše-ho nechám a půjdu na autobus v devět.“
„Já nakoupím, Sibyl.“
„Ne, paní,“ odporovala. „V sobotu raději já. Půjdu brzy, vrátím se a ještě stihnu přežehlit ty věcičky pro Bee.“
„Zavolám taxík,“ navrhla Lucie. „A ať na tebe radši počká, Sibyl. Zaplatíme ho podle hodin.“
Také Bee chtěla jet do vesnice. Odjely se Sibyl taxíkem. David už odešel. Starý pan Harper se procházel. Lucie si uvázala zástěru a dala se umývání nádobí od snídaně. Vtom zazvonil telefon. Utřela si ruce a zvedla sluchátko.
„Prosím paní Holleyovou,“ ozval se mužský hlas.
„U telefonu,“ řekla Lucie.
„Tady je Donnelly. Paní Holleyová, chtěl bych se s vámi dnes ráno na chvilku setkat. Kdy bych mohl přijet?“
„Ach ... !“ zvolala. „Je mi líto ... Ale radši byste se tu neměl uka-zovat.“
„Tak se musíme sejít někde jinde.“
„Nevím ... Nechápu ... “
„Přijďte na nádraží. Jsem tam.“
„Nemůžu. Nemůžu odejít.“
„Promiňte, že vás obtěžuji,“ omlouval se.
„Nemůžete mi říci do telefonu, o co jde?“
„Je lepší po telefonu příliš nemluvit,“ varoval ji.
„Nevím, kde a jak bychom se mohli setkat.“
„Je to důležité,“ naléhal. „Jinak bych vás neobtěžoval. Nemohl bych se s vámi sejít někde poblíž?“
„Počkejte,“ řekla. „Nechte mě přemýšlet ... Máme tu loděnici. Když půjdete po pobřeží a pak po chodníčku, dostanete se tam, aniž by vás někdo viděl.“
„Kdy tam mám být?“
„Hm ... To je těžké ... Víte, budu muset počkat na příležitost, kdy se budu moci vytratit.“
„Jdu tam hned,“ přerušil ji, „a budu čekat.“
Zavěsila telefon a stála u něho rozmrzelá a nerozhodná. Na světě je tolik věcí ... přemýšlela. Lidé jsou hlupáci, když tvrdí, že žena v domácnosti je svou paní a že je mnohem svobodnější než ty, co chodí do zaměstnání.
Jestli se Bee vrátí a najde talíře ve dřezu ... I otec, ačkoliv není podezřívavý, by to pokládal za divné. Jak zdůvodním, že jsem odešla z domu?
„Ach, já nevím!“ vykřikla zlostně. „A co je komu do toho!“
Rozhodla se, že domyje nádobí a nechá ho odkapat. Potom jim řeknu, když se mě budou na něco ptát, že mi bylo smutno. Řeknu jim, že jsem chtěla přemýšlet. Proč ne? Jiní to taky tak dělají.
Vyběhla nahoru napudrovat si tvář a zlost v ní narostla, když vi-děla, jak zrudla a jak je rozcuchaná. Zlost na ně, na otce, na děti, na Sibyl.
Co je jim do toho, když se mi zachce na chvíli se vytratit z do-mu? A postele jsou neustlané ... Musím ustlat otcovu postel. Má veli-ce rád pořádek. Hněval by se, kdyby se vrátil a našel svou postel neu-stlanou.
Bee si měla ustlat sama. Och, Bee, dcerunko ...! Nagle a Donnel-ly a možná i jiní lidé, hrozní lidé, čtou tvé ubohé, hloupé dopisy. Snaží se z nich vytlouct peníze ...
Dnes odpoledne Bee odcestuje, možná na pár týdnů. Možná ji před tou nepříjemností neuchráním. Musím jí ustlat postel, přemýšle-la Lucie. Nebo si bude myslet, že ji nemám ráda.
Nedokázala přestat. Ustlala i Davidovi. Uklidila koupelnu. David zapomněl ve vaně zátku. Popadla čisticí prášek a hadr. Ale! řekla si. Musím jít za panem Donnellym a poslechnout si ho. To je hloupé.
Musela vyčistit vanu. Seběhla dolů po schodech a skoro se roz-plakala, protože chtěla vysypat popelníky a dát do pořádku obývák. Utíkala přes trávník do obytné části loděnice, rozpálená, nahněvaná, nešťastná.
Přešla přes obývací místnost v přízemí a vykročila po schodech nahoru. Donnelly stál na plošince a čekal na ni.
„Promiňte, že jsem vás nechala čekat,“ omluvila se stroze. „Ale měla jsem dnes ráno moc práce.“
„Pospíchala jste hodně,“ řekl. „Úplně jste se zadýchala. Byl bych počkal.“
„No ... půjdeme sem,“ ozvala se a zavedla ho do jedné ze dvou ložnic. Byla to velká místnost, matně osvětlená špinavými okny. U stěny stály dva převalené gauče, všude byla silná vrstva prachu.
Lucie si sedla do houpacího křesla s potrhanou a vybledlou vý-šivkou na opěradle a Donnelly zůstal stát před ní.
„Proč už dámy nepoužívají vějíř?“ zeptal se.
„Hm, myslím si, že já ho nepoužívala nikdy,“ odpověděla Lucie.
„Na to jste příliš mladá. Pamatuji si, že když jsem byl v New Or-leansu, bylo tam děvče, Francouzka, bruneta jako vy, a ta měla malý vějíř, tuším purpurový. Nevím, jak se jmenují ty pěkné, jasné barvy.“
Chtěl jí dopřát času, aby se uklidnila.
„Jsou to lila,“ vysvětlovala zdvořile, „levandulová a fialová.“
„Jaké pěkné názvy.“
Zavládlo mlčení. Houpala se a dřevěná podlaha vrzala. Donnelly stál před ní se založenýma rukama, poodvrácenou hlavou, neposkvr-něný a elegantní ve tmavém obleku s hezkou olivově zelenou krava-tou.
„Celá ta záležitost mě mrzí,“ poznamenal. „Kdyby šlo jen o mě, dal bych vám ty dopisy a měla byste pokoj.“
„Hm,“ vzdychla si.
„Řekl jsem Nagleovi, že chcete, abych počkal do pondělka. Nelí-bilo se mu to. Nic víc jsem nemohl udělat, abych mu zabránil přijít sem osobně.“
„To by nepomohlo. Jen by se to všechno zhoršilo.“
„Právě to chce. Chce na vás dotírat, dokud si nezačnete zoufat a dokud z vás ty peníze nějak nevymámí.“
„Ale vy ne, samozřejmě!“ vykřikla.
„Já ne,“ přisvědčil.
Zvedla se v ní velká zlost na Donnellyho. Je to podvodník, uva-žovala, a pravděpodobně velice šikovný. Snaží se mě nějak nachytat. Snaží se mě podvést. On - nevím, o co se snaží, ale je to něco straš-ného.
„Za všechno tedy může pan Nagle?“ usmála se.
„To ne ... “ namítl Donnelly. „Ne. To bych netvrdil. Když s tím vyrukoval, neodporoval jsem mu.“
„Ale teď smýšlíte jinak. Díváte se na to skutečně velkomyslně.“
„Teď si upřímně přeji, abych už s tím vším skoncoval,“ konsta-toval. „Jenže nemůžu. S Naglem se nedá mluvit. Z toho kšeftu nám kápnou nějaké peníze. Ale vypadá to s námi špatně a on se proto znepokojuje. Má rád při sobě nějakou sumičku pro každý případ.“
„Ale vy ne. Vy nechcete ty peníze, ty vyděračské peníze!“
„Já ne,“ odvětil. „Jenže neudržím Naglea déle než do pondělka.“
Jste si jistá, že do té doby tu sumu seženete?“
„Ano,“ odsekla nerozvážně a bezstarostně.
Odpoledne Bee odcestuje a zůstane jí celá neděle na přemýšlení, na plány.
„Mám si pro ně přijít sem?“ zeptal se. „Nebo se se mnou radši chcete setkat v New Yorku?“
„Sejdu se s vámi v New Yorku,“ rozhodla se.
„Kdy by se vám to hodilo?“
„Sejdeme se před Sternem na Čtyřicáté druhé avenue,“ odpově-děla, „v poledne.“
„Ještě jedna maličkost ... “ ozval se. „Stačí, když vezmete jen čtyři tisíce pět set dolarů.“
„Och, jaká pozornost od pana Naglea!“ vykřikla. „Jaká laskavost a pozornost, že mi odpustil pět set dolarů!“
„Těch pět set jsem mu dal já,“ přiznal Donnelly. „Řekl jsem mu, že je posíláte vy. Udělal jsem to proto, aby vás tu neobtěžoval.“
Podívala se mu přímo do tváře, která byla jako vždy hezká, hra-natá, ale jakoby rozmazaná a zastřená.
„Nevěřím vám,“ procedila přes zuby. „Ničemu nevěřím.“
Neřekl nic a ona přešla kolem něho ven z místnosti a dolů po schodech. Lhář! křičela v duchu. Lhář! Nenávidím ho!
Takovéhle duševní pobouření, takový hněv ještě nezažila. On sem přinesl ty dopisy. On si má vyzvednout peníze. A tvrdí, že to udělal pro mne. Lhář. Vyděrač. Hnusný podvodník. Jak ho nenávidím ...
Vrátila se domů a myslela jen na svůj hněv. Půjdu na policii, uvažovala. Nějak se mi podaří otce z toho dostat. Policie se postará, aby se nikdo o Beeiných listech nedozvěděl. A ty chlapy zatknou. Toho chlapa!
Otevřela přední dveře a z obýváku vyšla Bee. A při pohledu na vlastní dítě pohltilo Lucii všechno ostatní jako valící se příliv. Musí přichystat Beeiny věci, zabalit, připravit oběd. Zmocnil se jí známý pocit, že kdeco je rozdělané, kdečím je potřeba se zabývat.
„Už ses vrátila?“ vyptávala se. „Obstarala sis všechno, cos chtě-la?“
„Ne,“ odvětila Bee, „ale co na tom. Mami, do tábora nejedu. Po-slala jsem tetě Grace telegram.“
„Bee! A proč?“
Bee stála proti ní, štíhlá, hezká, podivně přísná a celá v bílém.
„Protože jsem ustaraná a znepokojená z tebe,“ vyhrkla. „Jsem šokovaná.“
„O čem to mluvíš?“ zvolala Lucie.
„O tom člověku,“ odsekla Bee. „O tom, jak si zahráváš s tím chlapem.“
středa 26. srpna 2009
úterý 25. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
7. Kapitola
„Co to má znamenat?“ vyzvídala Bee. „Mami, to je proti tvým zásadám tahat se s takovým chlapem.“
„Já se s ním netahám,“ bránila se Lucie. „Chtěl mi ukázat starý dům. Historický. Bee, radši sepíšeme, co budeš potřebovat. Teta Gra-ce říkala, že deky a polštář.“
„Já to všechno neunesu,“ namítala Bee. „A nosiči už neexistují. K čertu, Grace má jistě něco v zásobě, ta pamatuje na všechno.“
„Bee, neklej. Víš, jak to otec nesnáší. A teta Grace taky.“
„Díky bohu, není to má teta.“
„Je ráda, když jí tak ty a David říkáte.“
„Léta už jsme jí tak neřekli. Já osobně jí nijak nadšená nejsem. Vykašlala bych se na její tábor, kdybych odsud nemusela zdrhnout.“
Lucie seděla na posteli v Beeině pokoji a Bee stála před ní, bosá, v saténovém kombiné slonovinové barvy, tak přitažlivá a duchem tak vzdálená. Záleželo jí hodně na Tedovi Darbym? uvažovala Lucie. Co to všechno pro ni znamená? Nevím, je nervózní. K obědu nic nesněd-la. Ale je z toho smutná?
Měla bych to vědět. Měla bych umět rozmlouvat s vlastním dítě-tem.
„David mě dnes ráno zavedl do jachtařského klubu,“ začala Bee.
„Ale jak to, vždyť nejsme členy?“
„David některé členy zná. Umí se celkem snadno spřátelit s lid-mi. Byla tam docela příjemná společnost, i když ne samí kluci. Byla bych se tam cítila dobře, kdybych nemusela ustavičně myslet na to ... Co kdyby se někdo z nich dozvěděl něco o Tedovi a o mně. Nenávi-dím ho za to.“
„Bee! Je mrtvý.“
„Nenávidím ho!“ vybuchla Bee. „Nikdy mu neodpustím, že mi tak ublížil.“
„Bee, drahá, jak ti ublížil?“
„Jeho vinou teď už nikdy nebudu věřit žádnému muži.“
„Nemáš pravdu, Bee. Jen si vzpomeň třeba na tátu, na dědečka nebo na Davida.“
„Ty to nechápeš,“ odporovala Bee, „to jsou výjimky. Nechápeš, jaké máš štěstí. Možná jsi měla těžký život, ale aspoň tě nikdo neo-klamal a neponížil. Co je ten Donnelly zač?“
„Ach, je to velice nepříjemný člověk,“ odpověděla Lucie. „Ale měly bychom připravit věci, Bee.“
„Vypadá dobře,“ poznamenala Bee. „Ale já si myslím, že je to sukničkář.“
„Co je ti po něm,“ přerušila ji Lucie. „Vezmeš si s sebou, samo-zřejmě, flanelový župan.“
„Jde o to, že ty bys nepoznala, kdyby to byl sukničkář.“
„Určitě bych to poznala. Nejsem hloupá.“
„Mami, už se ti někdo dvořil?“
„I kdyby se dvořil, neřekla bych ti to,“ odvětila Lucie.
„V tom případě děláš chybu,“ poučovala ji Bee. „Děláš ze sebe nadčlověka.“
„Nedělám.“
„Ale ano. Když táta odjel, nepřipustila jsi, aby tě někdo viděl plakat.“
„Proč bych se ukazovala lidem na očích, když jsem nešťastná?“
„Bylo by lepší, kdyby ses ukazovala! Kdybys neměla tolik zá-bran, mohla bych si s tebou i popovídat.“
„Ach, Bee! Proč si se mnou nemůžeš popovídat? zvolala Lucie v duchu. Tolik si to přeji. Chtěla bych ti pomoci.
Nahoru po schodech běžel David.
„Mami,“ zakřičel z haly. „Někdo s tebou chce mluvit.“
Jeho hlas zněl zlověstně.
„A kdo, Davide?“
„Prý ho posílá pan Donnelly. Budu se potloukat nablízku,“ vy-světloval David. „Dávej pozor na lžíce. Je na verandě.“
„Vyzkoušej si tu mou hnědou sukni, Bee,“ řekla Lucie. „Hned se vrátím.“
„Co se děje, mami?“ vyzvídala Bee. „Kdo je vlastně ten Donnel-ly?“
„Už jsem řekla,“ odsekla Lucie. „Vrátím se hned.“
Z okna obýváku viděla Lucie na verandě toho muže a srdce se jí sevřelo. Bylo to zatím to nejhorší, zdaleka nejhorší, velmi pochybné a podezřelé individuum. Byl mladý, ještě chlapec, v tmavočerveném svetru těsně přiléhajícím k hubenému tělu. Měl střapatou černou kšti-ci a černá očka posazená příliš blízko širokého nosu.
V tom snad má prsty celý gang, pomyslela si. Celý gang vyděra-čů. Budou omrzovat a omrzovat ... Hm, především musím dostat Bee pryč. Potom uvidím, co se dá dělat. Pak o tom budu uvažovat.
Mráz jí běhal po zádech, když otevřela dveře a vyšla ven. „Chce-te mluvit se mnou?“ zeptala se.
„Ano,“ přisvědčil chlapec. „Jsem z Čisté domácnosti.“
„Cože?“ divila se Lucie.
„Z Čisté domácnosti,“ opakoval netrpělivě. „Poslal mě pan Don-nelly. Abych vám odvezl prádlo.“
„Hm ... Prádlo?“ opakovala.
„Ano. Prádlo.“
Ztichla a usilovně přemýšlela. To je určitě nějaké heslo, uvažova-la. Určitě si přišel pro peníze nebo pro šek nebo co. A když nebude chtít odejít?
„Pan Donnelly řekl, že zítra,“ začala opatrně.
„Ale nám řekl dnes. Řekl, že to musíme vyřídit jako mimořádnou objednávku. Dnes si to vezmu a přivezeme vám to v úterý.“
„Myslíte prádlo?“
„No jasně, paní, neříkal jsem vám to? Prádlo. To, co se pere a žehlí. Prádlo.“
„Poslal vás pan Donnelly?“
„Zmínil se, že máte nějaké potíže.“
„A jak to odvezete?“
„Mám tu auto,“ odvětil a ukázal hlavou. Před domem parkovalo velmi ošuntělé malé modré kupé. „Podívejte, paní,“ pokračoval, „nemůžu tu čekat do večera.“
„Já vím,“ řekla. „Hned vám to donesu.“
Trochu omráčená se vydala do kuchyně za Sibyl.
„Nějaký mládenec přijel pro prádlo,“ oslovila ji. „Přivezou nám ho v úterý.“
„Z nové prádelny, paní?“ zeptala se Sibyl.
Lucii se zdálo, že na ni vrhla jakýsi podivný pohled.
„Ano,“ přisvědčila samozřejmě. „Z Čisté domácnosti. Sibyl, dej mu, prosím tě, to prádlo.“
V hale čekal David.
„Co se děje?“ zeptal se úsečně.
„Proč? Nic,“ odvětila Lucie. „Je to chlapec z prádelny.“
„Proč nemá dodávku?“
„Nevím. A ani mě to nezajímá.“
„Co má ten Donnelly společného s naším prádlem?“
„Věděl o té prádelně a chtěl se nám zavděčit.“
„Nejvíc se mi zavděčí, když se tu nebude ukazovat,“ odsekl Da-vid.
„Neplácej nesmysly,“ zamumlala Lucie mechanicky a zamířila nahoru za Bee.
„Kdo to byl?“ zeptala se Bee.
„Ale nějaký chlapec přijel pro prádlo.“
„Jak se k tomu dostal pan Donnelly?“
„Věděl o té prádelně a poslal ho sem.“
„Ale proč?“
„Proč ne? Nevyptávejte se mě všichni, už mě to otravuje!“ vy-buchla Lucie.
„Mami,“ divila se Bee, „takovouhle jsem tě ještě neviděla.“
,,Jakou?“ otázala se Lucie chladně. „Otoč se, Bee, podívám se, jak ti ta sukně sedí vzadu.“
Takhle se nemůžu chovat, říkala si v duchu. Taková nedůtklivá nebývám. Já jsem ... nevím. Asi jsem unavená. Ale budu se muset ovládat, jinak všechno poznají.
Všichni pro ni jsou nebezpeční, otec, dcera i syn. A Sibyl? Ne-vím, přemítala. Ale potřebuji klid, abych si dokázala se vším poradit. Musím si to důkladně promyslet. Bee pošlu pryč. A byla bych ráda, kdybych mohla poslat pryč i otce.
Zdálo se jí, že by si s hrozivě narůstajícími problémy poradila, kdyby mohla všechny schovat někde v bezpečí. Kdyby byli pryč, dokázala bych přemýšlet, řekla si v duchu a v hloubi srdce věděla, že nic nevymyslela, že nemá žádné plány. Nic, jen to úplně bezcenné, hloupé nutkání všechno odložit, získat od Donnellyho a Naglea od-klad ještě o jeden den. Pět tisíc dolarů nedá dohromady žádným způ-sobem.
Ale jestli bude muset?
Ne, to by nepomohlo. Vyděrači nikdy nepřestanou. Nevrátí všechny dopisy. Nemám jistotu. Byla ve vlastním pokoji a přišívala stuhu na Beeině domácím plášti. Na hezkém domácím pláštíku z rů-žového umělého hedvábí, jemně navoněného. Bylo jí z toho do pláče. Už také začala popotahovat.
Ale musela se přemoci. Někdo by mohl vejít dovnitř a uvidět ji. Vždycky někdo přicházel. Vždycky se ozvalo zaklepání na dveře. Každý měl právo k ní přijít. K tomu tu byla, to byla její úloha, důvod její existence. Nikdy jí nepatřila ani hodinka.
Někdo zaklepal a byla to Sibyl.
„Pan Harper hovoří dole s nějakým člověkem od policie, paní,“ vysvětlovala. „Pozval ho na čaj.“
„Od policie!“ vykřikla Lucie.
„Ano, paní,“ přisvědčila Sibyl. „Ale myslím, že se nemusíte zne-pokojovat. Přišel přímo k zadnímu vchodu a mě oslovil první. Prý chodí po všech domech v okolí a zjišťuje, jestli někdo znal pana Dar-byho.“
Vyzařoval ze Sibylina hlasu a z jejích jantarové žíhaných očí soucit? Věděla něco? Anebo všechno? Neptej se jí. Nesnaž se to zjis-tit.
„Je ... Kde je Bee?“ zeptala se Lucie.
„Šla na procházku s nějakým mladíkem, paní.“
„S jakým mladíkem?“
„Jen od sousedů, paní. Zdá se, že je to slušný mládenec,“ ubez-pečovala ji Sibyl.
Z jejího hlasu vyzařoval soucit a porozumění.
„Slušný mládenec,“ opakovala.
„Jdu dolů,“ řekla Lucie.
„Ano, paní. Pan Harper je rád, že si má s kým vypít čaj. Nebojí se policie, paní. Nemá nic na svědomí.“
Ty tedy něco víš? pomyslela si Lucie. Nevěděla to určitě a ani to nechtěla vědět. Opláchla se, vykartáčovala si vlasy, oblékla čisté šaty a pospíchala dolů do obývacího pokoje.
„Ach, Lucie ... “ začal otec. „Tohle je poručík Levy z hortonské okresní policie. Pane poručíku, to je moje dcera Lucie Holleyová.“
Poručík vstal. Byl to vysoký mladík, s velkými chodidly a vel-kýma, značně odstávajícíma ušima. V úhledném šedém obleku nepů-sobil hrozivě, přátelsky se usmíval, tmavé oči vypadaly zamyšleně a krotce. Ale Lucie se ho bála. Hrozně.
„Poručík provádí obvyklé pátrání,“ vysvětloval pan Harper. „Vy-šetřuje vraždu.“
Kterou jsi spáchal ty, pomyslela si Lucie.
* * *
Když popíjeli čaj, přišel listonoš a přinesl dopis od Toma. Lucie ho neotevřený držela v rukách. Byla v něm útěcha stejně jako v po-myšlení na Toma, který měl na všechno jasné, jednoznačné názory. No, já to zařídím, Lucie, řekl by. A když někdy viděl, že něco poka-zila, nehněval se na ni, nevyčítal, ani nepropadal nervozitě. Lucie, myslím, že v tomhle ses trošku zmýlila ...
Byla Levymu vděčná za to, že se jí na nic nevyptával. Dokonce nechtěl o Tedovi vůbec mluvit. Ale pan Harper ano.
„Četl jsem o tom případu v novinách,“ prohlásil. „Nezmínil jsem se o tom, protože jsem nechtěl polekat tebe ani Bee. Je to příliš blízko domu, že? Podle mě to vypadá jako gangsterská vražda.“
„Nemluvme o tom,“ ozvala se Lucie rychle a hlasitěji, než za-mýšlela.
„Dobře, Lucie. Dobře,“ ustoupil okamžitě otec s kajícným výra-zem.
Sibyl mluvila pravdu, byl rád, že má s kým vypít čaj. Je osamo-cený, uvědomila si Lucie. Chybí mu jeho kancelář a klub. A velice mu chybí Tom. Často si spolu povídali. Je osamocený a stárne ...
Stárne takovým příjemným, ušlechtilým způsobem. Stříbřité vla-sy čerstvě ostříhané, nehty upravené, kravata vyžehlená dnes ráno, hnědožlutě kostkovaná... Je mi do pláče, uvědomila si a divila se sa-ma sobě.
Levy se jí zeptal, jestli už četla knihu, která byla právě velmi po-pulární.
„Ne,“ odvětila. „A vy?“
Četl ji a utrousil o ní pár slov. Nevypadá - na mou duši, pomysle-la si - nevypadá jako policajt. A co jestli opravdu není policajt? Co když ho za ní poslal Nagle?
Vtrhli do jejího domu, už to nebylo bezpečné útočiště pro její blízké. Kdybych mohla otce nějak varovat, přemýšlela, aby něco ne-vybreptal ... Ale co když už se prořekl, co když nevědomky něco prozradil?
Vytrvale hleděla na Levyho a snažila se mu něco vyčíst z tváře. Marně.
Tvářil se krotce, trochu smutně, nic víc. Jestli je to policajt, proč tu pořád trčí? Chce někoho nachytat.
Nějak se neměl k odchodu. Už se vrátila i Bee. Přivedla si domů nějakého mladíka a Lucii se zdál podezřelý. Neusmíval se, vypadal pochmurně. Měl širokou hruď a zdál se silný a agresivní.
„Mami,“ oslovila ji Bee, „tohle je Owen Lloyd.“
Owen jí stiskl podanou ruku tak silně, až sebou škubla. Potom si potřásl pravicí i s panem Harperem a poručíkem Levym.
„Pane poručíku, vyšetřujete ten případ, který se stal na ostrově?“ zeptal se pana Levyho. „Toho Darbyho?“
Lucie strnula hrůzou, když viděla, jak Bee bledne. Kdyby se na ni teď podíval ... prolétlo jí hlavou.
„No, je to náš obvyklý postup,“ odpověděl. „Navštěvujeme kaž-dého v okolí, jestli něco neví.“
„Pane poručíku, od mé matky se toho dozvíte až příliš,“ ubezpe-čil ho Owen. „Chtěla jít na policii. Prý se ve středu brzy ráno dívala z okna a mezi pobřežím a ostrovem viděla v motorovém člunu stát ně-jakého muže a ženu. Prý spolu zápasili. Obrátila se, aby si nasadila brýle, a když je našla a znovu se podívala, chlap zmizel a žena mířila k ostrovu.“
„Pane Lloyde, proč nepřišla vaše matka za námi?“
„S otcem jsme jí to rozmluvili,“ vysvětloval Lloyd. „Měli jsme za to, že se mýlí a zbytečně se vzrušuje. Víte, ona je velmi přecitlivě-lá.“
„Aha,“ poznamenal Levy.
Dopil druhý šálek čaje a vstal.
„Děkuji pěkně, paní Holleyová,“ loučil se. „Moc mě těšilo.“
„Stavte se zase, poručíku,“ zval ho starý pan Harper. „Zajímalo by mě všechno, co mi o tom případu budete moci říct.“
„Zastavím se, pane Harpere!“ ubezpečoval ho vážně Levy.
Teď tu zase trčel ten Owen. Lucie čekala, dokud se otec nevydal na dopolední procházku. Potom odešla do svého pokoje, s nadějí, že najde útěchu v Tomově dopisu.
Ale byl to tase takový divný dopis, překypoval téměř divokou veselostí. Už dostala dva tři takové dopisy a hluboce ji znepokojova-ly. Tom nikdy moc nepil, uvažovala. Tím to není. To ho tolik vzru-šoval boj?
Snažila se představit si svého veselého, klidného Toma v boji. Vzpomněla si na bitvy, které viděla ve filmových týdenících. Plame-ny, dým, hrozné zvuky, vytí, bzukot, skřípání, ohlušující rachot. Ne-můžu ... pomyslela si. K ničemu to není. Je příliš daleko.
Seděla na truhle u okna, v podivné otupělosti, dokud na dveře nezaklepal David.
„Sibyl říkala, žes dostala dopis od otce,“ utrousil. „Co píše?“
„Ale, nic zvláštního, Davide,“ odpověděla. „Co by také stále psal.“
„Owen byl v Tichomoří,“ pokračoval David.
Zašilhal na Lucii a trochu se zamračil.
„No, jestli to rychle neskončí,“ dodal, „přijde řada na mě.“
Ještě nikdy o tom nemluvil, ale teď to řekl jako otázku, jako by se jí vyptával, o co jde? Co si mám myslet o životě, o válce, o smrti?
Vypadal velmi mladě a odhodlaně. Ne! řekla si v duchu. Ne!
Ale komu to říkala? Nedokázala bránit své blízké, své děti. Zdi domu se rozpadávaly. Neexistovalo útočiště.
„Davide, máš čistou košili k obědu?“ zeptala se. „Tuhle mi do-nes, až ji svlékneš. Límeček ... “ Dotkla se límečku vzadu na jeho chlapeckém krku. „Trochu se prodřel ... “
„Ale to je dobré,“ vzdychl a zklamaně odešel.
„Co to má znamenat?“ vyzvídala Bee. „Mami, to je proti tvým zásadám tahat se s takovým chlapem.“
„Já se s ním netahám,“ bránila se Lucie. „Chtěl mi ukázat starý dům. Historický. Bee, radši sepíšeme, co budeš potřebovat. Teta Gra-ce říkala, že deky a polštář.“
„Já to všechno neunesu,“ namítala Bee. „A nosiči už neexistují. K čertu, Grace má jistě něco v zásobě, ta pamatuje na všechno.“
„Bee, neklej. Víš, jak to otec nesnáší. A teta Grace taky.“
„Díky bohu, není to má teta.“
„Je ráda, když jí tak ty a David říkáte.“
„Léta už jsme jí tak neřekli. Já osobně jí nijak nadšená nejsem. Vykašlala bych se na její tábor, kdybych odsud nemusela zdrhnout.“
Lucie seděla na posteli v Beeině pokoji a Bee stála před ní, bosá, v saténovém kombiné slonovinové barvy, tak přitažlivá a duchem tak vzdálená. Záleželo jí hodně na Tedovi Darbym? uvažovala Lucie. Co to všechno pro ni znamená? Nevím, je nervózní. K obědu nic nesněd-la. Ale je z toho smutná?
Měla bych to vědět. Měla bych umět rozmlouvat s vlastním dítě-tem.
„David mě dnes ráno zavedl do jachtařského klubu,“ začala Bee.
„Ale jak to, vždyť nejsme členy?“
„David některé členy zná. Umí se celkem snadno spřátelit s lid-mi. Byla tam docela příjemná společnost, i když ne samí kluci. Byla bych se tam cítila dobře, kdybych nemusela ustavičně myslet na to ... Co kdyby se někdo z nich dozvěděl něco o Tedovi a o mně. Nenávi-dím ho za to.“
„Bee! Je mrtvý.“
„Nenávidím ho!“ vybuchla Bee. „Nikdy mu neodpustím, že mi tak ublížil.“
„Bee, drahá, jak ti ublížil?“
„Jeho vinou teď už nikdy nebudu věřit žádnému muži.“
„Nemáš pravdu, Bee. Jen si vzpomeň třeba na tátu, na dědečka nebo na Davida.“
„Ty to nechápeš,“ odporovala Bee, „to jsou výjimky. Nechápeš, jaké máš štěstí. Možná jsi měla těžký život, ale aspoň tě nikdo neo-klamal a neponížil. Co je ten Donnelly zač?“
„Ach, je to velice nepříjemný člověk,“ odpověděla Lucie. „Ale měly bychom připravit věci, Bee.“
„Vypadá dobře,“ poznamenala Bee. „Ale já si myslím, že je to sukničkář.“
„Co je ti po něm,“ přerušila ji Lucie. „Vezmeš si s sebou, samo-zřejmě, flanelový župan.“
„Jde o to, že ty bys nepoznala, kdyby to byl sukničkář.“
„Určitě bych to poznala. Nejsem hloupá.“
„Mami, už se ti někdo dvořil?“
„I kdyby se dvořil, neřekla bych ti to,“ odvětila Lucie.
„V tom případě děláš chybu,“ poučovala ji Bee. „Děláš ze sebe nadčlověka.“
„Nedělám.“
„Ale ano. Když táta odjel, nepřipustila jsi, aby tě někdo viděl plakat.“
„Proč bych se ukazovala lidem na očích, když jsem nešťastná?“
„Bylo by lepší, kdyby ses ukazovala! Kdybys neměla tolik zá-bran, mohla bych si s tebou i popovídat.“
„Ach, Bee! Proč si se mnou nemůžeš popovídat? zvolala Lucie v duchu. Tolik si to přeji. Chtěla bych ti pomoci.
Nahoru po schodech běžel David.
„Mami,“ zakřičel z haly. „Někdo s tebou chce mluvit.“
Jeho hlas zněl zlověstně.
„A kdo, Davide?“
„Prý ho posílá pan Donnelly. Budu se potloukat nablízku,“ vy-světloval David. „Dávej pozor na lžíce. Je na verandě.“
„Vyzkoušej si tu mou hnědou sukni, Bee,“ řekla Lucie. „Hned se vrátím.“
„Co se děje, mami?“ vyzvídala Bee. „Kdo je vlastně ten Donnel-ly?“
„Už jsem řekla,“ odsekla Lucie. „Vrátím se hned.“
Z okna obýváku viděla Lucie na verandě toho muže a srdce se jí sevřelo. Bylo to zatím to nejhorší, zdaleka nejhorší, velmi pochybné a podezřelé individuum. Byl mladý, ještě chlapec, v tmavočerveném svetru těsně přiléhajícím k hubenému tělu. Měl střapatou černou kšti-ci a černá očka posazená příliš blízko širokého nosu.
V tom snad má prsty celý gang, pomyslela si. Celý gang vyděra-čů. Budou omrzovat a omrzovat ... Hm, především musím dostat Bee pryč. Potom uvidím, co se dá dělat. Pak o tom budu uvažovat.
Mráz jí běhal po zádech, když otevřela dveře a vyšla ven. „Chce-te mluvit se mnou?“ zeptala se.
„Ano,“ přisvědčil chlapec. „Jsem z Čisté domácnosti.“
„Cože?“ divila se Lucie.
„Z Čisté domácnosti,“ opakoval netrpělivě. „Poslal mě pan Don-nelly. Abych vám odvezl prádlo.“
„Hm ... Prádlo?“ opakovala.
„Ano. Prádlo.“
Ztichla a usilovně přemýšlela. To je určitě nějaké heslo, uvažova-la. Určitě si přišel pro peníze nebo pro šek nebo co. A když nebude chtít odejít?
„Pan Donnelly řekl, že zítra,“ začala opatrně.
„Ale nám řekl dnes. Řekl, že to musíme vyřídit jako mimořádnou objednávku. Dnes si to vezmu a přivezeme vám to v úterý.“
„Myslíte prádlo?“
„No jasně, paní, neříkal jsem vám to? Prádlo. To, co se pere a žehlí. Prádlo.“
„Poslal vás pan Donnelly?“
„Zmínil se, že máte nějaké potíže.“
„A jak to odvezete?“
„Mám tu auto,“ odvětil a ukázal hlavou. Před domem parkovalo velmi ošuntělé malé modré kupé. „Podívejte, paní,“ pokračoval, „nemůžu tu čekat do večera.“
„Já vím,“ řekla. „Hned vám to donesu.“
Trochu omráčená se vydala do kuchyně za Sibyl.
„Nějaký mládenec přijel pro prádlo,“ oslovila ji. „Přivezou nám ho v úterý.“
„Z nové prádelny, paní?“ zeptala se Sibyl.
Lucii se zdálo, že na ni vrhla jakýsi podivný pohled.
„Ano,“ přisvědčila samozřejmě. „Z Čisté domácnosti. Sibyl, dej mu, prosím tě, to prádlo.“
V hale čekal David.
„Co se děje?“ zeptal se úsečně.
„Proč? Nic,“ odvětila Lucie. „Je to chlapec z prádelny.“
„Proč nemá dodávku?“
„Nevím. A ani mě to nezajímá.“
„Co má ten Donnelly společného s naším prádlem?“
„Věděl o té prádelně a chtěl se nám zavděčit.“
„Nejvíc se mi zavděčí, když se tu nebude ukazovat,“ odsekl Da-vid.
„Neplácej nesmysly,“ zamumlala Lucie mechanicky a zamířila nahoru za Bee.
„Kdo to byl?“ zeptala se Bee.
„Ale nějaký chlapec přijel pro prádlo.“
„Jak se k tomu dostal pan Donnelly?“
„Věděl o té prádelně a poslal ho sem.“
„Ale proč?“
„Proč ne? Nevyptávejte se mě všichni, už mě to otravuje!“ vy-buchla Lucie.
„Mami,“ divila se Bee, „takovouhle jsem tě ještě neviděla.“
,,Jakou?“ otázala se Lucie chladně. „Otoč se, Bee, podívám se, jak ti ta sukně sedí vzadu.“
Takhle se nemůžu chovat, říkala si v duchu. Taková nedůtklivá nebývám. Já jsem ... nevím. Asi jsem unavená. Ale budu se muset ovládat, jinak všechno poznají.
Všichni pro ni jsou nebezpeční, otec, dcera i syn. A Sibyl? Ne-vím, přemítala. Ale potřebuji klid, abych si dokázala se vším poradit. Musím si to důkladně promyslet. Bee pošlu pryč. A byla bych ráda, kdybych mohla poslat pryč i otce.
Zdálo se jí, že by si s hrozivě narůstajícími problémy poradila, kdyby mohla všechny schovat někde v bezpečí. Kdyby byli pryč, dokázala bych přemýšlet, řekla si v duchu a v hloubi srdce věděla, že nic nevymyslela, že nemá žádné plány. Nic, jen to úplně bezcenné, hloupé nutkání všechno odložit, získat od Donnellyho a Naglea od-klad ještě o jeden den. Pět tisíc dolarů nedá dohromady žádným způ-sobem.
Ale jestli bude muset?
Ne, to by nepomohlo. Vyděrači nikdy nepřestanou. Nevrátí všechny dopisy. Nemám jistotu. Byla ve vlastním pokoji a přišívala stuhu na Beeině domácím plášti. Na hezkém domácím pláštíku z rů-žového umělého hedvábí, jemně navoněného. Bylo jí z toho do pláče. Už také začala popotahovat.
Ale musela se přemoci. Někdo by mohl vejít dovnitř a uvidět ji. Vždycky někdo přicházel. Vždycky se ozvalo zaklepání na dveře. Každý měl právo k ní přijít. K tomu tu byla, to byla její úloha, důvod její existence. Nikdy jí nepatřila ani hodinka.
Někdo zaklepal a byla to Sibyl.
„Pan Harper hovoří dole s nějakým člověkem od policie, paní,“ vysvětlovala. „Pozval ho na čaj.“
„Od policie!“ vykřikla Lucie.
„Ano, paní,“ přisvědčila Sibyl. „Ale myslím, že se nemusíte zne-pokojovat. Přišel přímo k zadnímu vchodu a mě oslovil první. Prý chodí po všech domech v okolí a zjišťuje, jestli někdo znal pana Dar-byho.“
Vyzařoval ze Sibylina hlasu a z jejích jantarové žíhaných očí soucit? Věděla něco? Anebo všechno? Neptej se jí. Nesnaž se to zjis-tit.
„Je ... Kde je Bee?“ zeptala se Lucie.
„Šla na procházku s nějakým mladíkem, paní.“
„S jakým mladíkem?“
„Jen od sousedů, paní. Zdá se, že je to slušný mládenec,“ ubez-pečovala ji Sibyl.
Z jejího hlasu vyzařoval soucit a porozumění.
„Slušný mládenec,“ opakovala.
„Jdu dolů,“ řekla Lucie.
„Ano, paní. Pan Harper je rád, že si má s kým vypít čaj. Nebojí se policie, paní. Nemá nic na svědomí.“
Ty tedy něco víš? pomyslela si Lucie. Nevěděla to určitě a ani to nechtěla vědět. Opláchla se, vykartáčovala si vlasy, oblékla čisté šaty a pospíchala dolů do obývacího pokoje.
„Ach, Lucie ... “ začal otec. „Tohle je poručík Levy z hortonské okresní policie. Pane poručíku, to je moje dcera Lucie Holleyová.“
Poručík vstal. Byl to vysoký mladík, s velkými chodidly a vel-kýma, značně odstávajícíma ušima. V úhledném šedém obleku nepů-sobil hrozivě, přátelsky se usmíval, tmavé oči vypadaly zamyšleně a krotce. Ale Lucie se ho bála. Hrozně.
„Poručík provádí obvyklé pátrání,“ vysvětloval pan Harper. „Vy-šetřuje vraždu.“
Kterou jsi spáchal ty, pomyslela si Lucie.
* * *
Když popíjeli čaj, přišel listonoš a přinesl dopis od Toma. Lucie ho neotevřený držela v rukách. Byla v něm útěcha stejně jako v po-myšlení na Toma, který měl na všechno jasné, jednoznačné názory. No, já to zařídím, Lucie, řekl by. A když někdy viděl, že něco poka-zila, nehněval se na ni, nevyčítal, ani nepropadal nervozitě. Lucie, myslím, že v tomhle ses trošku zmýlila ...
Byla Levymu vděčná za to, že se jí na nic nevyptával. Dokonce nechtěl o Tedovi vůbec mluvit. Ale pan Harper ano.
„Četl jsem o tom případu v novinách,“ prohlásil. „Nezmínil jsem se o tom, protože jsem nechtěl polekat tebe ani Bee. Je to příliš blízko domu, že? Podle mě to vypadá jako gangsterská vražda.“
„Nemluvme o tom,“ ozvala se Lucie rychle a hlasitěji, než za-mýšlela.
„Dobře, Lucie. Dobře,“ ustoupil okamžitě otec s kajícným výra-zem.
Sibyl mluvila pravdu, byl rád, že má s kým vypít čaj. Je osamo-cený, uvědomila si Lucie. Chybí mu jeho kancelář a klub. A velice mu chybí Tom. Často si spolu povídali. Je osamocený a stárne ...
Stárne takovým příjemným, ušlechtilým způsobem. Stříbřité vla-sy čerstvě ostříhané, nehty upravené, kravata vyžehlená dnes ráno, hnědožlutě kostkovaná... Je mi do pláče, uvědomila si a divila se sa-ma sobě.
Levy se jí zeptal, jestli už četla knihu, která byla právě velmi po-pulární.
„Ne,“ odvětila. „A vy?“
Četl ji a utrousil o ní pár slov. Nevypadá - na mou duši, pomysle-la si - nevypadá jako policajt. A co jestli opravdu není policajt? Co když ho za ní poslal Nagle?
Vtrhli do jejího domu, už to nebylo bezpečné útočiště pro její blízké. Kdybych mohla otce nějak varovat, přemýšlela, aby něco ne-vybreptal ... Ale co když už se prořekl, co když nevědomky něco prozradil?
Vytrvale hleděla na Levyho a snažila se mu něco vyčíst z tváře. Marně.
Tvářil se krotce, trochu smutně, nic víc. Jestli je to policajt, proč tu pořád trčí? Chce někoho nachytat.
Nějak se neměl k odchodu. Už se vrátila i Bee. Přivedla si domů nějakého mladíka a Lucii se zdál podezřelý. Neusmíval se, vypadal pochmurně. Měl širokou hruď a zdál se silný a agresivní.
„Mami,“ oslovila ji Bee, „tohle je Owen Lloyd.“
Owen jí stiskl podanou ruku tak silně, až sebou škubla. Potom si potřásl pravicí i s panem Harperem a poručíkem Levym.
„Pane poručíku, vyšetřujete ten případ, který se stal na ostrově?“ zeptal se pana Levyho. „Toho Darbyho?“
Lucie strnula hrůzou, když viděla, jak Bee bledne. Kdyby se na ni teď podíval ... prolétlo jí hlavou.
„No, je to náš obvyklý postup,“ odpověděl. „Navštěvujeme kaž-dého v okolí, jestli něco neví.“
„Pane poručíku, od mé matky se toho dozvíte až příliš,“ ubezpe-čil ho Owen. „Chtěla jít na policii. Prý se ve středu brzy ráno dívala z okna a mezi pobřežím a ostrovem viděla v motorovém člunu stát ně-jakého muže a ženu. Prý spolu zápasili. Obrátila se, aby si nasadila brýle, a když je našla a znovu se podívala, chlap zmizel a žena mířila k ostrovu.“
„Pane Lloyde, proč nepřišla vaše matka za námi?“
„S otcem jsme jí to rozmluvili,“ vysvětloval Lloyd. „Měli jsme za to, že se mýlí a zbytečně se vzrušuje. Víte, ona je velmi přecitlivě-lá.“
„Aha,“ poznamenal Levy.
Dopil druhý šálek čaje a vstal.
„Děkuji pěkně, paní Holleyová,“ loučil se. „Moc mě těšilo.“
„Stavte se zase, poručíku,“ zval ho starý pan Harper. „Zajímalo by mě všechno, co mi o tom případu budete moci říct.“
„Zastavím se, pane Harpere!“ ubezpečoval ho vážně Levy.
Teď tu zase trčel ten Owen. Lucie čekala, dokud se otec nevydal na dopolední procházku. Potom odešla do svého pokoje, s nadějí, že najde útěchu v Tomově dopisu.
Ale byl to tase takový divný dopis, překypoval téměř divokou veselostí. Už dostala dva tři takové dopisy a hluboce ji znepokojova-ly. Tom nikdy moc nepil, uvažovala. Tím to není. To ho tolik vzru-šoval boj?
Snažila se představit si svého veselého, klidného Toma v boji. Vzpomněla si na bitvy, které viděla ve filmových týdenících. Plame-ny, dým, hrozné zvuky, vytí, bzukot, skřípání, ohlušující rachot. Ne-můžu ... pomyslela si. K ničemu to není. Je příliš daleko.
Seděla na truhle u okna, v podivné otupělosti, dokud na dveře nezaklepal David.
„Sibyl říkala, žes dostala dopis od otce,“ utrousil. „Co píše?“
„Ale, nic zvláštního, Davide,“ odpověděla. „Co by také stále psal.“
„Owen byl v Tichomoří,“ pokračoval David.
Zašilhal na Lucii a trochu se zamračil.
„No, jestli to rychle neskončí,“ dodal, „přijde řada na mě.“
Ještě nikdy o tom nemluvil, ale teď to řekl jako otázku, jako by se jí vyptával, o co jde? Co si mám myslet o životě, o válce, o smrti?
Vypadal velmi mladě a odhodlaně. Ne! řekla si v duchu. Ne!
Ale komu to říkala? Nedokázala bránit své blízké, své děti. Zdi domu se rozpadávaly. Neexistovalo útočiště.
„Davide, máš čistou košili k obědu?“ zeptala se. „Tuhle mi do-nes, až ji svlékneš. Límeček ... “ Dotkla se límečku vzadu na jeho chlapeckém krku. „Trochu se prodřel ... “
„Ale to je dobré,“ vzdychl a zklamaně odešel.
pondělí 24. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
6. Kapitola
Dobrá! Dobrá! přemýšlela. Ať ty dopisy otci ukáže, uvidíme, co se stane. Jen ať se pokusí otce vydírat.
Pro Bee to bude těžké. Ale otec pochopí, že v těch dopisech opravdu nic není. Ať jsou, jaké chtějí. S touhle myšlenkou usínala, plná vzdoru a odhodlání.
Ale když se ráno probudila, všechno se rozplynulo. Otci prostě nemůže důvěřovat, uvažovala. Je tak přímý. Pravděpodobně by šel na policii. Lucie, na to si musíš dát pozor. Policie by si dala Bee do spo-jitosti s Tedem a až najdou Teda ...
Ne. Uchlácholím Donnellyho. Budu předstírat, že sháním peníze. Získám tak trochu času.
Ale co si s ním počne? Něco vymyslí. Něco udělá.
Bylo příjemné, teplé ráno a svítilo bledé slunce. Litujíc Davida, oblékla si plavky a potichu vyšla z domu k loděnici. Dneska si vzala kajak. Vypádlovala z tunelu přes úzkou zátoku a rákosí a dostala se na otevřené moře. Ach, to je nádhera! Položila pádlo na dno člunu a vklouzla do vody.
„Jej!“ vykřikla nahlas, protože voda byla velmi studená. Ale za chvíli, když si trochu zaplavala, už jí to tak nepřipadalo, bylo to spíš nesmírně osvěžující. Nad hlavou jí poletovali rackové. Obrátila se na znak a nechala se unášet vlnami, aby je mohla pozorovat. Jeden se snesl tak nízko, že Lucie viděla jeho divoké oči.
Vznášela se na třpytící vodě a zpod přivřených víček hleděla na racky a na obláčky letící po bleděmodré obloze. Otočila se a dvakrát obeplula člun, pyšná na hladký rytmus vlastních svalů. Jen ze cviku se ponořila pod člun. Na okamžik ji přikryl studený stín, ale když se znovu vynořila, vyšlo i slunce.
Kdesi startoval motorový člun. Že by se za mnou vydal David? napadlo ji a rychle vylezla do kajaku. Ale motorový člun už byl za ní. Přijížděl od ostrova. Když popadla pádlo, uviděla ho. Za volantem seděl mladý policista, na palubě byl druhý a ještě nějaký mladý, stat-ný muž s velkýma, odstávajícíma ušima a zobákovitým nosem. Sedě-la nehybně a pozorovala je, mladý muž se otočil a zahleděl se na ni. Když projížděli kolem, pohlédla do jeho tmavých, měkkých a trochu smutných očí.
Pak zmizeli. Kajak se prudce houpal na vlnách. Našli Teda, svitlo jí. Co se stane teď?
Začala pádlovat domů. Dobrá. Dobrá. Budu brát události tak, jak budou přicházet. Pěkně popořádku. Nebudu se vzrušovat. Nebudu si dělat starosti. Poradím si sama. Sundala si gumovou čepici a rozpus-tila si ve větru své tmavé vlasy. Pádlovala pomalu, aby jí na sluníčku uschly vlněné plavky.
A až se policie přijde vyptávat na Teda, řeknu, že tu nikdy nebyl. Otec neví, s kým mluvil. Radši mu ještě dnes ráno něco napovídám.
Vrátila se do svého pokoje tak, že ji ani David nezaslechl. Oblék-la se a sedla si k otevřenému oknu. Tak a teď jsem připravená, kdyby někdo přišel, přemýšlela. Nezáleží mi na tom, co řeknu. Nezáleží mi na tom, kolik řeknu lží.
Slyšela, jak pod Sibyl scházející dolů vrzají schody a po chvíli se vydala za ní.
„Doufám, že ten chlap z prádelny už dneska přijde,“ začala Sibyl hovor. „Nevím, jak to pan Harper vydrží s jednou košilí na celý tý-den.“
Bylo to, jako by se rozběhl nějaký stroj. Takhle začínal den. To-hle byl život.
„Možná bych měla zajet do New Yorku a pokusit se mu sehnat pár košil,“ řekla Lucie. „A Davidovi také. Ale mají je zřídkakdy a jsou hrozně drahé.“
„Poradily bychom si,“ poznamenala Sibyl, „kdyby ten člověk z prádelny dodržel slib. Ale budou to už dva týdny, co tu byl naposle-dy. Nenosí to, co si vzal. Nebere si to, co jsme mu přichystaly.“
„Jestli dnes nepřijde, měla bych mu zavolat ... “ utrousila Lucie.
„To ano, paní,“ souhlasila Sibyl.
Vypila v kuchyni šálek kávy a neklidně čekala, až dolů sejde sta-rý pan Harper. Šla mu naproti do haly.
„Tati,“ začala, když se objevil, „víš, ten člověk, který byl pře-devčírem v loděnici ... Myslím, že bych ti o něm měla něco povědět.“
„Nemusíš, Lucie. Alespoň dokud nepřijde znovu, a to pokládám za nepravděpodobné. Ne, nemyslím si, že s tím bude pospíchat. Sra-zil jsem ho ... “
„Ano, tati, já vím. Jmenuje se Stanley Schmidt.“
„Hm, Schmidt! Německé jméno.“
„Je to Němec. Velice zvláštní, podezřelý chlap, tati, a byla bych nerada, kdyby někdy vyšlo najevo, že s ním Bee měla něco společné-ho.“
„Jak to myslíš, Lucie? Jak - podezřelý?“
„Myslím, že je to nacistický agent,“ vysvětlovala pohotově.
„Cože? Cože? To bychom ale měli oznámit.“
„Už jsem to udělala. Napsala jsem anonymní dopis FBI,“ řekla Lucie. „Chápeš, doufám, že Bee do toho nesmíme žádným způsobem namočit.“
„Ne. To se ví, že ne. Lucie, řekla‘s jí svůj názor na toho chlapa?“
„Rozhodla jsem se, že jí radši nic nepovím,“ vysvětlovala Lucie tichým, mnohoznačným tónem.
Takhle rozmlouvala i s Tomem. Znamenalo to, že jedině ona chápe tajemství mladého dívčího srdce. Toma tenhle tón vždycky přiváděl do rozpaků a stejný účinek měl teď na starého pana Harpera.
„No ... ty to určitě víš nejlépe,“ připustil.
David sešel dolů a pár minut po něm i Bee. Seděli všichni u sto-lu. Otevřenými okny foukal dovnitř vytrvalý větřík. Sklo a stříbro se blyštěly ve slunečních paprscích. Lucie pohlédla na otcovy stříbřité vlasy, na Beeinu hebkou, plavou hřívu, na Davidovy rozcuchané pa-česy barvy písku. Nech je na pokoji! Vykřikla v duchu. Nech je na pokoji!
„Je tu pošťák,“ zvolal David a odstrčil židli. „Uvidíme, jestli ne-přišlo něco od táty.“
Vyšel ven, dveře práskly a on se vrátil s poštou.
„Čtyři dopisy,“ zvěstoval. „Dva pro tebe, mami, jeden pro Bee, jeden pro mne. Válečné dopisy. Noviny pro dědečka, dopis pro Sibyl, nějaké účty a ještě něco.“
David a Bee otevřeli své dopisy hned. Ale Lucie je odložila, pře-čte si je, až bude sama. Starý pan Harper otevřel newyorské noviny.
„Bude hezky a tepleji,“ četl. „Nejvyšší čas. Počasí bylo přímo hnusné. Situace v Evropě vypadá docela slibně. Tady je Monty ... Správný chlap ... A co je tohle? Aha! Tělo zavražděného obchodníka s uměleckými předměty na Simmově ostrově.“
„Pokračuj!“ pobídl ho David a zvedl zrak.
„Hortonská okresní policie oznamuje, že v odlehlé bažině na Simmově ostrově se včera našlo tělo čtyřiatřicetiletého Teda Darby-ho, jehož jméno ... “
„Dej to sem!“ vykřikla Bee.
„Co?“ zeptal se pan Harper.
„Dej mi ty noviny!“ vykřikla znovu.
„Chci si to přečíst,“ začal, ale ona mu vytrhla noviny z ruky, vy-běhla z jídelny a utíkala nahoru po schodech.
„Co se jí stalo?“ divil se pan Harper.
„Určitě o něm slyšela,“ poznamenal David. „Zná spoustu uměl-ců.“
„Nemusela mi rvát noviny z rukou,“ stěžoval si pan Harper.
„Ta se bude radovat,“ pokračoval David. „Obtelefonuje všechny holky, které zná. Víš, co se stalo? Už jsi o tom slyšela? A tak dál.“
„Ale stejně,“ nedal se pan Harper, „mohla chvíli počkat.“
„Víš přece, jaké holky jsou, když se dozvědí něco pikantního,“ rozmlouval David s dědečkem jako muž s mužem.
Ví něco? lámala si hlavu Lucie. Anebo jen prostě brání Bee?
Nechtěla dát najevo netrpělivost ani nedočkavost, ale hned po snídani vyšla nahoru a zaklepala na Beeiny dveře.
„Bee, to jsem já. Pusť mě dovnitř, miláčku.“
Klíč se otočil v zámku a Bee otevřela dveře.
„Dobrá, vyhrála jsi,“ přivítala ji hranatým, pohrdavým úsměvem.
Lucie vešla a zavřela za sebou.
„Nechci vyhrávat,“ řekla. „Je to ... “
„I tak jsi vyhrála,“ pokračovala Bee. „Jsem na dně.“
„Nejsi, Bee. Každý se může zmýlit.“
„Ale ne tolik. Myslím, že to, co se píše v novinách, je pravda ...!“
„Ještě jsem to nečetla.“
„Těsně před válkou ho zavřeli. Měl nějakou uměleckou galerii a prodával tam obscénní obrazy. Policie galerii uzavřela, ale ještě před procesem se někdo dostal dovnitř a všechny obrazy přetřel. Legrace, co? A co víc, už se jednou rozvedl a první žena ho zažalovala, že z ní vymámil všechny peníze. Předpokládám, žes tohle všechno věděla.“
„Ne, Bee, nevěděla. Nic z toho jsem nevěděla.“
„Tak odkud jsi věděla, že je tak - špatný?“
„Věděla jsem to, hned jak jsem ho spatřila.“
„Ale jak?“
„Prostě jsem to věděla ... “ odpověděla Lucie.
„Jak? Já jsem se s ním často scházela a nikdy by mě ani ve snu nepadlo, že je - takový. Byl veselý a vypadal lehkomyslně, to ano. Ale nezdálo se, že je vypočítavý ... Mami, ráda bych věděla, jak jsi ho - odhalila, když mně se to nepodařilo?“
„Bee, jsem o hodně starší a ... “
„Ale nikdy jsi nikde nebyla. Nikdy jsi nepoznala, co je to skuteč-ný život.“
„Plácáš nesmysly, Bee. Jsem vdaná a mám dvě děti.“
„To nic neznamená,“ odporovala Bee. „Vyprávěla‘s mi, že jste se s tátou seznámili, ještě když jsi chodila do školy. Myslím, žes na ji-ného muže nikdy ani nepomyslela. Zasnoubila ses v sedmnácti.“
„I tobě je jenom sedmnáct,“ připomněla jí Lucie.
„Dneska je jiná doba. I děvčata jsou jiná. Už nevyrůstají jako ve skleníku.“ Odmlčela se. „Chci odtud odejít,“ dodala.
„Jak to myslíš, Bee?“
„Nevydržela bych to tady!“ vykřikla. „Nechci potkat nikoho, ko-ho znám. Do umělecké školy se už nikdy nevrátím.“
„Bee, vždyť jsi nikomu o Tedovi nevyprávěla, nebo ano?“
„Ach, konkrétně ne. Ale každý věděl, že mám frajera ... Zmiňo-vala jsem se o tom, kam jsme chodili a tak. Panebože! Jestli někdo zjistí, že jsem naletěla takovému chlapovi, jako je Ted, já ... já nevím ... ! Radši bych nežila.“
„Tak nemluv, Bee.“
„Myslím to vážně. Panebože!“
„Bee, prosím tě, nerouhej se!“
„Co na tom záleží? Když si vzpomenu, že jsem se nechávala líbat - mockrát ... Víš, radši bych nežila, kdyby se to lidi měli dozvědět.“
Modré oči jí temně zářily v tváři, která zbělela jako papír. Ta bo-lest a hanba ji přiváděly k zoufalství.
„Chci odtud odejít!“ ozvala se.
„Bee,“ domlouvala jí Lucie. „Bee, miláčku, člověk přemůže těž-kosti, jen když jim čelí, když se smíří s následky ... “
„Mluvíš jako děda!“
A taky tak přemýšlím, pomyslela si Lucie.
„Určitě jsi mu řekla o Tedovi.“
„Nic jsem nikomu neřekla. Ani to nemám v úmyslu. To bys měla vědět, Bee.“
„A proč? Znám tvé názory. Mohla‘s klidně pokládat za svou po-vinnost povědět o tom dědovi a tátovi. Jako zadostiučinění nebo ne-vím co.“
„Jak si můžeš něco takového myslet ... “ divila se Lucie.
„Vím, že vždycky děláš to, co pro mne pokládáš za nejlepší,“ vyhrkla Bee. „Ale nechápeš mě.“
Lucie mlčela.
„Pomůžeš mi odtud odejít?“ naléhala Bee.
„Ano,“ slíbila Lucie. „Bee, ukaž mi ty noviny.“
„Pomůžeš mi odtud odejít - hned?“
„Ano. Později si o tom pohovoříme. Chtěla bych se podívat do těch novin, Bee.“
Odnesla je do svého pokoje a sedla si na kraj rozestlané postele. Podrobnosti o Tedově minulosti ji nezajímaly. Hledala něco jiného.
Tělo objevil včera odpoledne Henry Peters, dvaačtyřicetiletý elektrikář z Rockview. Pan Peters se procházel po pobřeží a vytrvalý štěkot jeho psa ho donutil zajít k bažině ... Poručík Levy z hortonské okresní policie prohlásil, že smrt zapříčinila rána na hrdle, způsobená nějakým ostrým nástrojem, a to 24 až 36 hodin před nalezením těla. Policie sleduje několik stop.
Jakých stop? Lucie přemýšlela. Jestli přijdou za mnou a za ot-cem, pak už Bee nic nezachrání. A ty dopisy ... ? Ty dopisy! Kdy-bych sehnala pět tisíc dolarů ... Ale později by mohl klidně chtít víc. Nějaké dopisy si může nechat. Nevím ...
Odložila noviny a přistoupila k oknu. Možná jsem dnes ráno v člunu viděla toho poručíka Levyho, uvažovala. Vypadal poměrně přívětivě. Co kdybych šla za ním a všechno mu řekla? Koneckonců, nikdo tu žádný zločin nespáchal. Pravděpodobně jsem si počínala v rozporu se zákonem, když jsem Teda odvlekla, ale nezatajovala jsem zločin, pouze nehodu. Otec by to prožíval těžce, ale já bych to vydr-žela.
Jenže Bee ne. Představovala si, jak Bee stojí před soudem, snaží se být statečná a tváří se pohrdavě. Ale zatajuje zoufalství a neklid. Slečno Holleyová, požádala jste toho člověka o schůzku v loděnici? Navštěvovala jste ho v hotelu?
Ne, řekla si Lucie. Nepřeji si, aby Bee musela překonávat tako-véhle potíže a aby snášela následky. Pošlu ji někam pryč. K Angele do Montrealu? Jestli ovšem během války nepotřebuje člověk do Ka-nady cestovní doklady ... Hm, pak je tu Gracein tábor v Maine. Grace bych mohla okamžitě zavolat.
Jenomže otec by mohl slyšet, že telefonuje. Nebo David.
Nemá tu žádné soukromí. Ani nikdy neměla, uvědomila si udive-ně. Po celý můj život věděli lidé všechno, co dělám, kam jdu. Ne že by mne někdo sledoval nebo mě podezříval, jen jsem odjakživa žila tak nějak veřejně, pořád všem na očích.
Půjdu do vesnice a zavolám z obchodu, rozhodla se.
Sibyl scházela dolů po vrzajících schodech a vzdychala. Lucii se nechtělo dávat se s někým do řeči, a tak se rozběhla do koupelny, že se tam schová, ale dveře byly zamčené.
„Moment,“ ozvala se Bee silným, přiškrceným hlasem.
Lucie spěšně zamířila do haly.
„Snad bych mohla vyplít plevel,“ oslovila Sibyl.
„Ano, paní,“ odpověděla Sibyl.
Lucie neměla zahradu ráda. Pracovala v ní jen proto, že to byla povinnost mít válečnou zahrádku. Nasadila si na hlavu velký slaměný klobouk a natáhla tlusté rukavice. Vzala košík s nůžkami a motyč-kou, vyšla zadním vchodem a zamířila k pozemku, který jim připravil místní zahradník.
Vůbec si nebyla jistá, které rostliny jsou plevel. Všichni, otec, Bee, David, berou jako samozřejmost, že vím, co dělám. Jen Sibyl zná pravdu. V košíku měla ještě jedno nářadí, vypadalo jako krabičky a mělo zakřivené vidlice. Nevěděla, jak se jmenuje, ani na co se pou-žívá, ale bylo to její oblíbené nářadí. S tím nemůžu udělat žádnou škodu, přemýšlela. Klečela na pálícím slunci a opatrně kypřila hlínu.
Pan Donnelly by se mohl zastavit v drugstoru, uvažovala. Zaběh-nu dovnitř, zatelefonuji Grace a zařídím, aby Bee mohla okamžitě odjet. Otci a Davidovi povím, že Grace potřebuje novou pomocnici. Sibyl může Bee sbalit pár šatů, do vlaku si může obléci můj šedý kabátek. Ostatní věci za ní můžeme poslat. Mám dost peněz v hoto-vosti.
„Mami ... “ oslovil ji David.
Zdvihla oči a viděla, že se mračí.
„Je tu nějaký muž a tvrdí, že se jmenuje Donnelly,“ pokračoval. „Prý tě přišel svézt.“
„Aha, ano,“ kývla Lucie a vstala.
„To s ním pojedeš sama?“
„Proč ne?“ podivila se Lucie. „Včera byl u nás na čaji.“
„Slyšel jsem,“ odvětil David. „No, dělej, jak myslíš. Ale já si myslím, že neděláš dobře.“
Teď neměla čas se s ním hádat. Vyběhla nahoru, umyla se a pře-vlékla. Měla by si vzít nový klobouk, vzpomněla si. Vypadá to líp. Nasadila si tedy klobouk, k jehož koupi ji přemluvila Bee, když byly v New Yorku. Byl to takový námořnický klobouk s krempou lemo-vanou nařasenou stuhou. Natáhla si i bílé rukavice a mrkla do zrca-dla. Zdálo se jí, že vypadá důstojně a korektně.
„Kdy budete obědvat, paní?“ zeptala se Sibyl, když sešla do předsíně.
„No ... v jednu, jako obyčejně, Sibyl, nezdržím se dlouho.“
Jen se jedu trošku projet s vyděračem. Je to k neuvěření.
Donnelly stál na příjezdové cestě a jednu nohu měl opřenou o stupačku krásného sportovního auta. Měl tmavošedé flanelové sako a šedé, o něco světlejší kalhoty. Vypadal pěkně, povzneseně a distin-govaně.
„Dobrý den!“ pozdravila Lucie.
„Dobrý den,“ odvětil bez úsměvu a pomohl jí nastoupit.
S nonšalantní obratností vyrazil po dálnici.
„Nemohli bychom zastavit u drugstoru?“ zeptala se. „Nemůžu jezdit naším autem, dokud nevyzvedneme další kupony na benzin. A potřebuju vyřídit tolik věcí.“
„Proč ne? Jen mi řekněte, kde mám odbočit ... “
„Následující odbočka vpravo a pak rovně.“
Není ani nervózní? divila se. A přitom dělá něco, za co může vy-fasovat roky vězení! Ani trošku se nestydí? Když přijeli do vesnice, všimla si ve skleněné tabuli výkladu nábytkářského obchodu, jak vypadají, a užasla. Statný, dobře oblečený a pěkně upravený muž a vedle něj dáma v rukavičkách a s módním kloboukem. Nikdo by to-mu nevěřil, pomyslela si.
„Zastavte tamhle na rohu,“ upozornila ho. „Hned se vrátím.“
Mýlila se. Trvalo dlouho, než dostala tábor v Maine, a ještě déle, než sehnali majitelku, Grace Matthewsovou.
„Myslím, že slečna Matthewsová je venku na jezeře,“ ozval se v telefonu zdvořilý, úzkostlivý hlas. „Pošlu pro ni.“
V budce bylo dusno a horko. Lucii zvlhly ruce, na čele a horním rtu jí vystoupily kapičky potu. Tak dělej! Dělej! křičela v duchu. Ne-chci, aby čekal tak dlouho a zbytečně se rozčílil.
Grace nakonec přišla, ale byla s ní těžká práce.
„Jistěže, Lucie. Ráda bych tu to děvče měla. Ale ne dnes. Ne-mohli bychom na ni u vlaku čekat. Dodávka je porouchaná. Co takhle v pondělí?“
„Byla bych ráda - ona by byla ráda, kdyby mohla přijet už dnes.“
„Ale proč tak spěcháš, Lucie?“
„Něco jí vlezlo do hlavy ... “
„No tak jí řekni, že musí počkat do pondělka.“
„Nemůžeš to zařídit na zítřek, Grace?“
„No, to můžu,“ odvětila Grace. „Ale proč? Budu muset poprosit lidí z weelikenského tábora, aby jí jeli naproti na nádraží, a já to dě-lám nerada, radši se obejdu bez nich. Dodávka bude v pondělí spra-vená a nechápu, proč do té doby nemůže počkat. Vždyť už je pátek.“
„Víš, jaké to je, když je člověk mladý.“
„Ne!“ vybuchla Grace jako obvykle. „Když já byla mladá, nežá-dala jsem od lidí, aby se podrobovali mým vrtochům.“
„Bee se necítí dobře. Nezdá se mi, že tohle podnebí ... “
„Jestli jí něco je, neposílej mi ji sem, Lucie. Mám tu osmatřicet děvčat a ani jednu školenou zdravotní sestru. Chybějí mi dvě skupi-nové vedoucí.“
„Bee by strašně ráda byla skupinovou vedoucí, Grace.“
„To je vyloučené,“ vyhrkla Grace. „Neumí vycházet s lidmi. Je příliš egocentrická.“
„Není,“ odporovala Lucie mechanicky. „Ale když nechceš, aby přijela zítra ... “
„Tak dobře,“ povolila Grace. „Ať přijede. Ale dělám to jen kvůli tobě, Lucie. Já osobně bych dívčímu vrtochu neustupovala.“
Utrousily pár slov o vlacích a výstroji.
„Dvě deky,“ radila Grace. „Polštář. A - zapisuješ si to, Lucie?“
„Ano,“ lhala Lucie a ani okem nemrkla.
Byl to dlouhý seznam.
„A jestli nemá nějakého koníčka, řekni jí, ať si donese filatelis-tické album, kuchařku, pletení, vodové barvy nebo něco podobného.“
„Ano, Grace. Jsem ti vděčná.“
„Myslím, že jsi ztratila rozum,“ kárala ji Grace, „když ustupuješ rodině. Dej na má slova, Lucie. Vážili by si tě o moc víc, kdybys nebyla tak poddajná.“
„Možná máš pravdu,“ připustila Lucie. „Ale i tak d moc děkuju, Grace. Napíšu ti.“
Zavěsila a otevřela dveře budky. Byla to věčnost ... pomyslela si. A nechtěla ho rozčílit. Nevypadal rozčilený. Zdvořile vystoupil a pomohl jí do auta. Znovu uháněli vesnicí, po cestě vroubené stromo-řadím, kterou neznala.
„Máte ty peníze?“ zeptal se.
„Nestihla jsem je sehnat,“ odvětila. „Nemohla jsem se vypravit do města, aniž by se mě každý vyptával na všechno možné. Potřebuji ještě trochu času.“
Mlčky odbočil na dálnici.
„Tedova smrt všechno změnila,“ poznamenal.
„Ano,“ řekla. „Taky si myslím.“
„Hůř pro to děvče.“
„Ani ne,“ namítala Lucie klidně. „To není možné.“
„Bude to horší,“ vysvětloval, „protože u soudu vyjde ledacos na-jevo.“
„U jakého soudu?“
„Budou soudit člověka, který Darbyho zabil,'` odpověděl Don-nelly. „Udělal to chytře, ale stejně ho budou soudit.“
„Pokud ho chytí.“
„To není bůhvíjaké umění,“ pokračoval Donnelly. „Toho chlapa znala spousta lidí.“
Ne, ne! přemýšlela Lucie. To nemohou ... Nesmějí zatknout ne-vinného člověka.
„Mohou se zmýlit.“
„Myslíte, že jsou tu ještě jiní, kteří by rádi viděli Darbyho odsta-veného?“ zeptal se a poprvé viděla, že se usmál. Byl to letmý a chmurný úsměv.
„Co když to byla nehoda?“
Odbočil na vedlejší silnici a zastavil.
„Tamhle je výletní restaurace. Naobědváte se se mnou. Je slušná a vaří tam dobře,“ vysvětloval.
„Děkuji, ne,“ odmítla. „Musím být na oběd doma. Už bych se vážně měla vrátit.“
„Jak si přejete,“ řekl a vycouval s autem na dálnici. „Budete mít ty peníze zítra?“
„V pondělí,“ ozvala se. „Do pondělka nemohu nic podniknout.“
„Já bych vás tolik neobtěžoval,“ vysvětloval. „Ale má v tom prs-ty ještě někdo.“
„Kdo?“
„Můj společník,“ dodal. „Kdyby šlo jen o mě, já bych na celý případ klidně zapomněl. Nechal bych vás na pokoji.“
Prastará lež, řekla si Lucie v duchu, tvářit se, že má společníka a svalit vinu na něho.
„Když nedostanu peníze,“ pokračoval Donnelly, „pustí se do to-ho on.“
„Kdo?“ zeptala se. „Snad Nagle - pan Nagle?“
„Myslí vám to,“ pochválil ji a kradmo na ni pohlédl. Překvapilo ji, jak modré má oči.
„To je hrozný člověk,“ vzdychla si.
„Myslíte? Byl to můj dobrý přítel. On mi pomohl postavit se na nohy, když jsem sem poprvé přijel.“
„Přistěhoval jste se z Evropy?“
„Z Irska,“ odvětil. „Podle řečí jsem si tuhle zem maloval strašně růžově. Když mi bylo patnáct, utekl jsem z domova a nastoupil na loď jako číšník. Tolik jsem toužil se sem dostat. Ale trvalo mi to tři roky. Pravda, dostal jsem se sem už při první plavbě, ale první dů-stojník mě vůbec nepustil na břeh. Možná mi viděl na nose, že chci utéct. A tak jsem jen stál na palubě a pozoroval sochu Svobody.“
Zmlkl a tváří mu přelétl úsměv.
„Jak jste to tedy nakonec udělal?“ zeptala se Lucie.
„To je únavná historka,“ odporoval skromně.
,,Ráda bych si ji poslechla,“ trvala na svém a s očekáváním jej pozorovala.
Byla to pravda, chtěla znát, co je to za člověka, aby věděla, jak na něho jít.
„A tak jsme se zase vrátili do Liverpoolu,“ začal. „Jednoho dne jsem zašel dolů do doků a hledal loď, která by mě sem dovezla. Na-jednou přišel nějaký cizí člověk, velice zdvořilý. Slovo dalo slovo a on mě pozval, abych si s ním dal drink. Bylo mi šestnáct, ale vypadal jsem starší. Nikdy jsem nepil, a jestli mám být upřímný, bál jsem se toho, protože jsem o tom už ledacos slyšel. Ale šel jsem s ním, zvě-davý, co z toho bude. A než jsem se nadál, byl jsem na lodi plující do Singapuru. Pak jsme pluli do Číny, do Japonska. Když jsme se vrátili do Liverpoolu, měl jsem plnou hlavu zázraků, které jsem viděl, a toužil jsem po dalších. Dal jsem se najmout na další loď odplouvající na Východ, do Egypta, do Indie ... “
Zase chvíli mlčel.
„To je zvláštní,“ přiznal se. „Když jsem měl peníze, abych mohl pohodlně cestovat, vrátil jsem se do těch končin. Ale už to nebylo ono. Nejspíš mi chybělo mládí.“
„Ale jak jste se dostal do New Yorku?“
„Jednoduše,“ odpověděl. „Našetřil jsem si peníze a koupil si lís-tek.“
A jak ses stal vyděračem? pomyslela si. Jistě to byl dobrodružný a romantický chlapec, ale jak se dostal do pochybné společnosti?
„Co jste dělal, když jste se sem dostal?“ zeptala se.
„Možná nebudete věřit tomu, co vám řeknu. Věděl jsem, že v Brooklynu žije můj bratranec. To bylo všechno. Neznal jsem jeho adresu, věděl jsem jen, jak se jmenuje. Řekl jsem si, že ho vyhledám, a vypravil jsem se do Brooklynu. Myslel jsem si, že to bude malé město. Nevěřila byste ... Chodil jsem po ulicích a vyptával se. Nesly-šeli jste o panu Mulliganovi z hrabství Clare? Po čase jsem se zeptal policajta. „Tadyhle nedaleko je,“ povídá, „klub krajanů z hrabství Clare. Jděte tam, třeba se něco dozvíte.“ No a mého bratrance tam dobře znali. Někdo mě zavezl do jeho hostince a moje útrapy skonči-ly týž den, kdy jsem vkročil na americkou půdu.“
„Pracoval jste u bratrance?“ zeptala se Lucie.
„Ne ... “ odpověděl. „Ne tak úplně. Viděl jsem, že si vede knihy ... Přijímal sázky na dostihy,“ vysvětloval Donnelly. „Zavedl mě do Behnoutského parku a tam jsem poznal spoustu jeho přátel, kteří mě do ledačeho zasvětili. Pak si mě oblíbil šéf. Vycházel jsem dobře se všemi.“
„A žádné zaměstnání jste neměl? Myslím řádné zaměstnání.“
„Ne,“ odvětil téměř pyšně. „Po těch třech plavbách jsem už ni-kdy v životě nepracoval.“
„A nikdy jste netoužil po řádné práci a pravidelném platu?“
„Ne,“ přiznal se. „Nemám to v povaze.“
A jaká je to povaha? přemýšlela. Vůbec ho nechápala. Dokonce si ani nedovedla představit, jaký byl jeho život, nebo v jakém světě žije. Nevypadá jako špatný člověk. Nepodařilo by se mi přemluvit ho?
Ale už se přiblížili k domu. Už jí nezbyl čas.
„Zeptám se svého společníka, jestli počká do pondělka,“ pozna-menal Donnelly. „Ale nevím ... Jste si jistá, že v pondělí ty peníze budete mít?“
„Ano,“ potvrdila Lucie.
V pondělí už bude Bee pryč. A já něco vymyslím ... řekla si v duchu. Najdu nějaké východisko.
Když odbočili ze silnice, zjistila, že před domem stojí velká do-dávka prádelny v Eagle. Šofér stál u ní a Sibyl na schodech nad ním.
„Prý jezdí jen jednou za měsíc,“ obrátila se Sibyl na svou paní.
„Jednou za měsíc!“ zvolala Lucie. „Ale to vůbec nestačí ... “
„Děláme, co můžeme,“ omlouval se šofér, hubený tmavý mladý muž v čapce se štítkem. „Nemáme benzin, nemáme pneumatiky, ne-máme lidi, kteří by mohli dělat obchůzky častěji.“
„Radši budu prát sama,“ vybuchla Sibyl podivně vášnivě, „a ne-budu měsíc čekat.“
„Dobře,“ řekl šofér a nasedl do dodávky. Couvl, obrátil se a od-jel.
Donnelly vystoupil a rozloučil se s Lucií. „Ještě vám zavolám,“ poznamenal s kloboukem v ruce.
Lucie s překvapením viděla, že se otočil k Sibyl s úsměvem a gestem, které připomínalo zasalutování.
Dobrá! Dobrá! přemýšlela. Ať ty dopisy otci ukáže, uvidíme, co se stane. Jen ať se pokusí otce vydírat.
Pro Bee to bude těžké. Ale otec pochopí, že v těch dopisech opravdu nic není. Ať jsou, jaké chtějí. S touhle myšlenkou usínala, plná vzdoru a odhodlání.
Ale když se ráno probudila, všechno se rozplynulo. Otci prostě nemůže důvěřovat, uvažovala. Je tak přímý. Pravděpodobně by šel na policii. Lucie, na to si musíš dát pozor. Policie by si dala Bee do spo-jitosti s Tedem a až najdou Teda ...
Ne. Uchlácholím Donnellyho. Budu předstírat, že sháním peníze. Získám tak trochu času.
Ale co si s ním počne? Něco vymyslí. Něco udělá.
Bylo příjemné, teplé ráno a svítilo bledé slunce. Litujíc Davida, oblékla si plavky a potichu vyšla z domu k loděnici. Dneska si vzala kajak. Vypádlovala z tunelu přes úzkou zátoku a rákosí a dostala se na otevřené moře. Ach, to je nádhera! Položila pádlo na dno člunu a vklouzla do vody.
„Jej!“ vykřikla nahlas, protože voda byla velmi studená. Ale za chvíli, když si trochu zaplavala, už jí to tak nepřipadalo, bylo to spíš nesmírně osvěžující. Nad hlavou jí poletovali rackové. Obrátila se na znak a nechala se unášet vlnami, aby je mohla pozorovat. Jeden se snesl tak nízko, že Lucie viděla jeho divoké oči.
Vznášela se na třpytící vodě a zpod přivřených víček hleděla na racky a na obláčky letící po bleděmodré obloze. Otočila se a dvakrát obeplula člun, pyšná na hladký rytmus vlastních svalů. Jen ze cviku se ponořila pod člun. Na okamžik ji přikryl studený stín, ale když se znovu vynořila, vyšlo i slunce.
Kdesi startoval motorový člun. Že by se za mnou vydal David? napadlo ji a rychle vylezla do kajaku. Ale motorový člun už byl za ní. Přijížděl od ostrova. Když popadla pádlo, uviděla ho. Za volantem seděl mladý policista, na palubě byl druhý a ještě nějaký mladý, stat-ný muž s velkýma, odstávajícíma ušima a zobákovitým nosem. Sedě-la nehybně a pozorovala je, mladý muž se otočil a zahleděl se na ni. Když projížděli kolem, pohlédla do jeho tmavých, měkkých a trochu smutných očí.
Pak zmizeli. Kajak se prudce houpal na vlnách. Našli Teda, svitlo jí. Co se stane teď?
Začala pádlovat domů. Dobrá. Dobrá. Budu brát události tak, jak budou přicházet. Pěkně popořádku. Nebudu se vzrušovat. Nebudu si dělat starosti. Poradím si sama. Sundala si gumovou čepici a rozpus-tila si ve větru své tmavé vlasy. Pádlovala pomalu, aby jí na sluníčku uschly vlněné plavky.
A až se policie přijde vyptávat na Teda, řeknu, že tu nikdy nebyl. Otec neví, s kým mluvil. Radši mu ještě dnes ráno něco napovídám.
Vrátila se do svého pokoje tak, že ji ani David nezaslechl. Oblék-la se a sedla si k otevřenému oknu. Tak a teď jsem připravená, kdyby někdo přišel, přemýšlela. Nezáleží mi na tom, co řeknu. Nezáleží mi na tom, kolik řeknu lží.
Slyšela, jak pod Sibyl scházející dolů vrzají schody a po chvíli se vydala za ní.
„Doufám, že ten chlap z prádelny už dneska přijde,“ začala Sibyl hovor. „Nevím, jak to pan Harper vydrží s jednou košilí na celý tý-den.“
Bylo to, jako by se rozběhl nějaký stroj. Takhle začínal den. To-hle byl život.
„Možná bych měla zajet do New Yorku a pokusit se mu sehnat pár košil,“ řekla Lucie. „A Davidovi také. Ale mají je zřídkakdy a jsou hrozně drahé.“
„Poradily bychom si,“ poznamenala Sibyl, „kdyby ten člověk z prádelny dodržel slib. Ale budou to už dva týdny, co tu byl naposle-dy. Nenosí to, co si vzal. Nebere si to, co jsme mu přichystaly.“
„Jestli dnes nepřijde, měla bych mu zavolat ... “ utrousila Lucie.
„To ano, paní,“ souhlasila Sibyl.
Vypila v kuchyni šálek kávy a neklidně čekala, až dolů sejde sta-rý pan Harper. Šla mu naproti do haly.
„Tati,“ začala, když se objevil, „víš, ten člověk, který byl pře-devčírem v loděnici ... Myslím, že bych ti o něm měla něco povědět.“
„Nemusíš, Lucie. Alespoň dokud nepřijde znovu, a to pokládám za nepravděpodobné. Ne, nemyslím si, že s tím bude pospíchat. Sra-zil jsem ho ... “
„Ano, tati, já vím. Jmenuje se Stanley Schmidt.“
„Hm, Schmidt! Německé jméno.“
„Je to Němec. Velice zvláštní, podezřelý chlap, tati, a byla bych nerada, kdyby někdy vyšlo najevo, že s ním Bee měla něco společné-ho.“
„Jak to myslíš, Lucie? Jak - podezřelý?“
„Myslím, že je to nacistický agent,“ vysvětlovala pohotově.
„Cože? Cože? To bychom ale měli oznámit.“
„Už jsem to udělala. Napsala jsem anonymní dopis FBI,“ řekla Lucie. „Chápeš, doufám, že Bee do toho nesmíme žádným způsobem namočit.“
„Ne. To se ví, že ne. Lucie, řekla‘s jí svůj názor na toho chlapa?“
„Rozhodla jsem se, že jí radši nic nepovím,“ vysvětlovala Lucie tichým, mnohoznačným tónem.
Takhle rozmlouvala i s Tomem. Znamenalo to, že jedině ona chápe tajemství mladého dívčího srdce. Toma tenhle tón vždycky přiváděl do rozpaků a stejný účinek měl teď na starého pana Harpera.
„No ... ty to určitě víš nejlépe,“ připustil.
David sešel dolů a pár minut po něm i Bee. Seděli všichni u sto-lu. Otevřenými okny foukal dovnitř vytrvalý větřík. Sklo a stříbro se blyštěly ve slunečních paprscích. Lucie pohlédla na otcovy stříbřité vlasy, na Beeinu hebkou, plavou hřívu, na Davidovy rozcuchané pa-česy barvy písku. Nech je na pokoji! Vykřikla v duchu. Nech je na pokoji!
„Je tu pošťák,“ zvolal David a odstrčil židli. „Uvidíme, jestli ne-přišlo něco od táty.“
Vyšel ven, dveře práskly a on se vrátil s poštou.
„Čtyři dopisy,“ zvěstoval. „Dva pro tebe, mami, jeden pro Bee, jeden pro mne. Válečné dopisy. Noviny pro dědečka, dopis pro Sibyl, nějaké účty a ještě něco.“
David a Bee otevřeli své dopisy hned. Ale Lucie je odložila, pře-čte si je, až bude sama. Starý pan Harper otevřel newyorské noviny.
„Bude hezky a tepleji,“ četl. „Nejvyšší čas. Počasí bylo přímo hnusné. Situace v Evropě vypadá docela slibně. Tady je Monty ... Správný chlap ... A co je tohle? Aha! Tělo zavražděného obchodníka s uměleckými předměty na Simmově ostrově.“
„Pokračuj!“ pobídl ho David a zvedl zrak.
„Hortonská okresní policie oznamuje, že v odlehlé bažině na Simmově ostrově se včera našlo tělo čtyřiatřicetiletého Teda Darby-ho, jehož jméno ... “
„Dej to sem!“ vykřikla Bee.
„Co?“ zeptal se pan Harper.
„Dej mi ty noviny!“ vykřikla znovu.
„Chci si to přečíst,“ začal, ale ona mu vytrhla noviny z ruky, vy-běhla z jídelny a utíkala nahoru po schodech.
„Co se jí stalo?“ divil se pan Harper.
„Určitě o něm slyšela,“ poznamenal David. „Zná spoustu uměl-ců.“
„Nemusela mi rvát noviny z rukou,“ stěžoval si pan Harper.
„Ta se bude radovat,“ pokračoval David. „Obtelefonuje všechny holky, které zná. Víš, co se stalo? Už jsi o tom slyšela? A tak dál.“
„Ale stejně,“ nedal se pan Harper, „mohla chvíli počkat.“
„Víš přece, jaké holky jsou, když se dozvědí něco pikantního,“ rozmlouval David s dědečkem jako muž s mužem.
Ví něco? lámala si hlavu Lucie. Anebo jen prostě brání Bee?
Nechtěla dát najevo netrpělivost ani nedočkavost, ale hned po snídani vyšla nahoru a zaklepala na Beeiny dveře.
„Bee, to jsem já. Pusť mě dovnitř, miláčku.“
Klíč se otočil v zámku a Bee otevřela dveře.
„Dobrá, vyhrála jsi,“ přivítala ji hranatým, pohrdavým úsměvem.
Lucie vešla a zavřela za sebou.
„Nechci vyhrávat,“ řekla. „Je to ... “
„I tak jsi vyhrála,“ pokračovala Bee. „Jsem na dně.“
„Nejsi, Bee. Každý se může zmýlit.“
„Ale ne tolik. Myslím, že to, co se píše v novinách, je pravda ...!“
„Ještě jsem to nečetla.“
„Těsně před válkou ho zavřeli. Měl nějakou uměleckou galerii a prodával tam obscénní obrazy. Policie galerii uzavřela, ale ještě před procesem se někdo dostal dovnitř a všechny obrazy přetřel. Legrace, co? A co víc, už se jednou rozvedl a první žena ho zažalovala, že z ní vymámil všechny peníze. Předpokládám, žes tohle všechno věděla.“
„Ne, Bee, nevěděla. Nic z toho jsem nevěděla.“
„Tak odkud jsi věděla, že je tak - špatný?“
„Věděla jsem to, hned jak jsem ho spatřila.“
„Ale jak?“
„Prostě jsem to věděla ... “ odpověděla Lucie.
„Jak? Já jsem se s ním často scházela a nikdy by mě ani ve snu nepadlo, že je - takový. Byl veselý a vypadal lehkomyslně, to ano. Ale nezdálo se, že je vypočítavý ... Mami, ráda bych věděla, jak jsi ho - odhalila, když mně se to nepodařilo?“
„Bee, jsem o hodně starší a ... “
„Ale nikdy jsi nikde nebyla. Nikdy jsi nepoznala, co je to skuteč-ný život.“
„Plácáš nesmysly, Bee. Jsem vdaná a mám dvě děti.“
„To nic neznamená,“ odporovala Bee. „Vyprávěla‘s mi, že jste se s tátou seznámili, ještě když jsi chodila do školy. Myslím, žes na ji-ného muže nikdy ani nepomyslela. Zasnoubila ses v sedmnácti.“
„I tobě je jenom sedmnáct,“ připomněla jí Lucie.
„Dneska je jiná doba. I děvčata jsou jiná. Už nevyrůstají jako ve skleníku.“ Odmlčela se. „Chci odtud odejít,“ dodala.
„Jak to myslíš, Bee?“
„Nevydržela bych to tady!“ vykřikla. „Nechci potkat nikoho, ko-ho znám. Do umělecké školy se už nikdy nevrátím.“
„Bee, vždyť jsi nikomu o Tedovi nevyprávěla, nebo ano?“
„Ach, konkrétně ne. Ale každý věděl, že mám frajera ... Zmiňo-vala jsem se o tom, kam jsme chodili a tak. Panebože! Jestli někdo zjistí, že jsem naletěla takovému chlapovi, jako je Ted, já ... já nevím ... ! Radši bych nežila.“
„Tak nemluv, Bee.“
„Myslím to vážně. Panebože!“
„Bee, prosím tě, nerouhej se!“
„Co na tom záleží? Když si vzpomenu, že jsem se nechávala líbat - mockrát ... Víš, radši bych nežila, kdyby se to lidi měli dozvědět.“
Modré oči jí temně zářily v tváři, která zbělela jako papír. Ta bo-lest a hanba ji přiváděly k zoufalství.
„Chci odtud odejít!“ ozvala se.
„Bee,“ domlouvala jí Lucie. „Bee, miláčku, člověk přemůže těž-kosti, jen když jim čelí, když se smíří s následky ... “
„Mluvíš jako děda!“
A taky tak přemýšlím, pomyslela si Lucie.
„Určitě jsi mu řekla o Tedovi.“
„Nic jsem nikomu neřekla. Ani to nemám v úmyslu. To bys měla vědět, Bee.“
„A proč? Znám tvé názory. Mohla‘s klidně pokládat za svou po-vinnost povědět o tom dědovi a tátovi. Jako zadostiučinění nebo ne-vím co.“
„Jak si můžeš něco takového myslet ... “ divila se Lucie.
„Vím, že vždycky děláš to, co pro mne pokládáš za nejlepší,“ vyhrkla Bee. „Ale nechápeš mě.“
Lucie mlčela.
„Pomůžeš mi odtud odejít?“ naléhala Bee.
„Ano,“ slíbila Lucie. „Bee, ukaž mi ty noviny.“
„Pomůžeš mi odtud odejít - hned?“
„Ano. Později si o tom pohovoříme. Chtěla bych se podívat do těch novin, Bee.“
Odnesla je do svého pokoje a sedla si na kraj rozestlané postele. Podrobnosti o Tedově minulosti ji nezajímaly. Hledala něco jiného.
Tělo objevil včera odpoledne Henry Peters, dvaačtyřicetiletý elektrikář z Rockview. Pan Peters se procházel po pobřeží a vytrvalý štěkot jeho psa ho donutil zajít k bažině ... Poručík Levy z hortonské okresní policie prohlásil, že smrt zapříčinila rána na hrdle, způsobená nějakým ostrým nástrojem, a to 24 až 36 hodin před nalezením těla. Policie sleduje několik stop.
Jakých stop? Lucie přemýšlela. Jestli přijdou za mnou a za ot-cem, pak už Bee nic nezachrání. A ty dopisy ... ? Ty dopisy! Kdy-bych sehnala pět tisíc dolarů ... Ale později by mohl klidně chtít víc. Nějaké dopisy si může nechat. Nevím ...
Odložila noviny a přistoupila k oknu. Možná jsem dnes ráno v člunu viděla toho poručíka Levyho, uvažovala. Vypadal poměrně přívětivě. Co kdybych šla za ním a všechno mu řekla? Koneckonců, nikdo tu žádný zločin nespáchal. Pravděpodobně jsem si počínala v rozporu se zákonem, když jsem Teda odvlekla, ale nezatajovala jsem zločin, pouze nehodu. Otec by to prožíval těžce, ale já bych to vydr-žela.
Jenže Bee ne. Představovala si, jak Bee stojí před soudem, snaží se být statečná a tváří se pohrdavě. Ale zatajuje zoufalství a neklid. Slečno Holleyová, požádala jste toho člověka o schůzku v loděnici? Navštěvovala jste ho v hotelu?
Ne, řekla si Lucie. Nepřeji si, aby Bee musela překonávat tako-véhle potíže a aby snášela následky. Pošlu ji někam pryč. K Angele do Montrealu? Jestli ovšem během války nepotřebuje člověk do Ka-nady cestovní doklady ... Hm, pak je tu Gracein tábor v Maine. Grace bych mohla okamžitě zavolat.
Jenomže otec by mohl slyšet, že telefonuje. Nebo David.
Nemá tu žádné soukromí. Ani nikdy neměla, uvědomila si udive-ně. Po celý můj život věděli lidé všechno, co dělám, kam jdu. Ne že by mne někdo sledoval nebo mě podezříval, jen jsem odjakživa žila tak nějak veřejně, pořád všem na očích.
Půjdu do vesnice a zavolám z obchodu, rozhodla se.
Sibyl scházela dolů po vrzajících schodech a vzdychala. Lucii se nechtělo dávat se s někým do řeči, a tak se rozběhla do koupelny, že se tam schová, ale dveře byly zamčené.
„Moment,“ ozvala se Bee silným, přiškrceným hlasem.
Lucie spěšně zamířila do haly.
„Snad bych mohla vyplít plevel,“ oslovila Sibyl.
„Ano, paní,“ odpověděla Sibyl.
Lucie neměla zahradu ráda. Pracovala v ní jen proto, že to byla povinnost mít válečnou zahrádku. Nasadila si na hlavu velký slaměný klobouk a natáhla tlusté rukavice. Vzala košík s nůžkami a motyč-kou, vyšla zadním vchodem a zamířila k pozemku, který jim připravil místní zahradník.
Vůbec si nebyla jistá, které rostliny jsou plevel. Všichni, otec, Bee, David, berou jako samozřejmost, že vím, co dělám. Jen Sibyl zná pravdu. V košíku měla ještě jedno nářadí, vypadalo jako krabičky a mělo zakřivené vidlice. Nevěděla, jak se jmenuje, ani na co se pou-žívá, ale bylo to její oblíbené nářadí. S tím nemůžu udělat žádnou škodu, přemýšlela. Klečela na pálícím slunci a opatrně kypřila hlínu.
Pan Donnelly by se mohl zastavit v drugstoru, uvažovala. Zaběh-nu dovnitř, zatelefonuji Grace a zařídím, aby Bee mohla okamžitě odjet. Otci a Davidovi povím, že Grace potřebuje novou pomocnici. Sibyl může Bee sbalit pár šatů, do vlaku si může obléci můj šedý kabátek. Ostatní věci za ní můžeme poslat. Mám dost peněz v hoto-vosti.
„Mami ... “ oslovil ji David.
Zdvihla oči a viděla, že se mračí.
„Je tu nějaký muž a tvrdí, že se jmenuje Donnelly,“ pokračoval. „Prý tě přišel svézt.“
„Aha, ano,“ kývla Lucie a vstala.
„To s ním pojedeš sama?“
„Proč ne?“ podivila se Lucie. „Včera byl u nás na čaji.“
„Slyšel jsem,“ odvětil David. „No, dělej, jak myslíš. Ale já si myslím, že neděláš dobře.“
Teď neměla čas se s ním hádat. Vyběhla nahoru, umyla se a pře-vlékla. Měla by si vzít nový klobouk, vzpomněla si. Vypadá to líp. Nasadila si tedy klobouk, k jehož koupi ji přemluvila Bee, když byly v New Yorku. Byl to takový námořnický klobouk s krempou lemo-vanou nařasenou stuhou. Natáhla si i bílé rukavice a mrkla do zrca-dla. Zdálo se jí, že vypadá důstojně a korektně.
„Kdy budete obědvat, paní?“ zeptala se Sibyl, když sešla do předsíně.
„No ... v jednu, jako obyčejně, Sibyl, nezdržím se dlouho.“
Jen se jedu trošku projet s vyděračem. Je to k neuvěření.
Donnelly stál na příjezdové cestě a jednu nohu měl opřenou o stupačku krásného sportovního auta. Měl tmavošedé flanelové sako a šedé, o něco světlejší kalhoty. Vypadal pěkně, povzneseně a distin-govaně.
„Dobrý den!“ pozdravila Lucie.
„Dobrý den,“ odvětil bez úsměvu a pomohl jí nastoupit.
S nonšalantní obratností vyrazil po dálnici.
„Nemohli bychom zastavit u drugstoru?“ zeptala se. „Nemůžu jezdit naším autem, dokud nevyzvedneme další kupony na benzin. A potřebuju vyřídit tolik věcí.“
„Proč ne? Jen mi řekněte, kde mám odbočit ... “
„Následující odbočka vpravo a pak rovně.“
Není ani nervózní? divila se. A přitom dělá něco, za co může vy-fasovat roky vězení! Ani trošku se nestydí? Když přijeli do vesnice, všimla si ve skleněné tabuli výkladu nábytkářského obchodu, jak vypadají, a užasla. Statný, dobře oblečený a pěkně upravený muž a vedle něj dáma v rukavičkách a s módním kloboukem. Nikdo by to-mu nevěřil, pomyslela si.
„Zastavte tamhle na rohu,“ upozornila ho. „Hned se vrátím.“
Mýlila se. Trvalo dlouho, než dostala tábor v Maine, a ještě déle, než sehnali majitelku, Grace Matthewsovou.
„Myslím, že slečna Matthewsová je venku na jezeře,“ ozval se v telefonu zdvořilý, úzkostlivý hlas. „Pošlu pro ni.“
V budce bylo dusno a horko. Lucii zvlhly ruce, na čele a horním rtu jí vystoupily kapičky potu. Tak dělej! Dělej! křičela v duchu. Ne-chci, aby čekal tak dlouho a zbytečně se rozčílil.
Grace nakonec přišla, ale byla s ní těžká práce.
„Jistěže, Lucie. Ráda bych tu to děvče měla. Ale ne dnes. Ne-mohli bychom na ni u vlaku čekat. Dodávka je porouchaná. Co takhle v pondělí?“
„Byla bych ráda - ona by byla ráda, kdyby mohla přijet už dnes.“
„Ale proč tak spěcháš, Lucie?“
„Něco jí vlezlo do hlavy ... “
„No tak jí řekni, že musí počkat do pondělka.“
„Nemůžeš to zařídit na zítřek, Grace?“
„No, to můžu,“ odvětila Grace. „Ale proč? Budu muset poprosit lidí z weelikenského tábora, aby jí jeli naproti na nádraží, a já to dě-lám nerada, radši se obejdu bez nich. Dodávka bude v pondělí spra-vená a nechápu, proč do té doby nemůže počkat. Vždyť už je pátek.“
„Víš, jaké to je, když je člověk mladý.“
„Ne!“ vybuchla Grace jako obvykle. „Když já byla mladá, nežá-dala jsem od lidí, aby se podrobovali mým vrtochům.“
„Bee se necítí dobře. Nezdá se mi, že tohle podnebí ... “
„Jestli jí něco je, neposílej mi ji sem, Lucie. Mám tu osmatřicet děvčat a ani jednu školenou zdravotní sestru. Chybějí mi dvě skupi-nové vedoucí.“
„Bee by strašně ráda byla skupinovou vedoucí, Grace.“
„To je vyloučené,“ vyhrkla Grace. „Neumí vycházet s lidmi. Je příliš egocentrická.“
„Není,“ odporovala Lucie mechanicky. „Ale když nechceš, aby přijela zítra ... “
„Tak dobře,“ povolila Grace. „Ať přijede. Ale dělám to jen kvůli tobě, Lucie. Já osobně bych dívčímu vrtochu neustupovala.“
Utrousily pár slov o vlacích a výstroji.
„Dvě deky,“ radila Grace. „Polštář. A - zapisuješ si to, Lucie?“
„Ano,“ lhala Lucie a ani okem nemrkla.
Byl to dlouhý seznam.
„A jestli nemá nějakého koníčka, řekni jí, ať si donese filatelis-tické album, kuchařku, pletení, vodové barvy nebo něco podobného.“
„Ano, Grace. Jsem ti vděčná.“
„Myslím, že jsi ztratila rozum,“ kárala ji Grace, „když ustupuješ rodině. Dej na má slova, Lucie. Vážili by si tě o moc víc, kdybys nebyla tak poddajná.“
„Možná máš pravdu,“ připustila Lucie. „Ale i tak d moc děkuju, Grace. Napíšu ti.“
Zavěsila a otevřela dveře budky. Byla to věčnost ... pomyslela si. A nechtěla ho rozčílit. Nevypadal rozčilený. Zdvořile vystoupil a pomohl jí do auta. Znovu uháněli vesnicí, po cestě vroubené stromo-řadím, kterou neznala.
„Máte ty peníze?“ zeptal se.
„Nestihla jsem je sehnat,“ odvětila. „Nemohla jsem se vypravit do města, aniž by se mě každý vyptával na všechno možné. Potřebuji ještě trochu času.“
Mlčky odbočil na dálnici.
„Tedova smrt všechno změnila,“ poznamenal.
„Ano,“ řekla. „Taky si myslím.“
„Hůř pro to děvče.“
„Ani ne,“ namítala Lucie klidně. „To není možné.“
„Bude to horší,“ vysvětloval, „protože u soudu vyjde ledacos na-jevo.“
„U jakého soudu?“
„Budou soudit člověka, který Darbyho zabil,'` odpověděl Don-nelly. „Udělal to chytře, ale stejně ho budou soudit.“
„Pokud ho chytí.“
„To není bůhvíjaké umění,“ pokračoval Donnelly. „Toho chlapa znala spousta lidí.“
Ne, ne! přemýšlela Lucie. To nemohou ... Nesmějí zatknout ne-vinného člověka.
„Mohou se zmýlit.“
„Myslíte, že jsou tu ještě jiní, kteří by rádi viděli Darbyho odsta-veného?“ zeptal se a poprvé viděla, že se usmál. Byl to letmý a chmurný úsměv.
„Co když to byla nehoda?“
Odbočil na vedlejší silnici a zastavil.
„Tamhle je výletní restaurace. Naobědváte se se mnou. Je slušná a vaří tam dobře,“ vysvětloval.
„Děkuji, ne,“ odmítla. „Musím být na oběd doma. Už bych se vážně měla vrátit.“
„Jak si přejete,“ řekl a vycouval s autem na dálnici. „Budete mít ty peníze zítra?“
„V pondělí,“ ozvala se. „Do pondělka nemohu nic podniknout.“
„Já bych vás tolik neobtěžoval,“ vysvětloval. „Ale má v tom prs-ty ještě někdo.“
„Kdo?“
„Můj společník,“ dodal. „Kdyby šlo jen o mě, já bych na celý případ klidně zapomněl. Nechal bych vás na pokoji.“
Prastará lež, řekla si Lucie v duchu, tvářit se, že má společníka a svalit vinu na něho.
„Když nedostanu peníze,“ pokračoval Donnelly, „pustí se do to-ho on.“
„Kdo?“ zeptala se. „Snad Nagle - pan Nagle?“
„Myslí vám to,“ pochválil ji a kradmo na ni pohlédl. Překvapilo ji, jak modré má oči.
„To je hrozný člověk,“ vzdychla si.
„Myslíte? Byl to můj dobrý přítel. On mi pomohl postavit se na nohy, když jsem sem poprvé přijel.“
„Přistěhoval jste se z Evropy?“
„Z Irska,“ odvětil. „Podle řečí jsem si tuhle zem maloval strašně růžově. Když mi bylo patnáct, utekl jsem z domova a nastoupil na loď jako číšník. Tolik jsem toužil se sem dostat. Ale trvalo mi to tři roky. Pravda, dostal jsem se sem už při první plavbě, ale první dů-stojník mě vůbec nepustil na břeh. Možná mi viděl na nose, že chci utéct. A tak jsem jen stál na palubě a pozoroval sochu Svobody.“
Zmlkl a tváří mu přelétl úsměv.
„Jak jste to tedy nakonec udělal?“ zeptala se Lucie.
„To je únavná historka,“ odporoval skromně.
,,Ráda bych si ji poslechla,“ trvala na svém a s očekáváním jej pozorovala.
Byla to pravda, chtěla znát, co je to za člověka, aby věděla, jak na něho jít.
„A tak jsme se zase vrátili do Liverpoolu,“ začal. „Jednoho dne jsem zašel dolů do doků a hledal loď, která by mě sem dovezla. Na-jednou přišel nějaký cizí člověk, velice zdvořilý. Slovo dalo slovo a on mě pozval, abych si s ním dal drink. Bylo mi šestnáct, ale vypadal jsem starší. Nikdy jsem nepil, a jestli mám být upřímný, bál jsem se toho, protože jsem o tom už ledacos slyšel. Ale šel jsem s ním, zvě-davý, co z toho bude. A než jsem se nadál, byl jsem na lodi plující do Singapuru. Pak jsme pluli do Číny, do Japonska. Když jsme se vrátili do Liverpoolu, měl jsem plnou hlavu zázraků, které jsem viděl, a toužil jsem po dalších. Dal jsem se najmout na další loď odplouvající na Východ, do Egypta, do Indie ... “
Zase chvíli mlčel.
„To je zvláštní,“ přiznal se. „Když jsem měl peníze, abych mohl pohodlně cestovat, vrátil jsem se do těch končin. Ale už to nebylo ono. Nejspíš mi chybělo mládí.“
„Ale jak jste se dostal do New Yorku?“
„Jednoduše,“ odpověděl. „Našetřil jsem si peníze a koupil si lís-tek.“
A jak ses stal vyděračem? pomyslela si. Jistě to byl dobrodružný a romantický chlapec, ale jak se dostal do pochybné společnosti?
„Co jste dělal, když jste se sem dostal?“ zeptala se.
„Možná nebudete věřit tomu, co vám řeknu. Věděl jsem, že v Brooklynu žije můj bratranec. To bylo všechno. Neznal jsem jeho adresu, věděl jsem jen, jak se jmenuje. Řekl jsem si, že ho vyhledám, a vypravil jsem se do Brooklynu. Myslel jsem si, že to bude malé město. Nevěřila byste ... Chodil jsem po ulicích a vyptával se. Nesly-šeli jste o panu Mulliganovi z hrabství Clare? Po čase jsem se zeptal policajta. „Tadyhle nedaleko je,“ povídá, „klub krajanů z hrabství Clare. Jděte tam, třeba se něco dozvíte.“ No a mého bratrance tam dobře znali. Někdo mě zavezl do jeho hostince a moje útrapy skonči-ly týž den, kdy jsem vkročil na americkou půdu.“
„Pracoval jste u bratrance?“ zeptala se Lucie.
„Ne ... “ odpověděl. „Ne tak úplně. Viděl jsem, že si vede knihy ... Přijímal sázky na dostihy,“ vysvětloval Donnelly. „Zavedl mě do Behnoutského parku a tam jsem poznal spoustu jeho přátel, kteří mě do ledačeho zasvětili. Pak si mě oblíbil šéf. Vycházel jsem dobře se všemi.“
„A žádné zaměstnání jste neměl? Myslím řádné zaměstnání.“
„Ne,“ odvětil téměř pyšně. „Po těch třech plavbách jsem už ni-kdy v životě nepracoval.“
„A nikdy jste netoužil po řádné práci a pravidelném platu?“
„Ne,“ přiznal se. „Nemám to v povaze.“
A jaká je to povaha? přemýšlela. Vůbec ho nechápala. Dokonce si ani nedovedla představit, jaký byl jeho život, nebo v jakém světě žije. Nevypadá jako špatný člověk. Nepodařilo by se mi přemluvit ho?
Ale už se přiblížili k domu. Už jí nezbyl čas.
„Zeptám se svého společníka, jestli počká do pondělka,“ pozna-menal Donnelly. „Ale nevím ... Jste si jistá, že v pondělí ty peníze budete mít?“
„Ano,“ potvrdila Lucie.
V pondělí už bude Bee pryč. A já něco vymyslím ... řekla si v duchu. Najdu nějaké východisko.
Když odbočili ze silnice, zjistila, že před domem stojí velká do-dávka prádelny v Eagle. Šofér stál u ní a Sibyl na schodech nad ním.
„Prý jezdí jen jednou za měsíc,“ obrátila se Sibyl na svou paní.
„Jednou za měsíc!“ zvolala Lucie. „Ale to vůbec nestačí ... “
„Děláme, co můžeme,“ omlouval se šofér, hubený tmavý mladý muž v čapce se štítkem. „Nemáme benzin, nemáme pneumatiky, ne-máme lidi, kteří by mohli dělat obchůzky častěji.“
„Radši budu prát sama,“ vybuchla Sibyl podivně vášnivě, „a ne-budu měsíc čekat.“
„Dobře,“ řekl šofér a nasedl do dodávky. Couvl, obrátil se a od-jel.
Donnelly vystoupil a rozloučil se s Lucií. „Ještě vám zavolám,“ poznamenal s kloboukem v ruce.
Lucie s překvapením viděla, že se otočil k Sibyl s úsměvem a gestem, které připomínalo zasalutování.
pátek 21. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
5. Kapitola
Uvědomovala si, že vlastně nepřemýšlí. Zatím ne.
„No ... sedněte si.“
Počkal, až si paní domu sedla, pak si přisunul židli, posadil se proti ní a pedantsky si povytáhl kalhoty. Byl pozoruhodně elegantní, vlasy na úzké lebce měl ulízané, velké ruce pečlivě udržované, boty se mu leskly. Byl tak podivně, tak strašně lhostejný, prostě čekal. Vyděrač, pomyslela si. Tohle je vydírání.
„Má dcera ... “ začala. „V jejích dopisech není nic ... “
„Chcete některý z nich vidět?“
Z náprsní kapsy vytáhl pěknou tašku z vepřovice, vylovil z ní svazek poskládaných papírů a přehraboval se v nich. Vybral jeden a podal jí ho.¨
Tede!
Dokud jsem Tě nepoznala, vlastně jsem nežila. Ale tys přišel ja-ko závan čerstvého větru do zatuchlého pokoje. Nevím, Tede, jestli v sobě najdu sílu a rozhodnu se udělat to, o cos mě včera požádal. Ale sám fakt, že jsi mě o to požádal a předpokládal jsi přitom, že mám odvahu využít takové příležitosti, mě naplňuje pýchou.
Přemýšlím o tom, Tede. Nejsem sentimentální. Ty to víš. Ale i tak je těžké skoncovat s minulostí a postavit se proti všem a všemu, co ti vštěpovali.
Na shledanou v pátek, Tede, do té doby se možná rozhodnu.
Beatrice
Beeino zřetelné, úpravné písmo dodávalo slovům jistou nepod-dajnost ...
„To nic neznamená,“ prohlásila Lucie. „Je to ještě dítě. To nic - neznamená.“
„Něco na tom bude,“ řekl Donnelly a natáhl ruku po dopise.
„Ne!“ vykřikla a schovala ho za záda. „Nedám vám ho. Já - poli-cie vás přinutí mi ty dopisy vydat.“
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl nakloněný dopředu a hezkou náprsní tašku držel otevřenou na kolenou. Prostě čekal.
„Svěřím tu věc svému advokátovi,“ prohlásila Lucie. A v před-stavách se jí zjevil Albert Hendry, Tomův advokát, nevýslovně di-stingovaný, jak naslouchá příběhu Beeiny zhoubné ztřeštěnosti.
„Proč mi nedáte peníze a na všechno nezapomenete?“ otázal se Donnelly. „Nic jiného nemůžete dělat.“
„Ne!“ odsekla Lucie. „Já se vydírat nedám. Nikdy!“
„Třeba se dá někdo jiný.“
„Kdo?“
„Váš otec možná.“
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Nemůžete ... To ne!“
Ovládla se. Pokusila se dýchat klidně. Pokusila se uvažovat.
„Jak jste se dostal k těm dopisům?“ zeptala se.
„Darby si chtěl něco půjčit,“ vysvětloval Donnelly, „a svěřil mi ty dopisy, dokud mi nesplatí dluh.“
„Chcete říct, že ... “
„Ach ano, počítal s tím, že to děvče za ně zaplatí,“ dokončil Donnelly.
Vůbec nehovořil výhrůžně a nechoval se ani trochu násilnicky. Ale jeho samozřejmý postoj k téhle neuvěřitelné hanebnosti, tenhle zločinný požadavek ji pobuřovaly daleko víc než násilí a daleko hůř jim čelila. Slovo „vydírat“ jím vůbec nepohnulo.
„Darby mne podfoukl,“ poznamenal jakoby na vysvětlenou. „Zmizel beze slova. A já si nemůžu dovolit přijít o to, co jsem mu půjčil.“
Neví, co se Tedovi stalo, uvažovala. Změní se něco, když se to dozví? K lepšímu? K horšímu? To kdyby věděla!
Déšť ťukal na okno, místnost, zaplněná našedlým světlem, vypa-dala těsná. A ona si tu sedí s tím chlapem, s tím zločincem, elegantně oblečeným a tichým ...
„Musím si to rozmyslet,“ poznamenala chladně.
„Odjíždím do Montrealu,“ prohlásil a opět nasadil věcný, vysvět-lující tón. „Peníze potřebuju ještě před odjezdem.“
„Nemám pět tisíc dolarů,“ řekla.
„Nějak je seženete,“ ubezpečil ji.
„Ne ... ne ... Když je dostanete, budete chtít víc.“
„Nebudu,“ odpověděl prostě.
„Ne! V těch dopisech nic není. Vůbec nic špatného.“
„Kdoví,“ poznamenal.
„Nechápete,“ začala, když vtom se otevřely dveře a vešel starý pan Harper.
„Ach,“ omlouval se, „nezlob se, Lucie. Nevěděl jsem ... Myslel jsem, že už je čas na svačinu ... “
Donnelly vstal. Stál jako každý slušný, neznámý člověk a čekal, až ho představí.
„Tati ... “ řekla, „tohle je pan Donnelly.“
„Dobrý den,“ odpověděl pan Harper.
Ale to mu nestačilo. Chtěl přirozeně vědět, kdo je pan Donnelly a proč přišel.
„Z Tomova úřadu,“ vysvětlovala Lucie zoufale.
„Aha, z Tomova úřadu,“ zopakoval a podal mu ruku. „Těší mě, pane. Sedněte si! Sedněte si!“
Ne, ne, ne! křičela v duchu Lucie.
„Pan Donnelly se právě chystal odejít,“ připomněla.
„Nepočkáte na šálek čaje, pane Donnelly? Nebo na skleničku?“
„Díky, dám si,“ souhlasil Donnelly a sedl si.
„Co je nového v úřadě?“ zeptal se pan Harper.
„To vám nemůžu říct,“ odpověděl Donnelly, „protože jsem od-tamtud odešel už před třemi roky. Na ministerstvo.“
„Aha!“ pokračoval pan Harper. „Lucie, prosím tě, nemohla bys poprosit Sibyl, aby přinesla čaj? Nebo raději whisky se sodou, pane Donnelly?“
„Nejlépe čaj,“ řekl Donnelly.
Neměli v domě zvonek, kterým by mohli zavolat Sibyl. Lucie vstala a šla do kuchyně.
Když otevřela dveře, uviděla Sibyl. Stála u stolu pod oknem, krá-jela na kostičky čerstvou mrkev a její tmavá tvář vypadala z profilu hrdě a melancholicky. Když zaslechla Luciiny kroky, rychle se otoči-la.
„Sibyl ... “ oslovila ji Lucie a náhle nemohla dál. Tahle pohroma ji zdrtila, bylo to na ni moc.
„Co se děje, paní?“ zeptala se Lucie a soucitně na ni pohlédla.
„On se tu zdrží ... “ odpověděla Lucie.
„Ten člověk?“
„Ano. Otec ho pozval na čaj.“
I Sibyl na chvilku zmlkla.
„Prostě se musíme tvářit co nejpřirozeněji,“ řekla Sibyl. „Nezlob-te se, paní.“
„Ale on je ... “
„Ano, paní,“ přerušila ji Sibyl. „Já vím.“
Obrátila se a nasypala mrkev do kastrolu se studenou vodou.
„Vraťte se tam, paní. Já přinesu čaj. Nezlobte se, paní. V životě se občas na člověka usměje štěstí. Neuškodí, když budete doufat, že potká i vás.“
Takové řeči Lucie rozuměla. Její otec ani její manžel takhle ni-kdy nemluvili. V nejčernějších válečných dnech starý pan Harper ani na okamžik nepochyboval o vítězství Anglie. Pochybnosti pokládal za druh zrady. A Tom byl stejně neoblomný optimista, když odjížděl.
„Já to přežiju ve zdraví,“ přesvědčoval ji a díval se na její bledou, odvrácenou tvář. „Když člověk doufá, polovinu bitvy už vyhrál. Je jasné, že má štěstí.“
Nevěřila tomu. Věřila, že granát nebo kulka zasáhnou dobrého člověka stejně jako lumpa. Nevěřila, že viníci budou vždy potrestáni a nevinní se zachrání. Stejně jako Sibyl věřila, že život je nevypočita-telný a jediným štítem proti nespravedlnosti je odvaha.
Odvahu měla.
„Dobře, Sibyl,“ řekla a otočila se.
Starý pan Harper se cítil ve svém živlu. Vyprávěl Donnellymu o první světové válce, který v ní také bojoval. Ve Francii a Belgii viděl pár anglických pluků, jejichž jména byla slavná a pro starého pána téměř posvátná. Donnelly vůbec nebyl výřečný, ale panu Harperovi několik slov úplně stačilo.
„Dokážu si představit, že se velmi změnil, pane Donnelly.“
„V Liverpoolu a okolí jsem byl skoro rok.“
„Ach Liverpool ... “ poznamenal pan Harper a zdvořile se tomuto městu vyhnul. „Nikdy jsem tam nebyl. Ale Londýn ... Už jste byl v Londýně, pane Donnelly?“
„Ano prosím. Je to skvělé město.“
„Jistě se hodně změnilo.“
„Má na to právo,“ poznamenal vážně Donnelly.
Lucie si sedla na divan a přitáhla si konferenční stolek. Nalila čaj. Když si otec vzpomněl a zatáhl ji do hovoru, odpovídala rychle a vesele se usmívala. Kdybych si tak mohla odskočit ven a trochu se projít, uvažovala, dokázala bych myslet. Musím přemýšlet. Musím se z toho dostat. Už nesmím být tak hloupá, nesmím se nechat splést.
A vtom, k dovršení hrůzy, přišla dolů Bee.
„Ach ... “ vyklouzlo jí z úst, jako by se divila, že vidí neznámého člověka.
Ale Lucie si všimla, že se oblékla daleko pečlivěji, než by se pat-řilo pro všední odpoledne doma. Měla na sobě mušelínovou blůzku citrónové barvy a černou sukni. Oči měla podbarvené modrými stíny a čerstvě namalované rty.
Jdi pryč! křičela Lucie v duchu. Nechoď sem ...
Pan Harper čekal, ale jeho dcera pila čaj a oči měla sklopené.
„Beatrice, tohle je pan Donnelly,“ ozval se. „Z otcova úřadu. To je má vnučka, pane Donnelly.“
„Ach ... těší mě,“ řekla Bee a zlehka se uklonila.
Sedla si na divan k matce a zapálila si cigaretu.
„Děkuji, mami, ale čaj si nedám. Nemáme grapefruitový džus?“
„Stojí moc bodů,“ odvětila Lucie.
„Tak já si dám trochu ledového čaje.“
„Nezlob se, ale nemáme led. Rozbila se lednička.“
„To je teda život!“ zasmála se Bee.
Chtěla upoutat cizincovu pozornost. Davida by to pobuřovalo, jak si Donnelly nevyzpytatelným pohledem prohlížel hezkou Bee a potom zas poslouchal starého pana Harpera. A v Lucii se cosi zoufa-le, zuřivě vzbouřilo. Pustila jsem ho dovnitř, uvažovala. Je tady, v kapse má Beeiny dopisy. Snaží se mě vydírat. Nějak z něj ty dopisy dostanu. Něco udělám.
Donnelly vstal.
„Promiňte, ale už musím jít,“ omlouval se. „Ale ještě se nějaký čas zdržím poblíž.“
„Hm, zůstáváte tady?“
„Úředně,“ vysvětloval Donnelly. „Paní Holleyová, mohl bych se tu stavit zítra v jedenáct s autem, abych vám ukázal ten starý dům, o kterém jsme hovořili?“
Jeho drzost byla neuvěřitelná. Tady, pod její střechou, v přítom-nosti otce a dcery se opovažuje pozvat ji na schůzku. Ale pustila ho dovnitř a její dům už nebyl bezpečný.
Dobře, pomyslela si. Dobře! Líce jí pokryla červeň, vzkypěla v ní zlost. Upřela na něho tmavé oči.
„Děkuji. To od vás bude milé,“ souhlasila.
V pořádku, já si s tebou poradím, uvažovala. Něco vymyslím. Jen počkej a uvidíš.
Uvědomovala si, že vlastně nepřemýšlí. Zatím ne.
„No ... sedněte si.“
Počkal, až si paní domu sedla, pak si přisunul židli, posadil se proti ní a pedantsky si povytáhl kalhoty. Byl pozoruhodně elegantní, vlasy na úzké lebce měl ulízané, velké ruce pečlivě udržované, boty se mu leskly. Byl tak podivně, tak strašně lhostejný, prostě čekal. Vyděrač, pomyslela si. Tohle je vydírání.
„Má dcera ... “ začala. „V jejích dopisech není nic ... “
„Chcete některý z nich vidět?“
Z náprsní kapsy vytáhl pěknou tašku z vepřovice, vylovil z ní svazek poskládaných papírů a přehraboval se v nich. Vybral jeden a podal jí ho.¨
Tede!
Dokud jsem Tě nepoznala, vlastně jsem nežila. Ale tys přišel ja-ko závan čerstvého větru do zatuchlého pokoje. Nevím, Tede, jestli v sobě najdu sílu a rozhodnu se udělat to, o cos mě včera požádal. Ale sám fakt, že jsi mě o to požádal a předpokládal jsi přitom, že mám odvahu využít takové příležitosti, mě naplňuje pýchou.
Přemýšlím o tom, Tede. Nejsem sentimentální. Ty to víš. Ale i tak je těžké skoncovat s minulostí a postavit se proti všem a všemu, co ti vštěpovali.
Na shledanou v pátek, Tede, do té doby se možná rozhodnu.
Beatrice
Beeino zřetelné, úpravné písmo dodávalo slovům jistou nepod-dajnost ...
„To nic neznamená,“ prohlásila Lucie. „Je to ještě dítě. To nic - neznamená.“
„Něco na tom bude,“ řekl Donnelly a natáhl ruku po dopise.
„Ne!“ vykřikla a schovala ho za záda. „Nedám vám ho. Já - poli-cie vás přinutí mi ty dopisy vydat.“
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl nakloněný dopředu a hezkou náprsní tašku držel otevřenou na kolenou. Prostě čekal.
„Svěřím tu věc svému advokátovi,“ prohlásila Lucie. A v před-stavách se jí zjevil Albert Hendry, Tomův advokát, nevýslovně di-stingovaný, jak naslouchá příběhu Beeiny zhoubné ztřeštěnosti.
„Proč mi nedáte peníze a na všechno nezapomenete?“ otázal se Donnelly. „Nic jiného nemůžete dělat.“
„Ne!“ odsekla Lucie. „Já se vydírat nedám. Nikdy!“
„Třeba se dá někdo jiný.“
„Kdo?“
„Váš otec možná.“
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Nemůžete ... To ne!“
Ovládla se. Pokusila se dýchat klidně. Pokusila se uvažovat.
„Jak jste se dostal k těm dopisům?“ zeptala se.
„Darby si chtěl něco půjčit,“ vysvětloval Donnelly, „a svěřil mi ty dopisy, dokud mi nesplatí dluh.“
„Chcete říct, že ... “
„Ach ano, počítal s tím, že to děvče za ně zaplatí,“ dokončil Donnelly.
Vůbec nehovořil výhrůžně a nechoval se ani trochu násilnicky. Ale jeho samozřejmý postoj k téhle neuvěřitelné hanebnosti, tenhle zločinný požadavek ji pobuřovaly daleko víc než násilí a daleko hůř jim čelila. Slovo „vydírat“ jím vůbec nepohnulo.
„Darby mne podfoukl,“ poznamenal jakoby na vysvětlenou. „Zmizel beze slova. A já si nemůžu dovolit přijít o to, co jsem mu půjčil.“
Neví, co se Tedovi stalo, uvažovala. Změní se něco, když se to dozví? K lepšímu? K horšímu? To kdyby věděla!
Déšť ťukal na okno, místnost, zaplněná našedlým světlem, vypa-dala těsná. A ona si tu sedí s tím chlapem, s tím zločincem, elegantně oblečeným a tichým ...
„Musím si to rozmyslet,“ poznamenala chladně.
„Odjíždím do Montrealu,“ prohlásil a opět nasadil věcný, vysvět-lující tón. „Peníze potřebuju ještě před odjezdem.“
„Nemám pět tisíc dolarů,“ řekla.
„Nějak je seženete,“ ubezpečil ji.
„Ne ... ne ... Když je dostanete, budete chtít víc.“
„Nebudu,“ odpověděl prostě.
„Ne! V těch dopisech nic není. Vůbec nic špatného.“
„Kdoví,“ poznamenal.
„Nechápete,“ začala, když vtom se otevřely dveře a vešel starý pan Harper.
„Ach,“ omlouval se, „nezlob se, Lucie. Nevěděl jsem ... Myslel jsem, že už je čas na svačinu ... “
Donnelly vstal. Stál jako každý slušný, neznámý člověk a čekal, až ho představí.
„Tati ... “ řekla, „tohle je pan Donnelly.“
„Dobrý den,“ odpověděl pan Harper.
Ale to mu nestačilo. Chtěl přirozeně vědět, kdo je pan Donnelly a proč přišel.
„Z Tomova úřadu,“ vysvětlovala Lucie zoufale.
„Aha, z Tomova úřadu,“ zopakoval a podal mu ruku. „Těší mě, pane. Sedněte si! Sedněte si!“
Ne, ne, ne! křičela v duchu Lucie.
„Pan Donnelly se právě chystal odejít,“ připomněla.
„Nepočkáte na šálek čaje, pane Donnelly? Nebo na skleničku?“
„Díky, dám si,“ souhlasil Donnelly a sedl si.
„Co je nového v úřadě?“ zeptal se pan Harper.
„To vám nemůžu říct,“ odpověděl Donnelly, „protože jsem od-tamtud odešel už před třemi roky. Na ministerstvo.“
„Aha!“ pokračoval pan Harper. „Lucie, prosím tě, nemohla bys poprosit Sibyl, aby přinesla čaj? Nebo raději whisky se sodou, pane Donnelly?“
„Nejlépe čaj,“ řekl Donnelly.
Neměli v domě zvonek, kterým by mohli zavolat Sibyl. Lucie vstala a šla do kuchyně.
Když otevřela dveře, uviděla Sibyl. Stála u stolu pod oknem, krá-jela na kostičky čerstvou mrkev a její tmavá tvář vypadala z profilu hrdě a melancholicky. Když zaslechla Luciiny kroky, rychle se otoči-la.
„Sibyl ... “ oslovila ji Lucie a náhle nemohla dál. Tahle pohroma ji zdrtila, bylo to na ni moc.
„Co se děje, paní?“ zeptala se Lucie a soucitně na ni pohlédla.
„On se tu zdrží ... “ odpověděla Lucie.
„Ten člověk?“
„Ano. Otec ho pozval na čaj.“
I Sibyl na chvilku zmlkla.
„Prostě se musíme tvářit co nejpřirozeněji,“ řekla Sibyl. „Nezlob-te se, paní.“
„Ale on je ... “
„Ano, paní,“ přerušila ji Sibyl. „Já vím.“
Obrátila se a nasypala mrkev do kastrolu se studenou vodou.
„Vraťte se tam, paní. Já přinesu čaj. Nezlobte se, paní. V životě se občas na člověka usměje štěstí. Neuškodí, když budete doufat, že potká i vás.“
Takové řeči Lucie rozuměla. Její otec ani její manžel takhle ni-kdy nemluvili. V nejčernějších válečných dnech starý pan Harper ani na okamžik nepochyboval o vítězství Anglie. Pochybnosti pokládal za druh zrady. A Tom byl stejně neoblomný optimista, když odjížděl.
„Já to přežiju ve zdraví,“ přesvědčoval ji a díval se na její bledou, odvrácenou tvář. „Když člověk doufá, polovinu bitvy už vyhrál. Je jasné, že má štěstí.“
Nevěřila tomu. Věřila, že granát nebo kulka zasáhnou dobrého člověka stejně jako lumpa. Nevěřila, že viníci budou vždy potrestáni a nevinní se zachrání. Stejně jako Sibyl věřila, že život je nevypočita-telný a jediným štítem proti nespravedlnosti je odvaha.
Odvahu měla.
„Dobře, Sibyl,“ řekla a otočila se.
Starý pan Harper se cítil ve svém živlu. Vyprávěl Donnellymu o první světové válce, který v ní také bojoval. Ve Francii a Belgii viděl pár anglických pluků, jejichž jména byla slavná a pro starého pána téměř posvátná. Donnelly vůbec nebyl výřečný, ale panu Harperovi několik slov úplně stačilo.
„Dokážu si představit, že se velmi změnil, pane Donnelly.“
„V Liverpoolu a okolí jsem byl skoro rok.“
„Ach Liverpool ... “ poznamenal pan Harper a zdvořile se tomuto městu vyhnul. „Nikdy jsem tam nebyl. Ale Londýn ... Už jste byl v Londýně, pane Donnelly?“
„Ano prosím. Je to skvělé město.“
„Jistě se hodně změnilo.“
„Má na to právo,“ poznamenal vážně Donnelly.
Lucie si sedla na divan a přitáhla si konferenční stolek. Nalila čaj. Když si otec vzpomněl a zatáhl ji do hovoru, odpovídala rychle a vesele se usmívala. Kdybych si tak mohla odskočit ven a trochu se projít, uvažovala, dokázala bych myslet. Musím přemýšlet. Musím se z toho dostat. Už nesmím být tak hloupá, nesmím se nechat splést.
A vtom, k dovršení hrůzy, přišla dolů Bee.
„Ach ... “ vyklouzlo jí z úst, jako by se divila, že vidí neznámého člověka.
Ale Lucie si všimla, že se oblékla daleko pečlivěji, než by se pat-řilo pro všední odpoledne doma. Měla na sobě mušelínovou blůzku citrónové barvy a černou sukni. Oči měla podbarvené modrými stíny a čerstvě namalované rty.
Jdi pryč! křičela Lucie v duchu. Nechoď sem ...
Pan Harper čekal, ale jeho dcera pila čaj a oči měla sklopené.
„Beatrice, tohle je pan Donnelly,“ ozval se. „Z otcova úřadu. To je má vnučka, pane Donnelly.“
„Ach ... těší mě,“ řekla Bee a zlehka se uklonila.
Sedla si na divan k matce a zapálila si cigaretu.
„Děkuji, mami, ale čaj si nedám. Nemáme grapefruitový džus?“
„Stojí moc bodů,“ odvětila Lucie.
„Tak já si dám trochu ledového čaje.“
„Nezlob se, ale nemáme led. Rozbila se lednička.“
„To je teda život!“ zasmála se Bee.
Chtěla upoutat cizincovu pozornost. Davida by to pobuřovalo, jak si Donnelly nevyzpytatelným pohledem prohlížel hezkou Bee a potom zas poslouchal starého pana Harpera. A v Lucii se cosi zoufa-le, zuřivě vzbouřilo. Pustila jsem ho dovnitř, uvažovala. Je tady, v kapse má Beeiny dopisy. Snaží se mě vydírat. Nějak z něj ty dopisy dostanu. Něco udělám.
Donnelly vstal.
„Promiňte, ale už musím jít,“ omlouval se. „Ale ještě se nějaký čas zdržím poblíž.“
„Hm, zůstáváte tady?“
„Úředně,“ vysvětloval Donnelly. „Paní Holleyová, mohl bych se tu stavit zítra v jedenáct s autem, abych vám ukázal ten starý dům, o kterém jsme hovořili?“
Jeho drzost byla neuvěřitelná. Tady, pod její střechou, v přítom-nosti otce a dcery se opovažuje pozvat ji na schůzku. Ale pustila ho dovnitř a její dům už nebyl bezpečný.
Dobře, pomyslela si. Dobře! Líce jí pokryla červeň, vzkypěla v ní zlost. Upřela na něho tmavé oči.
„Děkuji. To od vás bude milé,“ souhlasila.
V pořádku, já si s tebou poradím, uvažovala. Něco vymyslím. Jen počkej a uvidíš.
čtvrtek 20. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
4. Kapitola
Milý Tome, psala Lucie, mám hroznou radost, že jsem dnes od-poledne dostala od Tebe dopis leteckou poštou. A jsem moc ráda, že mi v něm popisuješ podrobnosti o svém životě, o životě přátel a Tvých chlapců. Takové podrobnosti mi Tě velmi přibližují.
Ve skutečnosti to tak není. Nemám bůhvíjakou představivost, uvažovala lítostivě. Neumím si představit Toma jako námořního dů-stojníka. V myšlenkách ho vidím takového, jaký byl před odchodem, před více než dvěma lety, a pravděpodobně už tak dávno nevypadá. Změnil se a já také.
Pokračovala v nudném, vážném, láskyplném dopise. Zaplaťpán-bu, Tom nepředpokládá, že budu úžasná, přemýšlela. Ví, jaká jsem. Když se s ní seznámil, bylo jí sedmnáct a ještě chodila do školy. Učení brala velmi vážně, ale nikdy v ničem nevynikala, nikdy nebyla první. Měla ráda každého a nezajímal ji nikdo. Nikoho na světě není těžší milovat než tebe, řekl jí jednou Tom. Jsi po čertech přátelská.
Když jí bylo osmnáct, vzali se. V devatenácti se narodila Bee. Vždycky byla sama ze sebe trochu zklamaná, zklamaná ze školy, protože nevynikala v učení, zklamaná, když se vdala, protože se z ní nestala dokonalá hospodyňka, a nejvíc zklamaná byla jako matka. Pokaždé, když zašla do školy, kam chodily její děti, cítila se mezi ostatními matkami mimořádně neschopná. Jsem prostě nešikovná, usoudila.
Nevím si s ničím rady. Ten Nagle ... Bee se ho vůbec nebála. Ale já ano. I teď. Co když řekne policii, že tu Ted byl? Hm, tak řeknu, že tu nebyl. Ale jestli se začnou vyptávat otce ... Jsem pevně přesvědče-ná, že nikdy neslyšel jeho jméno. Ale řekl by, ano, byl tu nějaký chlap a já jsem mu jednu vrazil.
Kdyby otec věděl, že Teda zabil, okamžitě by to oznámil policií. Je takový. Přesně vím, co by říkal. Drahá, jsem vždycky připravený nést následky vlastních činů. Všechny následky. A potom, to se ví, by do toho zatáhli Bee. A musel by se to dozvědět Tom. Proč se nedoká-žu postarat o vlastní dceru?
Když ležela potmě v posteli, zmocnilo se jí zoufalé, skoro panic-ké nutkání něco udělat. Ale hned ho potlačila. Neztrácej hlavu, řekla si. Aspoň jednou.
Ber věci tak, jak přicházejí.
Vstala a zapálila si cigaretu. Když ji dokouřila, pečlivě ji za-máčkla a zavřela oči. Vzbudím se v pět, umínila si.
A taky se vzbudila, jenomže ráno foukal vítr a pršelo. Strašně rá-da bych si v takovém počasí zaplavala, přemýšlela, ale David by se hrozně rozčiloval. Ne ... Trochu se projdu.
V hlavě jí vzklíčila neodbytná představa, že musí hlídat dům, že musí chránit jeho obyvatele. Oblékla si starou modrou flanelovou sukni, černý svetr a tenisky. Vlasy si převázala bílým šálem, sešla tiše po schodech a vytratila se ven.
A venku v dešti a prudkém větru zapomněla na své útrapy a oba-vy. Zamířila po cestě k dálnici a chodila sem a tam, jako by tam hlíd-kovala. Sukně se jí lepila na dlouhé nohy, tmavá tvář jí zmokla a zčervenala.
„Vypadáš jako cikánka,“ utrousil dobromyslně otec, když se vrá-tila domů.
Začaly běžné ranní starosti. Přišly noviny a o Tedovi v nich ne-bylo nic. Starý pan Harper se vydal na zdravotní procházku. David odjel motorovým člunem na návštěvu ke svým novým kamarádům. Bee trčela ve svém pokoji. A Lucie vykonávala práce určené na čtvr-tek. Stáhla povlečení ze všech postelí a přichystala prádlo na praní. Uklidila a vyluxovala obývák a koupelnu, kterou používaly s Bee. V modré bavlněné zástěře vypadala vážně a šikovně.
Před snídaní zaklepala na Beeiny dveře.
„Dále!“ ozvala se Bee.
Seděla u okna za stolem v pruhovaných sportovních šatech, hed-vábné vlasy měla shrnuté z čela a kreslila.
„Bee,“ oslovila ji Lucie. „Rozmyslela jsem si to ... Nesnesla bych, kdybys přestala chodit do umělecké školy. Vrať se tam zítra, miláčku, a já se spolehnu na tvou ... “
„Jestli si myslíš, že mi zabráníš stýkat se s Tedem, když mi řek-neš ,Spoléhám se na tebe‘, tak se mýlíš,“ nenechala ji domluvit Bee.
„Bee, proč jsi ke mně taková ... nepřátelská?“
„Mami,“ řekla Bee a chvíli mlčela. „Vím, že mě máš strašně rá-da. Myslíš si, že děláš to, co je pro mě nejlepší. Ale ve všem s tebou nesouhlasím.“
„Souhlasíš, Bee!“
„Ne. Nejsem do Teda zblázněná. Chápu, že to není člověk z na-šich kruhů. Tátovi by se nelíbil stejně jako tobě. Ale já chci poznat všechny druhy lidí. Chci žít mezi lidmi. Umřela bych, kdybych měla žít jako ty.“
„Bee!“ zvolala Lucie překvapeně, ba šokovaně. „Mám všechno, co potřebuju ke spokojenosti.“
„Myslím, že žiješ hrozně,“ poznamenala Bee. „Radši bych ... “
„Snídaně!“ zakřičel David z haly a Bee se pohotově zvedla.
„Nezlob se, mami,“ pokračovala Bee přísným, lítostivým hlasem. „Ale já nejsem jako ty. Nebudu žít jako ty. Jestli vůbec žiješ. Vdala ses v osmnácti, rovnou ze školy. Nikdy jsi vlastně nic neviděla ani nedělala. Nezažila jsi žádné dobrodružství. Zdá se mi, že se cítíš v bezpečí. Ale já se tak cítit nechci.“
„Tak mami!“ volal David.
Vždycky ho trochu dráždily Luciiny důvěrné rozhovory se sestrou. On nikdy důvěrné rozhovory nevyhledával. Byl ochotný po-vídat si s kýmkoliv o čemkoliv. Když k nim přišel na návštěvu farář, ochotně s ním debatoval o náboženství a Lucie ho od tohoto tématu jen horko těžko odvedla.
Při snídani diskutoval s dědečkem o válce v Tichomoří, zatímco Bee mlčela a tvářila se, že se trochu nudí. Myslím, že je velmi inteli-gentní, řekla si v duchu Lucie. Líbí se mi způsob, jakým hovoří muži.
Když se chystali vstát od stolu, objevila se ve dveřích Sibyl.
„Paní, ta lednička se zase porouchala,“ řekla suše.
„Lidičky, já nevím, co s ní děláte,“ mračil se pan Harper.
Podle neporušitelných zvyklostí nikdo neuměl správně vypnout plyn, když se lednička porouchala, pouze pan Harper. Taky ho hned vypnul, ale to bylo všechno, co mohl dělat. V domácnosti byl úplně bezradný. David také, a kromě toho byl navíc ještě upřímně lhostej-ný.
„Proč se trápit?“ divil se. „Kdysi lidi vůbec neznali ledničky a taky žili.“
„Tenkrát měli kusy ledu,“ poznamenala Lucie.
„Ne,“ namítal David. „Děda mi mockrát vyprávěl, že v Anglii, když byl ještě kluk, nikdy neměli led. Když ho nezbytně potřebovali, třeba když někdo onemocněl anebo já nevím co, museli zaběhnout do obchodu s rybami.“
„No dobře, ale tam je jiné podnebí,“ utrousila Lucie.
„Teď je jen osmnáct stupňů,“ řekl David. „Nemůžeš tvrdit, že je bůhvíjaké teplo.“
Odešel. I pan Harper už byl pryč.
„Zavolám do opravny,“ ozvala se Lucie.
„Ano, paní,“ přikývla těžkopádně a pochybovačně Sibyl.
Tyhle neustálé nepříjemnosti s ledničkou představovaly pohro-mu, které se obě obávaly. Lucie zvedla telefon.
„Holleyovi?“ zeptalo se děvče v opravně. „Dobrá. Zapíšu si to.“
„Kdy asi přijde opravář?“
„Nemám tušení,“ odvětilo děvče. „Vyřizujeme objednávky tak, jak přicházejí. Budete muset počkat, až přijdete na řadu.“
„Přirozeně,“ utrousila chladně Lucie. „Chtěla jsem jen vědět, jestli byste mi nemohla přibližně říci ... “
„Přijde, až budete na řadě,“ přerušilo ji děvče. „Naše firma nedá-vá nikomu přednost.“
„K čertu,“ zaklela Lucie, ale potichu, a vrátila se do kuchyně. „Nechtějí říct, kdy přijde,“ vysvětlovala Sibyl. „Nevím, jestli bychom tu rybu neměli sníst k večeři ... “
„Radši ano,“ souhlasila Sibyl. „Nebude se jim líbit, že mají dva dny po sobě rybu, ale pokud opravář nepřijde už dnes odpoledne ... “
Obě věděly, že odpoledne nepřijde.
„Hm, kdyby přišel aspoň do soboty ... “ poznamenala Lucie. Na chvíli zmlkla a zamyslela se. „Asi si trochu zdřímnu,“ omlouvala se. „Kdyby bylo něco potřeba, zavolej mě.“
„Ano, paní,“ přikývla blahosklonně Sibyl. Schvalovala, když si Lucie chodila zdřímnout.
Ale dnes to Lucii trvalo déle, než usnula. Jestli ten Nagle přijde znovu, uvažovala, byla bych nerada, aby s Bee mluvil o samotě. A už vůbec si nepřeju, aby mluvil s otcem. Nikdy. Možná bych měla zůstat vzhůru, kdyby se něco ...
Nakonec ji přemohla ospalost. Lehla si, dlouhá a hubená ve sra-ženém šedém županu z flanelu, a ruce založila pod hlavu.
„Paní Holleyová ... !“ ozval se důrazně Sibylin hlas.
„Prosím?“ ozvala se Lucie a posadila se.
Sibyl stála vedle ní vážná a chladná.
„Je tu nějaký chlap a chce s vámi mluvit,“ vysvětlovala.
„Jaký chlap, Sibyl?“
„Nechtěl mi říct jméno,“ odpověděla Sibyl. „Říkal jen, že si chce s vámi o něčem důvěrně promluvit.“
Dlouho si hleděly do očí.
„Sibyl ... Jak vypadá?“
Stále se na sebe dívaly a Sibyliny jantarově skvrnité tmavé oči zastřely nejasné obavy. Sibyl byla mlčenlivá žena: Těžko hledala slova.
„Nezdá se mi, že byste ho znala.“
To je Nagle, pomyslela si Lucie. Věděla jsem, že se vrátí.
„Je na verandě,“ pokračovala Sibyl. „Můžu ho poslat pryč.“
„Radši si s ním promluvím,“ řekla Lucie a vstala. Stála vzpříme-ně, Štíhlé nohy bosé.
„Nemusíte, paní,“ řekla Sibyl. „Řekla jsem mu, že nevím, jestli jste doma.“
„Ne. Radši s ním promluvím,“ opakovala Lucie. „Řekni mu, pro-sím tě, že za chvíli budu dole.“
„Mám ho pustit dovnitř?“ zeptala se Sibyl a jejich pohledy se opět setkaly.
„Ano. Ano, prosím tě,“ přisvědčila Lucie.
Musela ho pustit dovnitř, protože se neodvážila nechat ho venku. Nepohnula se, dokud nezaslechla, jak se zavřely přední dveře, a pak se začala nedbale a rychle oblékat do kostkovaných šatů. Už je uvnitř, řekla si. Už je v domě.
Sešla dolů po schodech a vešla do obýváku. Ale muž, který tam stál, nebyl Nagle.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se.
Byl to statný chlap, široký v ramenou a úzký v bocích, velmi dobře oblečený v tmavých šatech se solidní a drahou kravatou. Byl dost hezký. Ale působil jakýmsi matným dojmem, jako pěkná, ale částečně vygumovaná kresba. Jeho hranatá tvář vypadala ustaraně. Tmavomodré oči se dívaly tak nějak zamženě.
„Jmenuji se Donnelly,“ představil se a jeho hlas zněl dutě.
„Co si přejete?“ zeptala se Lucie klidně.
Možná to nic není, říkala si v duchu. Možná jde o pojištění. Nebo prodává válečné úpisy. Nebo přišel vyřídit něco úplně obyčejného.
Ale nevěřila tomu. Jako by přicházel z jiného světa. Ze světa Te-da Darbyho a Naglea. Tenhle svět byl pro ni cizí a neznámý jako břehy podsvětní řeky Léthé.
„Chtěl bych si s vámi promluvit,“ začal a kývl tmavou hlavou směrem k otevřeným dveřím za ní.
„Hm ... a o čem?“ pokusila se o odpor.
Zlehka vykročil, sáhl za ni a zavřel dveře.
„Tyhle dopisy budete potřebovat,“ řekl.
„Jaké dopisy?“
Stáli blízko sebe. Lucie se na něho dívala a stále se ještě pokou-šela vzdorovat. Muž na ni hleděl prázdnýma očima.
„Dopisy, které vaše dcera psala Tedovi Darbymu,“ vysvětloval. „Stojí pět tisíc dolarů v hotovosti.“
Milý Tome, psala Lucie, mám hroznou radost, že jsem dnes od-poledne dostala od Tebe dopis leteckou poštou. A jsem moc ráda, že mi v něm popisuješ podrobnosti o svém životě, o životě přátel a Tvých chlapců. Takové podrobnosti mi Tě velmi přibližují.
Ve skutečnosti to tak není. Nemám bůhvíjakou představivost, uvažovala lítostivě. Neumím si představit Toma jako námořního dů-stojníka. V myšlenkách ho vidím takového, jaký byl před odchodem, před více než dvěma lety, a pravděpodobně už tak dávno nevypadá. Změnil se a já také.
Pokračovala v nudném, vážném, láskyplném dopise. Zaplaťpán-bu, Tom nepředpokládá, že budu úžasná, přemýšlela. Ví, jaká jsem. Když se s ní seznámil, bylo jí sedmnáct a ještě chodila do školy. Učení brala velmi vážně, ale nikdy v ničem nevynikala, nikdy nebyla první. Měla ráda každého a nezajímal ji nikdo. Nikoho na světě není těžší milovat než tebe, řekl jí jednou Tom. Jsi po čertech přátelská.
Když jí bylo osmnáct, vzali se. V devatenácti se narodila Bee. Vždycky byla sama ze sebe trochu zklamaná, zklamaná ze školy, protože nevynikala v učení, zklamaná, když se vdala, protože se z ní nestala dokonalá hospodyňka, a nejvíc zklamaná byla jako matka. Pokaždé, když zašla do školy, kam chodily její děti, cítila se mezi ostatními matkami mimořádně neschopná. Jsem prostě nešikovná, usoudila.
Nevím si s ničím rady. Ten Nagle ... Bee se ho vůbec nebála. Ale já ano. I teď. Co když řekne policii, že tu Ted byl? Hm, tak řeknu, že tu nebyl. Ale jestli se začnou vyptávat otce ... Jsem pevně přesvědče-ná, že nikdy neslyšel jeho jméno. Ale řekl by, ano, byl tu nějaký chlap a já jsem mu jednu vrazil.
Kdyby otec věděl, že Teda zabil, okamžitě by to oznámil policií. Je takový. Přesně vím, co by říkal. Drahá, jsem vždycky připravený nést následky vlastních činů. Všechny následky. A potom, to se ví, by do toho zatáhli Bee. A musel by se to dozvědět Tom. Proč se nedoká-žu postarat o vlastní dceru?
Když ležela potmě v posteli, zmocnilo se jí zoufalé, skoro panic-ké nutkání něco udělat. Ale hned ho potlačila. Neztrácej hlavu, řekla si. Aspoň jednou.
Ber věci tak, jak přicházejí.
Vstala a zapálila si cigaretu. Když ji dokouřila, pečlivě ji za-máčkla a zavřela oči. Vzbudím se v pět, umínila si.
A taky se vzbudila, jenomže ráno foukal vítr a pršelo. Strašně rá-da bych si v takovém počasí zaplavala, přemýšlela, ale David by se hrozně rozčiloval. Ne ... Trochu se projdu.
V hlavě jí vzklíčila neodbytná představa, že musí hlídat dům, že musí chránit jeho obyvatele. Oblékla si starou modrou flanelovou sukni, černý svetr a tenisky. Vlasy si převázala bílým šálem, sešla tiše po schodech a vytratila se ven.
A venku v dešti a prudkém větru zapomněla na své útrapy a oba-vy. Zamířila po cestě k dálnici a chodila sem a tam, jako by tam hlíd-kovala. Sukně se jí lepila na dlouhé nohy, tmavá tvář jí zmokla a zčervenala.
„Vypadáš jako cikánka,“ utrousil dobromyslně otec, když se vrá-tila domů.
Začaly běžné ranní starosti. Přišly noviny a o Tedovi v nich ne-bylo nic. Starý pan Harper se vydal na zdravotní procházku. David odjel motorovým člunem na návštěvu ke svým novým kamarádům. Bee trčela ve svém pokoji. A Lucie vykonávala práce určené na čtvr-tek. Stáhla povlečení ze všech postelí a přichystala prádlo na praní. Uklidila a vyluxovala obývák a koupelnu, kterou používaly s Bee. V modré bavlněné zástěře vypadala vážně a šikovně.
Před snídaní zaklepala na Beeiny dveře.
„Dále!“ ozvala se Bee.
Seděla u okna za stolem v pruhovaných sportovních šatech, hed-vábné vlasy měla shrnuté z čela a kreslila.
„Bee,“ oslovila ji Lucie. „Rozmyslela jsem si to ... Nesnesla bych, kdybys přestala chodit do umělecké školy. Vrať se tam zítra, miláčku, a já se spolehnu na tvou ... “
„Jestli si myslíš, že mi zabráníš stýkat se s Tedem, když mi řek-neš ,Spoléhám se na tebe‘, tak se mýlíš,“ nenechala ji domluvit Bee.
„Bee, proč jsi ke mně taková ... nepřátelská?“
„Mami,“ řekla Bee a chvíli mlčela. „Vím, že mě máš strašně rá-da. Myslíš si, že děláš to, co je pro mě nejlepší. Ale ve všem s tebou nesouhlasím.“
„Souhlasíš, Bee!“
„Ne. Nejsem do Teda zblázněná. Chápu, že to není člověk z na-šich kruhů. Tátovi by se nelíbil stejně jako tobě. Ale já chci poznat všechny druhy lidí. Chci žít mezi lidmi. Umřela bych, kdybych měla žít jako ty.“
„Bee!“ zvolala Lucie překvapeně, ba šokovaně. „Mám všechno, co potřebuju ke spokojenosti.“
„Myslím, že žiješ hrozně,“ poznamenala Bee. „Radši bych ... “
„Snídaně!“ zakřičel David z haly a Bee se pohotově zvedla.
„Nezlob se, mami,“ pokračovala Bee přísným, lítostivým hlasem. „Ale já nejsem jako ty. Nebudu žít jako ty. Jestli vůbec žiješ. Vdala ses v osmnácti, rovnou ze školy. Nikdy jsi vlastně nic neviděla ani nedělala. Nezažila jsi žádné dobrodružství. Zdá se mi, že se cítíš v bezpečí. Ale já se tak cítit nechci.“
„Tak mami!“ volal David.
Vždycky ho trochu dráždily Luciiny důvěrné rozhovory se sestrou. On nikdy důvěrné rozhovory nevyhledával. Byl ochotný po-vídat si s kýmkoliv o čemkoliv. Když k nim přišel na návštěvu farář, ochotně s ním debatoval o náboženství a Lucie ho od tohoto tématu jen horko těžko odvedla.
Při snídani diskutoval s dědečkem o válce v Tichomoří, zatímco Bee mlčela a tvářila se, že se trochu nudí. Myslím, že je velmi inteli-gentní, řekla si v duchu Lucie. Líbí se mi způsob, jakým hovoří muži.
Když se chystali vstát od stolu, objevila se ve dveřích Sibyl.
„Paní, ta lednička se zase porouchala,“ řekla suše.
„Lidičky, já nevím, co s ní děláte,“ mračil se pan Harper.
Podle neporušitelných zvyklostí nikdo neuměl správně vypnout plyn, když se lednička porouchala, pouze pan Harper. Taky ho hned vypnul, ale to bylo všechno, co mohl dělat. V domácnosti byl úplně bezradný. David také, a kromě toho byl navíc ještě upřímně lhostej-ný.
„Proč se trápit?“ divil se. „Kdysi lidi vůbec neznali ledničky a taky žili.“
„Tenkrát měli kusy ledu,“ poznamenala Lucie.
„Ne,“ namítal David. „Děda mi mockrát vyprávěl, že v Anglii, když byl ještě kluk, nikdy neměli led. Když ho nezbytně potřebovali, třeba když někdo onemocněl anebo já nevím co, museli zaběhnout do obchodu s rybami.“
„No dobře, ale tam je jiné podnebí,“ utrousila Lucie.
„Teď je jen osmnáct stupňů,“ řekl David. „Nemůžeš tvrdit, že je bůhvíjaké teplo.“
Odešel. I pan Harper už byl pryč.
„Zavolám do opravny,“ ozvala se Lucie.
„Ano, paní,“ přikývla těžkopádně a pochybovačně Sibyl.
Tyhle neustálé nepříjemnosti s ledničkou představovaly pohro-mu, které se obě obávaly. Lucie zvedla telefon.
„Holleyovi?“ zeptalo se děvče v opravně. „Dobrá. Zapíšu si to.“
„Kdy asi přijde opravář?“
„Nemám tušení,“ odvětilo děvče. „Vyřizujeme objednávky tak, jak přicházejí. Budete muset počkat, až přijdete na řadu.“
„Přirozeně,“ utrousila chladně Lucie. „Chtěla jsem jen vědět, jestli byste mi nemohla přibližně říci ... “
„Přijde, až budete na řadě,“ přerušilo ji děvče. „Naše firma nedá-vá nikomu přednost.“
„K čertu,“ zaklela Lucie, ale potichu, a vrátila se do kuchyně. „Nechtějí říct, kdy přijde,“ vysvětlovala Sibyl. „Nevím, jestli bychom tu rybu neměli sníst k večeři ... “
„Radši ano,“ souhlasila Sibyl. „Nebude se jim líbit, že mají dva dny po sobě rybu, ale pokud opravář nepřijde už dnes odpoledne ... “
Obě věděly, že odpoledne nepřijde.
„Hm, kdyby přišel aspoň do soboty ... “ poznamenala Lucie. Na chvíli zmlkla a zamyslela se. „Asi si trochu zdřímnu,“ omlouvala se. „Kdyby bylo něco potřeba, zavolej mě.“
„Ano, paní,“ přikývla blahosklonně Sibyl. Schvalovala, když si Lucie chodila zdřímnout.
Ale dnes to Lucii trvalo déle, než usnula. Jestli ten Nagle přijde znovu, uvažovala, byla bych nerada, aby s Bee mluvil o samotě. A už vůbec si nepřeju, aby mluvil s otcem. Nikdy. Možná bych měla zůstat vzhůru, kdyby se něco ...
Nakonec ji přemohla ospalost. Lehla si, dlouhá a hubená ve sra-ženém šedém županu z flanelu, a ruce založila pod hlavu.
„Paní Holleyová ... !“ ozval se důrazně Sibylin hlas.
„Prosím?“ ozvala se Lucie a posadila se.
Sibyl stála vedle ní vážná a chladná.
„Je tu nějaký chlap a chce s vámi mluvit,“ vysvětlovala.
„Jaký chlap, Sibyl?“
„Nechtěl mi říct jméno,“ odpověděla Sibyl. „Říkal jen, že si chce s vámi o něčem důvěrně promluvit.“
Dlouho si hleděly do očí.
„Sibyl ... Jak vypadá?“
Stále se na sebe dívaly a Sibyliny jantarově skvrnité tmavé oči zastřely nejasné obavy. Sibyl byla mlčenlivá žena: Těžko hledala slova.
„Nezdá se mi, že byste ho znala.“
To je Nagle, pomyslela si Lucie. Věděla jsem, že se vrátí.
„Je na verandě,“ pokračovala Sibyl. „Můžu ho poslat pryč.“
„Radši si s ním promluvím,“ řekla Lucie a vstala. Stála vzpříme-ně, Štíhlé nohy bosé.
„Nemusíte, paní,“ řekla Sibyl. „Řekla jsem mu, že nevím, jestli jste doma.“
„Ne. Radši s ním promluvím,“ opakovala Lucie. „Řekni mu, pro-sím tě, že za chvíli budu dole.“
„Mám ho pustit dovnitř?“ zeptala se Sibyl a jejich pohledy se opět setkaly.
„Ano. Ano, prosím tě,“ přisvědčila Lucie.
Musela ho pustit dovnitř, protože se neodvážila nechat ho venku. Nepohnula se, dokud nezaslechla, jak se zavřely přední dveře, a pak se začala nedbale a rychle oblékat do kostkovaných šatů. Už je uvnitř, řekla si. Už je v domě.
Sešla dolů po schodech a vešla do obýváku. Ale muž, který tam stál, nebyl Nagle.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se.
Byl to statný chlap, široký v ramenou a úzký v bocích, velmi dobře oblečený v tmavých šatech se solidní a drahou kravatou. Byl dost hezký. Ale působil jakýmsi matným dojmem, jako pěkná, ale částečně vygumovaná kresba. Jeho hranatá tvář vypadala ustaraně. Tmavomodré oči se dívaly tak nějak zamženě.
„Jmenuji se Donnelly,“ představil se a jeho hlas zněl dutě.
„Co si přejete?“ zeptala se Lucie klidně.
Možná to nic není, říkala si v duchu. Možná jde o pojištění. Nebo prodává válečné úpisy. Nebo přišel vyřídit něco úplně obyčejného.
Ale nevěřila tomu. Jako by přicházel z jiného světa. Ze světa Te-da Darbyho a Naglea. Tenhle svět byl pro ni cizí a neznámý jako břehy podsvětní řeky Léthé.
„Chtěl bych si s vámi promluvit,“ začal a kývl tmavou hlavou směrem k otevřeným dveřím za ní.
„Hm ... a o čem?“ pokusila se o odpor.
Zlehka vykročil, sáhl za ni a zavřel dveře.
„Tyhle dopisy budete potřebovat,“ řekl.
„Jaké dopisy?“
Stáli blízko sebe. Lucie se na něho dívala a stále se ještě pokou-šela vzdorovat. Muž na ni hleděl prázdnýma očima.
„Dopisy, které vaše dcera psala Tedovi Darbymu,“ vysvětloval. „Stojí pět tisíc dolarů v hotovosti.“
středa 19. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
3. Kapitola
„Mohly jsme počkat do zítřka,“ řekla Sibyl. „Jenomže dnes mají otevřeno v té drůbeži.“
„Zavolám ti taxík,“ navrhla Lucie.
„Jeďte radši vy, paní,“ odvětila Sibyl, která stála u kuchyňského stolu vysoká a statná, s nehybnou černou tváří.
„Ty ale umíš o moc líp smlouvat,“ namítla Lucie.
„Je to má práce,“ řekla tiše Sibyl. „Jenže ten prodavač nemá rád barevné. A nebojí se to říct.“
„Už ti to řekl, Sibyl?“
„Ano, paní,“ přiznala se.
„Tak od něj nebudeme nic kupovat,“ prohlásila Lucie.
„Jenže on má kuřata,“ řekla Sibyl.
„Tak se bez nich do konce léta obejdeme.“
Sibyl se usmála, jemně a nesmírně laskavě.
„Ne, paní,“ řekla. „Když půjdete, možná seženete dvě pěkná ku-řata na pečení, já je v sobotu upeču a v neděli je budeme mít se salá-tem. Napíšu vám, co potřebujeme, paní.“
Vycházely spolu dobře už osm let. Sibyl věděla, že Lucie není moudrá, šetrná hospodyně, za jakou ji pokládala rodina. Pamatovala si, na co Lucie zapomněla, nacházela to, co Lucie ztratila, napravova-la Luciinu roztržitost, radila jí, varovala ji před nebezpečím. Půjčila Lucii peníze, aby splatila úvěr, na který zapomněla jako na smrt, a osobně zašla na policii, aby zažalovala šoféra, což Lucie prostě ne-dokázala.
Znala Lucii lépe než kdokoliv jiný. Ale Lucie toho o Sibyl věděla neuvěřitelně málo. Nevěděla ani, jak je stará, kde se narodila, jaké má příbuzné či přátele. Netušila, kam chodí ve volných odpoledních, ani co dělá. Měla prostě Sibyl ráda a bezvýhradně jí důvěřovala.
„Hm, a co kdybych si promluvila s tím prodavačem?“ navrhla.
„Ne, paní,“ nesouhlasila Sibyl. „Svět tím nezměníte.“
Z místa, kde Lucie stála, viděla otce při snídani v jídelně, měkký límec jeho modré košile odhaloval hubený, stařecký krk. Měl na sobě černobílé kostkované sako, které si před lety koupil v Londýně a kte-ré měl velmi rád. Dával ho znovu a znovu spravovat. Radši budu mít takovéhle opravdu slušné sako, třeba trochu ošoupané, než nějaké laciné a mizerné, říkal.
Klidně by si mohl obstarat nové, a vůbec ne laciné a mizerné, ale jeho dcera ho na to nikdy neupozornila. Zdálo se mu, že je to anglič-tější, když bude chodit ošoupaný, přemýšlela, no a proč by nakonec nemohl, když se mu chce?
Jsem tak ráda, že se mi podařilo zbavit se Teda, uvažovala. Ať se teď stane cokoliv, otec nikdy nezjisti, co udělal včera večer, do čeho se to zapletl. Nikdy se to nedozví.
Vešla dovnitř a políbila ho na bílé, vyčesané vlasy.
„Tati,“ promluvila na něho. „Myslím, že by bylo rozumnější ne-prozrazovat Bee, že jsi včera večer toho chlapa viděl.“
„Já ho neviděl,“ odvětil pan Harper.
„Ale, tati ... !“
„Byla tma,“ řekl a zaradoval se ze svého žertu. „Netrap se, dce-ruško. Beatrice nic neřeknu. A pochybuju, že nás mladý pán bude ještě někdy obtěžovat.“
Bee scházela po schodech. Zamířila rovnou do kuchyně.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravila. „Dobré ráno, Sibyl. Je moje pomerančová šťáva v ledničce?“
„Ano, slečno Bee.“
Bee vytáhla půllitrovou sklenici míchané pomerančové a citró-nové šťávy, která tvořila podstatnou část její nové vitamínové diety, a odnesla si ji do jídelny.
„Dobré ráno, dědo,“ pozdravila.
Určitě se chtěla chovat právě takhle, zdvořile, chladně a povzne-seně, žádné úsměvy utlačovatelům.
„Jdeš dneska do školy?“ zeptal se starý pan Harper, kterého pře-kvapila její modrá kombinéza a bílá blůzka.
„Už tam nesmím chodit!“ odpověděla velmi důrazně Bee.
„Aha ... chápu,“ řekl. „No jistě je v okolí spousta pěkných míst, která bys mohla malovat.“
Usmála se úsměvem, který Lucie čekající v kuchyni tak nerada viděla. Bee byla půvabná dívka, měla hebké plavé vlasy, jemnou pleť a pěknou tvář, ale ústa si malovala do jakéhosi čtverečku, a když se takhle usmívala, rty sotva pootevřené a oči zúžené, vypadla bezmála ošklivá.
Určitě jí na chlápkovi, jako byl Ted, moc nezáleželo, přemýšlela Lucie. Jistě, vykolejí ji to, až se dozví, že zemřel, ale to překoná. Je ještě velmi mladá. Chudáček Bee ... Musí se podívat po okolí, najít jí přátele. Teď už nevidí důvod, proč by se nemohla vrátit do školy, jen jí to nemůže říci. Co kdybych jednoduše řekla, že jsem se rozhodla jinak? Anebo mám počkat, až se Tedovo jméno objeví v novinách?
Zavolala taxík a převlékla se do modrobílých kostkovaných šatů z bavlny, vhodných pro venkov. Vzala si modrý pásek, obula modré sandály, nasadila si široký černý slaměný klobouk. Sibyl už připravi-la seznam věcí, které je potřeba koupit, a když přijel taxík, Lucie vy-šla ven s velkou zelenou nákupní taškou z bavlněné látky.
Odpoledne řeknu Bee, přemýšlela, že jsem se rozhodla jinak. Zít-ra může jít znovu do školy. Může to trvat dost dlouho, než se Tedyho smrt dostane do novin, a proč by to ubohé děvče mělo trčet doma? Bude ji to moc mrzet, až se dozví, co se stalo? Nedokážu pochopit, jak jí mohlo záležet na takovém chlapovi. Na takovém mizerovi a jízlivci ...
Toho rána se jí smůla lepila na paty. Prodavač jí prodal jen jedno kuře, a to ještě hodně malé. Nesehnala margarín a cukr, ani prací prá-šek, který Sibyl speciálně chtěla. Prodávali jen staré, už klíčící bram-bory. Cigarety měli pouze nějaké neznámé.
Nedostala zubní pastu, kterou si přál otec. Nesehnala časopisy, o něž ji prosil David. Beeiny střevíce stály ještě nedotčené na polici, ačkoliv jí obuvník slíbil, že budou hotové už minulý týden. Chodila z obchodu do obchodu a taška byla čím dál těžší.
Bylo jí horko, zrudla a unavila se, ale stále se tvářila zdvořile a vážně. Trpělivě stála ve frontách před pultem, dávala se do řeči s jinými ženami z domácnosti, opatrně vydávala přídělové lístky.
Když nakoupila, co se dalo, přibyl k nákupní tašce ještě velký papírový sáček. V autobusu si mě s tímhle vším budou prohlížet, uvažovala. Přešla hlavní ulici vesnice, taška ji táhla k zemi, a zamíři-la k železniční stanici, kde stály tři taxíky.
„Musím čekat na vlak, paní,“ řekl první šofér.
Může vzít najedou tři i čtyři pasažéry, na jedné cestě neměl zá-jem.
„Když vás zavezu do Plattsvillu,“ odpověděl druhý, „musím se vracet prázdný. To se mi nevyplatí.“
„A kdybych vám zaplatila o něco víc ...?“ navrhla Lucie, zpocená a unavená.
„Hm ... “ odvětil šofér. „To nesmíme dělat. Ale i tak bych vám musel počítat dva a půl dolaru.“
To byla lumpárna. Chvíli váhala, jestli nemá zkusit toho třetího, ale ten by si okamžitě uvědomil, že je posledním útočištěm, a mohl by toho využít. Byl by možná ještě horší.
„Dobře,“ souhlasila a nasedla do taxíku.
Právě v tom okamžiku přijel vlak a její šofér čekal. Vystoupil hlouček lidi. Další dva taxíky se pohnuly k ním, aby je odvezly. K Luciinu taxíku se pomalu a rozvážně blížil jakýsi muž. Byl to tlustý chlap v šedém obleku s rozepnutým sakem. Kutálel se k nim a pyšně před sebou postrkoval objemné břicho.
„Synku, nevíš, kde tu bydlí nějací Holleyovi?“ zeptal se šoféra.
„Ne,“ odpověděl řidič. „Zeptejte se v pokladně.“
„No tak tam zaběhni, synku, a zeptej se,“ naléhal tlusťoch.
Lucie seděla vzadu a ustrašeně si ho prohlížela. Ty oči ... říkala si v duchu. Byly to velmi bledé oči, lemované světlými řasami, nějak podivně prázdné, jako by byl slepý. Detektiv, blesklo jí hlavou, a přišel kvůli Tedovi.
„Já mám zákazníka,“ namítal šofér. „Ostatní taxíky se brzy vrá-tí.“
„Běž mi zjistit, kde ti Holleyovi bydlí, synku,“ opakoval tlustý chlap stejným lhostejným tónem a Luciin strach jen vzrostl, když viděla, jak se mladý šofér už už chystá poslechnout, třebaže nebyl ani trochu úslužný. Každý by udělal to, co ten chlap rozkáže.
„Já tam jedu,“ řekla.
„Vždyť jste mi řekla, abych vás dovezl k Maxwellům,“ ozval se šofér, dotčený a vylekaný.
„Ano,“ vysvětlovala Lucie, „my jsme si ten dům pronajali.“
Tlusťoch otevřel dveře taxíku a nastoupil. Přisedl k Lucii a natáhl nohy. Zabíral hodně místa.
„Tak jedem, synku,“ řekl.
Je to jeden z těch hrozných detektivů, jací hraji ve filmech, uva-žovala Lucie. Je ... Je nemilosrdný. Bude nemilosrdný k otci.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se ...
„Ano.“
„Máte sestru nebo dceru jménem Beatrice?“
„Ano,“ odpověděla znovu.
„S tou si chci popovídat,“ ozval se.
„Hm ... a o čem?“
„To řeknu jí,“ odsekl.
„Raději ne,“ zasáhla Lucie. „Jsem její matka. Můžu vám říct všechno, co by vám mohla povědět ona.“
„Přišel jsem za ní,“ opakoval. „Za Beatrice Holleyovou.“
„Mohl byste mi aspoň říct, proč za ní jdete. Stejně mi to později poví.“
„Myslíte?“
„Ano, jsem o tom přesvědčená. Byla bych radši, kdybyste s ní nemluvil. Prosím vás, popovídejte si o tom se mnou ... “
„Potřebuju si promluvit s Beatrice Holleyovou,“ nedal se.
Lucie se zmocnila panika. Poví Bee, že našli Teda, přemýšlela. Jedině to. Co jiného by ho sem přivedlo? Bude se jí vyptávat a ona mu namluví kdeco, co se pak dostane do novin. Nemůže připustit, aby s tím chlapem zůstala o samotě.
„Má dcera není plnoletá,“ protestovala. „Je mi líto, ale nemůžu vám dovolit, abyste s ní hovořil.“
Obrátil hlavu a upřel na ni zrak. Plavé řasy zamrkaly. Pak se opět odvrátil.
„To se vám nepodaří,“ řekl.
Nedokázala se smířit s tím, že by tenhle chlápek měl mluvit s Bee.
„Zavolám svému advokátovi,“ prohlásila.
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl, dvojitou bradu opíral o prsa, díval se přímo před sebe a zaměstnával se vlastními myšlenkami. Lucie ho vůbec nezajímala.
Už bylo vidět dům. David přicházel přes trávník porostlý drsnou trávou. Když uviděl taxík, zastavil se a čekal.
„Kolik platím?“ zeptal se tlusťoch.
„Dolar,“ odvětil šofér a tlusťoch mu dal dolar, ale žádné spropit-né. Chlápek otevřel dveře a vystoupil, na Lucii se ani nepodíval. S Davidem se dal do řeči dřív, než vytáhla z peněženky dolar.
„Dohodli jsme se na dvou a půl,“ připomněl jí šofér.
Dala mu ještě padesát centů a vystoupila se svými taškami. Tlus-ťoch stál před domem.
„Jestli budete mluvit s mou dcerou, budu při tom i já,“ prohlásila.
Neodpověděl. Stála tam s taškami, úplně bezradná, ale rozhodnu-tá chránit Bee za každou cenu. Otevřely se zasouvací dveře a Bee vyšla ven. Překvapeně pohlédla na dvojici na trávníku a seběhla dolů po schodech.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptala se.
„Jste Beatrice Holleyová?“
„Bee ... “ začala Lucie, „nesmíš ... “
„Týká se to školy, mami,“ uklidňovala ji Bee.
„Ne,“ řekla Lucie.
„Ne,“ potvrdil to tlustý muž. „Už jsem to říkal tomu klukovi. Bude to lehčí. Ne. Přišel jsem se zeptat na svého dobrého přítele Te-da Darbyho.“
„Hm ... Co jste zač?“ zeptala se Bee.
„Jmenuju se Nagle.“
„Hm ... a co chcete vědět?“
„Bee,“ varovala ji Lucie. „Neodpovídej mu.“
Není to detektiv, blesklo jí hlavou. Je to - co já vím - podvodník, gangster, něco hrozného.
„Ted šel včera večer za vámi,“ začal Nagle.
„No a?“ divila se Bee.
„Domů se nevrátil,“ pokračoval Nagle.
Ta věta Lucií otřásla a vystrašila ji. Ale Bee se nepolekala.
„Chcete říct, že se nevrátil do hotelu? Určitě šel k někomu na ná-vštěvu. Má hromadu přátel.“
„Říkal vám, že jde na návštěvu?“
„Má dcera s ním večer nebyla,“ zasáhla Lucie.
„Viděli jste ho?“
„Ne. Nikdo ho neviděl.“
„Tvrdíte, že sem nedorazil?“
„Nevím, jestli přišel, nebo ne. Jen říkám, že ho nikdo z nás nevi-děl.“
Obrátil se k Bee.
„Volala jste mu,“ poznamenal. „Požádala jste ho, aby sem večer přišel. Tak co?“
„Tak co?“ opakovala Bee. „Nechápu, proč jste sem přišel a ja-kým právem mi kladete otázky.“
Ani v nejmenším se Naglea nebála. Dívala se mu přímo do ble-dých očí.
„Proč jste se nesešli?“ zeptal se Nagle.
„To je moje věc,“ odsekla Bee. „Pojď, mami, necháme ... “
„Počkejte!“ nedal se Nagle. „To není tak jednoduché. Chci slyšet všechno, co víte o mém příteli Tedovi Darbym. Jména všech zná-mých, o kterých mluvil ... “
„Neřeknu vám vůbec nic,“ odvětila Bee. „Počkejte, až se vrátí, a zeptejte se jeho.“
„Jestli víte, kde je, radši mi to řekněte.“
„Odnesu vám tašky, paní,“ ozval se za Lucií Sibylin hlas.
Vzala tašky a kráčela pryč, vzpřímená a důstojná.
„To je škoda,“ zamumlal Nagle. „Je to škoda pro Teda.“
„A to jako proč?“ zeptala se Bee. „Vyhrožujete mu?“
„Já se ptám,“ vysvětloval Nagle. „A ne odpovídám.“
„Ani já ne,“ odsekla Bee.
Je tak drsná, žasla Lucie. Ta štíhlá dívka v domácích šatech, s plavými vlasy po ramena, to dítě, které celý život strávilo doma, za-hrnované péčí a laskavostí, mluví nyní jako drsná filmová hrdinka. A taky tak vypadala, oči se jí zúžily a na jemných ústech se usadil po-hrdavý úšklebek.
„Fajn, fajn!“ řekl Nagle a otočil se.
Lucie stále hleděla za ním a srdce se jí svíralo strachem a hrůzou. ON se vrátí, pomyslela si. Tohle je jen začátek ...
„Mohly jsme počkat do zítřka,“ řekla Sibyl. „Jenomže dnes mají otevřeno v té drůbeži.“
„Zavolám ti taxík,“ navrhla Lucie.
„Jeďte radši vy, paní,“ odvětila Sibyl, která stála u kuchyňského stolu vysoká a statná, s nehybnou černou tváří.
„Ty ale umíš o moc líp smlouvat,“ namítla Lucie.
„Je to má práce,“ řekla tiše Sibyl. „Jenže ten prodavač nemá rád barevné. A nebojí se to říct.“
„Už ti to řekl, Sibyl?“
„Ano, paní,“ přiznala se.
„Tak od něj nebudeme nic kupovat,“ prohlásila Lucie.
„Jenže on má kuřata,“ řekla Sibyl.
„Tak se bez nich do konce léta obejdeme.“
Sibyl se usmála, jemně a nesmírně laskavě.
„Ne, paní,“ řekla. „Když půjdete, možná seženete dvě pěkná ku-řata na pečení, já je v sobotu upeču a v neděli je budeme mít se salá-tem. Napíšu vám, co potřebujeme, paní.“
Vycházely spolu dobře už osm let. Sibyl věděla, že Lucie není moudrá, šetrná hospodyně, za jakou ji pokládala rodina. Pamatovala si, na co Lucie zapomněla, nacházela to, co Lucie ztratila, napravova-la Luciinu roztržitost, radila jí, varovala ji před nebezpečím. Půjčila Lucii peníze, aby splatila úvěr, na který zapomněla jako na smrt, a osobně zašla na policii, aby zažalovala šoféra, což Lucie prostě ne-dokázala.
Znala Lucii lépe než kdokoliv jiný. Ale Lucie toho o Sibyl věděla neuvěřitelně málo. Nevěděla ani, jak je stará, kde se narodila, jaké má příbuzné či přátele. Netušila, kam chodí ve volných odpoledních, ani co dělá. Měla prostě Sibyl ráda a bezvýhradně jí důvěřovala.
„Hm, a co kdybych si promluvila s tím prodavačem?“ navrhla.
„Ne, paní,“ nesouhlasila Sibyl. „Svět tím nezměníte.“
Z místa, kde Lucie stála, viděla otce při snídani v jídelně, měkký límec jeho modré košile odhaloval hubený, stařecký krk. Měl na sobě černobílé kostkované sako, které si před lety koupil v Londýně a kte-ré měl velmi rád. Dával ho znovu a znovu spravovat. Radši budu mít takovéhle opravdu slušné sako, třeba trochu ošoupané, než nějaké laciné a mizerné, říkal.
Klidně by si mohl obstarat nové, a vůbec ne laciné a mizerné, ale jeho dcera ho na to nikdy neupozornila. Zdálo se mu, že je to anglič-tější, když bude chodit ošoupaný, přemýšlela, no a proč by nakonec nemohl, když se mu chce?
Jsem tak ráda, že se mi podařilo zbavit se Teda, uvažovala. Ať se teď stane cokoliv, otec nikdy nezjisti, co udělal včera večer, do čeho se to zapletl. Nikdy se to nedozví.
Vešla dovnitř a políbila ho na bílé, vyčesané vlasy.
„Tati,“ promluvila na něho. „Myslím, že by bylo rozumnější ne-prozrazovat Bee, že jsi včera večer toho chlapa viděl.“
„Já ho neviděl,“ odvětil pan Harper.
„Ale, tati ... !“
„Byla tma,“ řekl a zaradoval se ze svého žertu. „Netrap se, dce-ruško. Beatrice nic neřeknu. A pochybuju, že nás mladý pán bude ještě někdy obtěžovat.“
Bee scházela po schodech. Zamířila rovnou do kuchyně.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravila. „Dobré ráno, Sibyl. Je moje pomerančová šťáva v ledničce?“
„Ano, slečno Bee.“
Bee vytáhla půllitrovou sklenici míchané pomerančové a citró-nové šťávy, která tvořila podstatnou část její nové vitamínové diety, a odnesla si ji do jídelny.
„Dobré ráno, dědo,“ pozdravila.
Určitě se chtěla chovat právě takhle, zdvořile, chladně a povzne-seně, žádné úsměvy utlačovatelům.
„Jdeš dneska do školy?“ zeptal se starý pan Harper, kterého pře-kvapila její modrá kombinéza a bílá blůzka.
„Už tam nesmím chodit!“ odpověděla velmi důrazně Bee.
„Aha ... chápu,“ řekl. „No jistě je v okolí spousta pěkných míst, která bys mohla malovat.“
Usmála se úsměvem, který Lucie čekající v kuchyni tak nerada viděla. Bee byla půvabná dívka, měla hebké plavé vlasy, jemnou pleť a pěknou tvář, ale ústa si malovala do jakéhosi čtverečku, a když se takhle usmívala, rty sotva pootevřené a oči zúžené, vypadla bezmála ošklivá.
Určitě jí na chlápkovi, jako byl Ted, moc nezáleželo, přemýšlela Lucie. Jistě, vykolejí ji to, až se dozví, že zemřel, ale to překoná. Je ještě velmi mladá. Chudáček Bee ... Musí se podívat po okolí, najít jí přátele. Teď už nevidí důvod, proč by se nemohla vrátit do školy, jen jí to nemůže říci. Co kdybych jednoduše řekla, že jsem se rozhodla jinak? Anebo mám počkat, až se Tedovo jméno objeví v novinách?
Zavolala taxík a převlékla se do modrobílých kostkovaných šatů z bavlny, vhodných pro venkov. Vzala si modrý pásek, obula modré sandály, nasadila si široký černý slaměný klobouk. Sibyl už připravi-la seznam věcí, které je potřeba koupit, a když přijel taxík, Lucie vy-šla ven s velkou zelenou nákupní taškou z bavlněné látky.
Odpoledne řeknu Bee, přemýšlela, že jsem se rozhodla jinak. Zít-ra může jít znovu do školy. Může to trvat dost dlouho, než se Tedyho smrt dostane do novin, a proč by to ubohé děvče mělo trčet doma? Bude ji to moc mrzet, až se dozví, co se stalo? Nedokážu pochopit, jak jí mohlo záležet na takovém chlapovi. Na takovém mizerovi a jízlivci ...
Toho rána se jí smůla lepila na paty. Prodavač jí prodal jen jedno kuře, a to ještě hodně malé. Nesehnala margarín a cukr, ani prací prá-šek, který Sibyl speciálně chtěla. Prodávali jen staré, už klíčící bram-bory. Cigarety měli pouze nějaké neznámé.
Nedostala zubní pastu, kterou si přál otec. Nesehnala časopisy, o něž ji prosil David. Beeiny střevíce stály ještě nedotčené na polici, ačkoliv jí obuvník slíbil, že budou hotové už minulý týden. Chodila z obchodu do obchodu a taška byla čím dál těžší.
Bylo jí horko, zrudla a unavila se, ale stále se tvářila zdvořile a vážně. Trpělivě stála ve frontách před pultem, dávala se do řeči s jinými ženami z domácnosti, opatrně vydávala přídělové lístky.
Když nakoupila, co se dalo, přibyl k nákupní tašce ještě velký papírový sáček. V autobusu si mě s tímhle vším budou prohlížet, uvažovala. Přešla hlavní ulici vesnice, taška ji táhla k zemi, a zamíři-la k železniční stanici, kde stály tři taxíky.
„Musím čekat na vlak, paní,“ řekl první šofér.
Může vzít najedou tři i čtyři pasažéry, na jedné cestě neměl zá-jem.
„Když vás zavezu do Plattsvillu,“ odpověděl druhý, „musím se vracet prázdný. To se mi nevyplatí.“
„A kdybych vám zaplatila o něco víc ...?“ navrhla Lucie, zpocená a unavená.
„Hm ... “ odvětil šofér. „To nesmíme dělat. Ale i tak bych vám musel počítat dva a půl dolaru.“
To byla lumpárna. Chvíli váhala, jestli nemá zkusit toho třetího, ale ten by si okamžitě uvědomil, že je posledním útočištěm, a mohl by toho využít. Byl by možná ještě horší.
„Dobře,“ souhlasila a nasedla do taxíku.
Právě v tom okamžiku přijel vlak a její šofér čekal. Vystoupil hlouček lidi. Další dva taxíky se pohnuly k ním, aby je odvezly. K Luciinu taxíku se pomalu a rozvážně blížil jakýsi muž. Byl to tlustý chlap v šedém obleku s rozepnutým sakem. Kutálel se k nim a pyšně před sebou postrkoval objemné břicho.
„Synku, nevíš, kde tu bydlí nějací Holleyovi?“ zeptal se šoféra.
„Ne,“ odpověděl řidič. „Zeptejte se v pokladně.“
„No tak tam zaběhni, synku, a zeptej se,“ naléhal tlusťoch.
Lucie seděla vzadu a ustrašeně si ho prohlížela. Ty oči ... říkala si v duchu. Byly to velmi bledé oči, lemované světlými řasami, nějak podivně prázdné, jako by byl slepý. Detektiv, blesklo jí hlavou, a přišel kvůli Tedovi.
„Já mám zákazníka,“ namítal šofér. „Ostatní taxíky se brzy vrá-tí.“
„Běž mi zjistit, kde ti Holleyovi bydlí, synku,“ opakoval tlustý chlap stejným lhostejným tónem a Luciin strach jen vzrostl, když viděla, jak se mladý šofér už už chystá poslechnout, třebaže nebyl ani trochu úslužný. Každý by udělal to, co ten chlap rozkáže.
„Já tam jedu,“ řekla.
„Vždyť jste mi řekla, abych vás dovezl k Maxwellům,“ ozval se šofér, dotčený a vylekaný.
„Ano,“ vysvětlovala Lucie, „my jsme si ten dům pronajali.“
Tlusťoch otevřel dveře taxíku a nastoupil. Přisedl k Lucii a natáhl nohy. Zabíral hodně místa.
„Tak jedem, synku,“ řekl.
Je to jeden z těch hrozných detektivů, jací hraji ve filmech, uva-žovala Lucie. Je ... Je nemilosrdný. Bude nemilosrdný k otci.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se ...
„Ano.“
„Máte sestru nebo dceru jménem Beatrice?“
„Ano,“ odpověděla znovu.
„S tou si chci popovídat,“ ozval se.
„Hm ... a o čem?“
„To řeknu jí,“ odsekl.
„Raději ne,“ zasáhla Lucie. „Jsem její matka. Můžu vám říct všechno, co by vám mohla povědět ona.“
„Přišel jsem za ní,“ opakoval. „Za Beatrice Holleyovou.“
„Mohl byste mi aspoň říct, proč za ní jdete. Stejně mi to později poví.“
„Myslíte?“
„Ano, jsem o tom přesvědčená. Byla bych radši, kdybyste s ní nemluvil. Prosím vás, popovídejte si o tom se mnou ... “
„Potřebuju si promluvit s Beatrice Holleyovou,“ nedal se.
Lucie se zmocnila panika. Poví Bee, že našli Teda, přemýšlela. Jedině to. Co jiného by ho sem přivedlo? Bude se jí vyptávat a ona mu namluví kdeco, co se pak dostane do novin. Nemůže připustit, aby s tím chlapem zůstala o samotě.
„Má dcera není plnoletá,“ protestovala. „Je mi líto, ale nemůžu vám dovolit, abyste s ní hovořil.“
Obrátil hlavu a upřel na ni zrak. Plavé řasy zamrkaly. Pak se opět odvrátil.
„To se vám nepodaří,“ řekl.
Nedokázala se smířit s tím, že by tenhle chlápek měl mluvit s Bee.
„Zavolám svému advokátovi,“ prohlásila.
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl, dvojitou bradu opíral o prsa, díval se přímo před sebe a zaměstnával se vlastními myšlenkami. Lucie ho vůbec nezajímala.
Už bylo vidět dům. David přicházel přes trávník porostlý drsnou trávou. Když uviděl taxík, zastavil se a čekal.
„Kolik platím?“ zeptal se tlusťoch.
„Dolar,“ odvětil šofér a tlusťoch mu dal dolar, ale žádné spropit-né. Chlápek otevřel dveře a vystoupil, na Lucii se ani nepodíval. S Davidem se dal do řeči dřív, než vytáhla z peněženky dolar.
„Dohodli jsme se na dvou a půl,“ připomněl jí šofér.
Dala mu ještě padesát centů a vystoupila se svými taškami. Tlus-ťoch stál před domem.
„Jestli budete mluvit s mou dcerou, budu při tom i já,“ prohlásila.
Neodpověděl. Stála tam s taškami, úplně bezradná, ale rozhodnu-tá chránit Bee za každou cenu. Otevřely se zasouvací dveře a Bee vyšla ven. Překvapeně pohlédla na dvojici na trávníku a seběhla dolů po schodech.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptala se.
„Jste Beatrice Holleyová?“
„Bee ... “ začala Lucie, „nesmíš ... “
„Týká se to školy, mami,“ uklidňovala ji Bee.
„Ne,“ řekla Lucie.
„Ne,“ potvrdil to tlustý muž. „Už jsem to říkal tomu klukovi. Bude to lehčí. Ne. Přišel jsem se zeptat na svého dobrého přítele Te-da Darbyho.“
„Hm ... Co jste zač?“ zeptala se Bee.
„Jmenuju se Nagle.“
„Hm ... a co chcete vědět?“
„Bee,“ varovala ji Lucie. „Neodpovídej mu.“
Není to detektiv, blesklo jí hlavou. Je to - co já vím - podvodník, gangster, něco hrozného.
„Ted šel včera večer za vámi,“ začal Nagle.
„No a?“ divila se Bee.
„Domů se nevrátil,“ pokračoval Nagle.
Ta věta Lucií otřásla a vystrašila ji. Ale Bee se nepolekala.
„Chcete říct, že se nevrátil do hotelu? Určitě šel k někomu na ná-vštěvu. Má hromadu přátel.“
„Říkal vám, že jde na návštěvu?“
„Má dcera s ním večer nebyla,“ zasáhla Lucie.
„Viděli jste ho?“
„Ne. Nikdo ho neviděl.“
„Tvrdíte, že sem nedorazil?“
„Nevím, jestli přišel, nebo ne. Jen říkám, že ho nikdo z nás nevi-děl.“
Obrátil se k Bee.
„Volala jste mu,“ poznamenal. „Požádala jste ho, aby sem večer přišel. Tak co?“
„Tak co?“ opakovala Bee. „Nechápu, proč jste sem přišel a ja-kým právem mi kladete otázky.“
Ani v nejmenším se Naglea nebála. Dívala se mu přímo do ble-dých očí.
„Proč jste se nesešli?“ zeptal se Nagle.
„To je moje věc,“ odsekla Bee. „Pojď, mami, necháme ... “
„Počkejte!“ nedal se Nagle. „To není tak jednoduché. Chci slyšet všechno, co víte o mém příteli Tedovi Darbym. Jména všech zná-mých, o kterých mluvil ... “
„Neřeknu vám vůbec nic,“ odvětila Bee. „Počkejte, až se vrátí, a zeptejte se jeho.“
„Jestli víte, kde je, radši mi to řekněte.“
„Odnesu vám tašky, paní,“ ozval se za Lucií Sibylin hlas.
Vzala tašky a kráčela pryč, vzpřímená a důstojná.
„To je škoda,“ zamumlal Nagle. „Je to škoda pro Teda.“
„A to jako proč?“ zeptala se Bee. „Vyhrožujete mu?“
„Já se ptám,“ vysvětloval Nagle. „A ne odpovídám.“
„Ani já ne,“ odsekla Bee.
Je tak drsná, žasla Lucie. Ta štíhlá dívka v domácích šatech, s plavými vlasy po ramena, to dítě, které celý život strávilo doma, za-hrnované péčí a laskavostí, mluví nyní jako drsná filmová hrdinka. A taky tak vypadala, oči se jí zúžily a na jemných ústech se usadil po-hrdavý úšklebek.
„Fajn, fajn!“ řekl Nagle a otočil se.
Lucie stále hleděla za ním a srdce se jí svíralo strachem a hrůzou. ON se vrátí, pomyslela si. Tohle je jen začátek ...
úterý 18. srpna 2009
Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska
2. Kapitola
Lucii Holleyovou vždycky potěšilo, když se ráno probudila mi-mořádně brzy. Dodávalo jí to nevšední pocit volnosti a soukromí. Zatímco ostatní spali, mohla si dělat, co chtěla.
Dnes ráno se vzbudila v pět. Chvíli ležela a ustaraně přemýšlela o Bee. Byla však plná života a energie a nevydržela v posteli. Vstala, oblékla si černé vlněné plavky a na hlavu si natáhla gumovou koupa-cí čepici. Vzala do ruky sandály a bosá sešla po schodech. David se vždycky velmi zlobil, že chodila plavat sama.
„Zkušený plavec,“ říkával přísně, „by to nedělal.“
„Já jsem velice zkušená plavkyně,“ tvrdila Lucie. „Plavu už od dětství.“
„Nikdo by neměl plavat úplně sám,“ namítával. „I tak je voda za-čátkem května ještě moc studená. Byl bych radši, kdybys to neděla-la.“
Bylo jí líto, že dělá něco, co by Davida znepokojilo. Ale on se nikdy nevzbudí dřív než v půl osmé nebo v osm, uvažovala, a do té doby už uschnu a obleču se. Nikdy se to nedozví a ráno je přece nej-úžasnější část dne.
Odemkla přední dveře a vyšla ven. Sedla si na schody a obula si sandály. Bylo šedavé ráno, ale svěží a tak nějak slibné, nevypadalo to na déšť. Trošku si zavesluji, napadlo ji. A domnívala se, že když si zaplave v chladné vodě, najde nový a lepší způsob, jak si pohovořit s Bee.
Nabídnu jí něco jiného, přemýšlela. Když tomu ubohému dítěti nedovolím chodit do umělecké školy, co bude dělat? Budu muset něco podniknout. Budu si muset promluvit s několika zdejšími lidmi o Bee. Jenže to já neumím. Bez Toma je to moc těžké.
Vdala se jako osmnáctiletá a bez Toma nikam nechodila, nikdy jí to ani nepřišlo na mysl. A před svatbou žila s otcem a matkou klid-ným, spokojeným, šťastným domáckým životem a ven chodila jen málokdy. Byla od přírody přátelská a nekritická, ale na svoji obranu toho moc říci nesvedla. Neměla vlohy pro společenský život a ani po něm příliš netoužila.
A to je chyba, uvažovala. Když mám dceru v Beeině věku, je mou povinností ledacos zařídit. Možná přemluvím otce, aby šel se mnou navštívit pár lidí ... Snad bychom mohli vstoupit do místního jachtařského klubu.
Loděnice byla postavená dost zvláštně. Byl to dlouhý dřevěný tunel nad cementovým bazénem, v němž byly upoutané čluny. Z pevniny k němu byla přistavěná nevelká poschoďová chata s veran-dou. Ideální pro šoféra nebo pro manžele, tvrdil realitní agent, až na to, že Lucie neměla šoféra ani žádnou manželskou dvojici, jen Sibyl, a ta tam bydlet nechtěla.
Dřevěná tunelová zeď vedla k otvoru s rampou. Sešla po ní do šera, kde byly k železným skobám připoutány kajak, kánoe a moto-rový člun. Při odlivu odpluly až tam, kam jim to dovolila lana. Začala přitahovat kajak. Pohyboval se nějak neochotně, a když do něho vkročila, uviděla tělo.
Byl to muž. Ležel tváří dolů v motorovém člunu, v divné, strašné poloze, nohy natažené přes sedadlo, hlavu a hruď mu cosi nadzdvi-hovalo. Neviděla mu do obličeje, ale něco jí říkalo, možná tvar hlavy, že je to Ted Darby. A že je mrtvý.
Chtěla se o tom přesvědčit. Vlezla do motorového člunu, a byl to Ted Darby a byl mrtvý. Spadl na rezervní kotvu opřenou o sedadlo a ta mu propíchla hrdlo.
To udělal otec, pomyslela si.
Stála v mírně rozkolébaném člunu, rozkročená, aby udržela rov-nováhu, vysoká a dlouhonohá v bílých šatech. To, přirozeně, zname-ná policii, uvažovala. A otec se bude muset dozvědět, že to udělal on. Zjistí, proč sem Ted přišel, a zatáhnou do toho Bee. A já to nebudu moci zatajit před Tomem. To je vyloučené. Bude to ve všech bulvár-ních novinách.
Bude to opravdu hrozné, přemýšlela. Pro malou, ubohou Bee. Pro Toma. Pro Davida. Ale nejhůře na tom bude otec. Postaví ho před soud. Obžalují ho. A to jim otřese, poníží ho to.
Kdybych mohla Teda uklidit, uvažovala, udělala bych to. Kdy-bych vymyslela nějaký způsob, jak všechny zachránit ...
Podaří se mi to, když ho sundám z té kotvy.
Stála tam, trochu se kývala v rozhoupaném člunu a uvědomovala si, že by ho dokázala odklidit. Měla vynalézavost své matky, ženy v domácnosti, zvyklé na nečekané události. Neustále měla co do činění s úrazy, náhlými chorobami, potížemi. Už léta na ní ležela odpověd-nost za mimořádné případy. Měla i dost sil udělat něco s mrtvolou, ale cítila nepřekonatelný odpor. Nemůžu se ho dotknout, proletělo jí hlavou. Nesmysl, řekla si. Taky jsem si myslela, že nebudu moci otrávit plynem starého Tygra. A udělala jsem to. A když dostala zá-chvat ta pradlena a byly jsme v domě jen samy dvě, taky jsem si po-radila. Když David spadl ze schodů do sklepa a ležel tam s krvácejí-cím čelem ... Ano, dokážu to.
Pořádně se nadřela, protože tělo už začínalo tuhnout. Bylo to vážně hrozné. Když dostala Teda na dno člunu, její dech spíš připo-mínal vzlykání. Vytáhla ze skříňky nepromokavý plášť a přikryla ho. Potom odrazila a nastartovala motor.
V uzavřeném prostoru a ranním tichu se rozlehl ohlušující rachot. A navíc měla potíže. Motor naskočil, chcípl a znovu naskočil. Bach, bach, lata, back. V domě to uslyší a někdo sem přijde, napadlo ji. I cestou motor ukrutně řval.
Zamířila úzkým průplavem a přes rákosí na širé prostranství záli-vu, do šedavého, měkkého a tichého světa. Na dohled nebylo žádné plavidlo. Už si umínila, že zaveze Teda na Simmův ostrov. Vybrala si nejlepší místo. Na pobřeží ostrůvku, obráceném k pevnině, stála řada zchátralých letních chat. Věděla, že všechny jsou prázdné. Ale stejně se k nim radši nebudu přibližovat, rozhodla se.
Před týdnem tu byla s Davidem a Bee na výletě. Poohlíželi se po nějakém pěkném místě. Teď ale hledala jiné místo, polozapomenuté, kam by nikdo nevkročil. Bylo by strašné, kdyby ho našlo nějaké dítě, napadlo ji.
Tady to je. Úzký pás písku a za ním bažina. Vysoká stébla rákosí se kolébala ve větru. Vypnula motor a spustila kotvu. Zhluboka se nadechla a dala se do práce.
Ted byl velmi lehký, ale i tak se musela namáhat, aby ho zvedla z člunu. Pak ho chytila v podpaží a odvlekla ho do bažiny, hluboko do rákosí.
S roztaženýma rukama a nohama vypadal groteskně a zároveň strašně.
Pokusila se urovnat mu je. Nepodařilo se jí to. Rozplakala se. Ležel tam a díval se do nebe.
Takhle ho tu nemůžu nechat, usoudila. V kapse šatů našla velký bílý kapesník. Vytáhla ho, utřela si jím oči a položila ho na jeho ble-dou tvář. Ale vítr ho hned odvál. Nebyly tu žádné kameny, kterými by ho zatížila. Klečela vedle mrtvého těla, mračila se a stále plakala. Potom ostrými zuby roztrhla kapesník z obou stran, přikryla mu jim tvář a uvázala ho ke dvěma stéblům rákosu.
Lepší než nic, přemýšlela, když se vracela ke člunu. Tentokrát motor naskočil okamžitě. Když byla na širém moři, znovu zastavila a zaolejovaným hadrem očistila dno člunu. Krve tam bylo jen velmi málo. Doufám, že to šlo rychle, uvažovala. Doufám, že tam nebyl dlouho - sám ...
Převázala si šaty těsně kolem pasu a klopami si přikryla ňadra, protože vítr jí teď připadal mrazivý. Nastartovala motor a zamířila domů. Hotovo, říkala si. Pustím to z hlavy. Ale náhle si vzpomněla na kapesník. Ale co, nikomu se nepodaří identifikovat ho. Koupila ho před lety v jednom laciném obchodě. Takových budou tisíce a tisíce. Otisky prstů? Myslím, že otisky se z žádné látky sejmout nedají. Ko-neckonců mohla bych říct, že jsem kapesník zapomněla na ostrově toho dne, kdy jsme tam byli na výletě.
Tak či tak, už se nedá nic dělat. Je po všem. A nebudu už na to myslet.
Když se blížila k loděnici, mírně ji zamrazilo, protože si všimla, že tam stojí David, hubený a nahrbený, v modrých trenýrkách a zele-né větrovce. Ale hned se vzpamatovala. Aspoň to bude mít rychle za sebou.
„Ahoj, Davide,“ pozdravila vesele.
„Ahoj,“ odpověděl, ale neusmíval se.
Když člun vklouzl do tunelu, zamířil k rampě a čekal, aby jí po-mohl nahoru.
„Nevěřil jsem vlastním uším,“ začal, „když jsem zaslechl nasko-čit motor. Myslel jsem si, že chce někdo ukrást člun. Běžel jsem sem co nejrychleji a viděl tě, jak uháníš pryč.“
„Mám ráda časná rána,“ vysvětlovala.
„To je v pořádku, ale proč sis nevzala kajak jako vždycky?“ na-mítal David.
„No, napadlo mě, že si pro změnu vezmu motorový člun.“
„Prosím tě, podruhé to nedělej,“ řekl. „Je to nebezpečné. V tom motoru se vůbec nevyznáš. Kdyby chcípl nebo se ti pokazila nějaká drobnost, byla bys úplně bezmocná.“
„Nebyla jsem daleko,“ ospravedlňovala se Lucie.
„Dobře, ale ani tak to už nedělej, prosím,“ trval na svém David. „Je to strašně výstřední.“
„Co je na tom špatného, když je člověk občas výstřední?“ nedala se Lucie.
,Já osobně,“ pokračoval David, „bych byl nerad, kdyby tě mí zdejší známí viděli, jak v půl šesté ráno drandíš sem a tam s motoro-vým člunem.“
Je jako můj otec, pomyslela si Lucie. Ale vypadá jako Tom, s těmi hustými, žlutohnědými řasami a malýma zelenýma očima.
Je mu teprve patnáct. Je to ještě dítě. Ale za tři roky ... jestli bude válka trvat ještě tři roky ...
Tahle myšlenka ji trápila znovu a znovu a zraňovala jí srdce. Ob-jala ho kolem hubených ramen.
„Davide, jsem přesvědčená, že mě nikdo z tvých přátel neviděl,“ prohlásila. „Ale jestli tě to znepokojuje, už to neudělám.“
„To je dobře,“ řekl.
„Pojď, půjdeme domů a nasnídáme se.“
„Sibyl ještě nebude vzhůru.“
„Poradím si sama,“ řekla Lucie.
Sundala ruku z jeho ramen a kráčeli spolu bok po boku.
„Co se děje s Bee?“ zeptal se.
„Jak to myslíš, Davide?“
„Určitě sis toho všimla,“ řekl. „Je fakt, že ona většinou hraje. Vždycky hraje. Ale stejně, v poslední době ji něco trápí.“
„Už ti nevypráví o svých starostech, Davide? Kdysi jste si přece o všem povídali.“
„Na nic se jí neptám,“ odpověděl David.
„Lidem dělá dobře, když se mohou někomu svěřit se svými pro-blémy ... “
„Mně zas nedělá dobře poslouchat je,“ prohlásil nečekaně roz-hodně. „Nesnáším všelijaké ty citové výlevy a milostné pletky a ne-chci do nich být zapleten. Ani teď, ani jindy.“
Přidržel zasunovací dveře a Lucie kolem něho prošla do Sibyliny krásné kuchyně. Slunce se prodíralo mraky. Jeho paprsky dopadaly na podlahu pokrytou zelenobílým linoleem. Bylo příjemné připravo-vat Davidovi snídani.
Lucii Holleyovou vždycky potěšilo, když se ráno probudila mi-mořádně brzy. Dodávalo jí to nevšední pocit volnosti a soukromí. Zatímco ostatní spali, mohla si dělat, co chtěla.
Dnes ráno se vzbudila v pět. Chvíli ležela a ustaraně přemýšlela o Bee. Byla však plná života a energie a nevydržela v posteli. Vstala, oblékla si černé vlněné plavky a na hlavu si natáhla gumovou koupa-cí čepici. Vzala do ruky sandály a bosá sešla po schodech. David se vždycky velmi zlobil, že chodila plavat sama.
„Zkušený plavec,“ říkával přísně, „by to nedělal.“
„Já jsem velice zkušená plavkyně,“ tvrdila Lucie. „Plavu už od dětství.“
„Nikdo by neměl plavat úplně sám,“ namítával. „I tak je voda za-čátkem května ještě moc studená. Byl bych radši, kdybys to neděla-la.“
Bylo jí líto, že dělá něco, co by Davida znepokojilo. Ale on se nikdy nevzbudí dřív než v půl osmé nebo v osm, uvažovala, a do té doby už uschnu a obleču se. Nikdy se to nedozví a ráno je přece nej-úžasnější část dne.
Odemkla přední dveře a vyšla ven. Sedla si na schody a obula si sandály. Bylo šedavé ráno, ale svěží a tak nějak slibné, nevypadalo to na déšť. Trošku si zavesluji, napadlo ji. A domnívala se, že když si zaplave v chladné vodě, najde nový a lepší způsob, jak si pohovořit s Bee.
Nabídnu jí něco jiného, přemýšlela. Když tomu ubohému dítěti nedovolím chodit do umělecké školy, co bude dělat? Budu muset něco podniknout. Budu si muset promluvit s několika zdejšími lidmi o Bee. Jenže to já neumím. Bez Toma je to moc těžké.
Vdala se jako osmnáctiletá a bez Toma nikam nechodila, nikdy jí to ani nepřišlo na mysl. A před svatbou žila s otcem a matkou klid-ným, spokojeným, šťastným domáckým životem a ven chodila jen málokdy. Byla od přírody přátelská a nekritická, ale na svoji obranu toho moc říci nesvedla. Neměla vlohy pro společenský život a ani po něm příliš netoužila.
A to je chyba, uvažovala. Když mám dceru v Beeině věku, je mou povinností ledacos zařídit. Možná přemluvím otce, aby šel se mnou navštívit pár lidí ... Snad bychom mohli vstoupit do místního jachtařského klubu.
Loděnice byla postavená dost zvláštně. Byl to dlouhý dřevěný tunel nad cementovým bazénem, v němž byly upoutané čluny. Z pevniny k němu byla přistavěná nevelká poschoďová chata s veran-dou. Ideální pro šoféra nebo pro manžele, tvrdil realitní agent, až na to, že Lucie neměla šoféra ani žádnou manželskou dvojici, jen Sibyl, a ta tam bydlet nechtěla.
Dřevěná tunelová zeď vedla k otvoru s rampou. Sešla po ní do šera, kde byly k železným skobám připoutány kajak, kánoe a moto-rový člun. Při odlivu odpluly až tam, kam jim to dovolila lana. Začala přitahovat kajak. Pohyboval se nějak neochotně, a když do něho vkročila, uviděla tělo.
Byl to muž. Ležel tváří dolů v motorovém člunu, v divné, strašné poloze, nohy natažené přes sedadlo, hlavu a hruď mu cosi nadzdvi-hovalo. Neviděla mu do obličeje, ale něco jí říkalo, možná tvar hlavy, že je to Ted Darby. A že je mrtvý.
Chtěla se o tom přesvědčit. Vlezla do motorového člunu, a byl to Ted Darby a byl mrtvý. Spadl na rezervní kotvu opřenou o sedadlo a ta mu propíchla hrdlo.
To udělal otec, pomyslela si.
Stála v mírně rozkolébaném člunu, rozkročená, aby udržela rov-nováhu, vysoká a dlouhonohá v bílých šatech. To, přirozeně, zname-ná policii, uvažovala. A otec se bude muset dozvědět, že to udělal on. Zjistí, proč sem Ted přišel, a zatáhnou do toho Bee. A já to nebudu moci zatajit před Tomem. To je vyloučené. Bude to ve všech bulvár-ních novinách.
Bude to opravdu hrozné, přemýšlela. Pro malou, ubohou Bee. Pro Toma. Pro Davida. Ale nejhůře na tom bude otec. Postaví ho před soud. Obžalují ho. A to jim otřese, poníží ho to.
Kdybych mohla Teda uklidit, uvažovala, udělala bych to. Kdy-bych vymyslela nějaký způsob, jak všechny zachránit ...
Podaří se mi to, když ho sundám z té kotvy.
Stála tam, trochu se kývala v rozhoupaném člunu a uvědomovala si, že by ho dokázala odklidit. Měla vynalézavost své matky, ženy v domácnosti, zvyklé na nečekané události. Neustále měla co do činění s úrazy, náhlými chorobami, potížemi. Už léta na ní ležela odpověd-nost za mimořádné případy. Měla i dost sil udělat něco s mrtvolou, ale cítila nepřekonatelný odpor. Nemůžu se ho dotknout, proletělo jí hlavou. Nesmysl, řekla si. Taky jsem si myslela, že nebudu moci otrávit plynem starého Tygra. A udělala jsem to. A když dostala zá-chvat ta pradlena a byly jsme v domě jen samy dvě, taky jsem si po-radila. Když David spadl ze schodů do sklepa a ležel tam s krvácejí-cím čelem ... Ano, dokážu to.
Pořádně se nadřela, protože tělo už začínalo tuhnout. Bylo to vážně hrozné. Když dostala Teda na dno člunu, její dech spíš připo-mínal vzlykání. Vytáhla ze skříňky nepromokavý plášť a přikryla ho. Potom odrazila a nastartovala motor.
V uzavřeném prostoru a ranním tichu se rozlehl ohlušující rachot. A navíc měla potíže. Motor naskočil, chcípl a znovu naskočil. Bach, bach, lata, back. V domě to uslyší a někdo sem přijde, napadlo ji. I cestou motor ukrutně řval.
Zamířila úzkým průplavem a přes rákosí na širé prostranství záli-vu, do šedavého, měkkého a tichého světa. Na dohled nebylo žádné plavidlo. Už si umínila, že zaveze Teda na Simmův ostrov. Vybrala si nejlepší místo. Na pobřeží ostrůvku, obráceném k pevnině, stála řada zchátralých letních chat. Věděla, že všechny jsou prázdné. Ale stejně se k nim radši nebudu přibližovat, rozhodla se.
Před týdnem tu byla s Davidem a Bee na výletě. Poohlíželi se po nějakém pěkném místě. Teď ale hledala jiné místo, polozapomenuté, kam by nikdo nevkročil. Bylo by strašné, kdyby ho našlo nějaké dítě, napadlo ji.
Tady to je. Úzký pás písku a za ním bažina. Vysoká stébla rákosí se kolébala ve větru. Vypnula motor a spustila kotvu. Zhluboka se nadechla a dala se do práce.
Ted byl velmi lehký, ale i tak se musela namáhat, aby ho zvedla z člunu. Pak ho chytila v podpaží a odvlekla ho do bažiny, hluboko do rákosí.
S roztaženýma rukama a nohama vypadal groteskně a zároveň strašně.
Pokusila se urovnat mu je. Nepodařilo se jí to. Rozplakala se. Ležel tam a díval se do nebe.
Takhle ho tu nemůžu nechat, usoudila. V kapse šatů našla velký bílý kapesník. Vytáhla ho, utřela si jím oči a položila ho na jeho ble-dou tvář. Ale vítr ho hned odvál. Nebyly tu žádné kameny, kterými by ho zatížila. Klečela vedle mrtvého těla, mračila se a stále plakala. Potom ostrými zuby roztrhla kapesník z obou stran, přikryla mu jim tvář a uvázala ho ke dvěma stéblům rákosu.
Lepší než nic, přemýšlela, když se vracela ke člunu. Tentokrát motor naskočil okamžitě. Když byla na širém moři, znovu zastavila a zaolejovaným hadrem očistila dno člunu. Krve tam bylo jen velmi málo. Doufám, že to šlo rychle, uvažovala. Doufám, že tam nebyl dlouho - sám ...
Převázala si šaty těsně kolem pasu a klopami si přikryla ňadra, protože vítr jí teď připadal mrazivý. Nastartovala motor a zamířila domů. Hotovo, říkala si. Pustím to z hlavy. Ale náhle si vzpomněla na kapesník. Ale co, nikomu se nepodaří identifikovat ho. Koupila ho před lety v jednom laciném obchodě. Takových budou tisíce a tisíce. Otisky prstů? Myslím, že otisky se z žádné látky sejmout nedají. Ko-neckonců mohla bych říct, že jsem kapesník zapomněla na ostrově toho dne, kdy jsme tam byli na výletě.
Tak či tak, už se nedá nic dělat. Je po všem. A nebudu už na to myslet.
Když se blížila k loděnici, mírně ji zamrazilo, protože si všimla, že tam stojí David, hubený a nahrbený, v modrých trenýrkách a zele-né větrovce. Ale hned se vzpamatovala. Aspoň to bude mít rychle za sebou.
„Ahoj, Davide,“ pozdravila vesele.
„Ahoj,“ odpověděl, ale neusmíval se.
Když člun vklouzl do tunelu, zamířil k rampě a čekal, aby jí po-mohl nahoru.
„Nevěřil jsem vlastním uším,“ začal, „když jsem zaslechl nasko-čit motor. Myslel jsem si, že chce někdo ukrást člun. Běžel jsem sem co nejrychleji a viděl tě, jak uháníš pryč.“
„Mám ráda časná rána,“ vysvětlovala.
„To je v pořádku, ale proč sis nevzala kajak jako vždycky?“ na-mítal David.
„No, napadlo mě, že si pro změnu vezmu motorový člun.“
„Prosím tě, podruhé to nedělej,“ řekl. „Je to nebezpečné. V tom motoru se vůbec nevyznáš. Kdyby chcípl nebo se ti pokazila nějaká drobnost, byla bys úplně bezmocná.“
„Nebyla jsem daleko,“ ospravedlňovala se Lucie.
„Dobře, ale ani tak to už nedělej, prosím,“ trval na svém David. „Je to strašně výstřední.“
„Co je na tom špatného, když je člověk občas výstřední?“ nedala se Lucie.
,Já osobně,“ pokračoval David, „bych byl nerad, kdyby tě mí zdejší známí viděli, jak v půl šesté ráno drandíš sem a tam s motoro-vým člunem.“
Je jako můj otec, pomyslela si Lucie. Ale vypadá jako Tom, s těmi hustými, žlutohnědými řasami a malýma zelenýma očima.
Je mu teprve patnáct. Je to ještě dítě. Ale za tři roky ... jestli bude válka trvat ještě tři roky ...
Tahle myšlenka ji trápila znovu a znovu a zraňovala jí srdce. Ob-jala ho kolem hubených ramen.
„Davide, jsem přesvědčená, že mě nikdo z tvých přátel neviděl,“ prohlásila. „Ale jestli tě to znepokojuje, už to neudělám.“
„To je dobře,“ řekl.
„Pojď, půjdeme domů a nasnídáme se.“
„Sibyl ještě nebude vzhůru.“
„Poradím si sama,“ řekla Lucie.
Sundala ruku z jeho ramen a kráčeli spolu bok po boku.
„Co se děje s Bee?“ zeptal se.
„Jak to myslíš, Davide?“
„Určitě sis toho všimla,“ řekl. „Je fakt, že ona většinou hraje. Vždycky hraje. Ale stejně, v poslední době ji něco trápí.“
„Už ti nevypráví o svých starostech, Davide? Kdysi jste si přece o všem povídali.“
„Na nic se jí neptám,“ odpověděl David.
„Lidem dělá dobře, když se mohou někomu svěřit se svými pro-blémy ... “
„Mně zas nedělá dobře poslouchat je,“ prohlásil nečekaně roz-hodně. „Nesnáším všelijaké ty citové výlevy a milostné pletky a ne-chci do nich být zapleten. Ani teď, ani jindy.“
Přidržel zasunovací dveře a Lucie kolem něho prošla do Sibyliny krásné kuchyně. Slunce se prodíralo mraky. Jeho paprsky dopadaly na podlahu pokrytou zelenobílým linoleem. Bylo příjemné připravo-vat Davidovi snídani.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)