Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

5. Kapitola

Uvědomovala si, že vlastně nepřemýšlí. Zatím ne.
„No ... sedněte si.“
Počkal, až si paní domu sedla, pak si přisunul židli, posadil se proti ní a pedantsky si povytáhl kalhoty. Byl pozoruhodně elegantní, vlasy na úzké lebce měl ulízané, velké ruce pečlivě udržované, boty se mu leskly. Byl tak podivně, tak strašně lhostejný, prostě čekal. Vyděrač, pomyslela si. Tohle je vydírání.
„Má dcera ... “ začala. „V jejích dopisech není nic ... “
„Chcete některý z nich vidět?“
Z náprsní kapsy vytáhl pěknou tašku z vepřovice, vylovil z ní svazek poskládaných papírů a přehraboval se v nich. Vybral jeden a podal jí ho.¨

Tede!
Dokud jsem Tě nepoznala, vlastně jsem nežila. Ale tys přišel ja-ko závan čerstvého větru do zatuchlého pokoje. Nevím, Tede, jestli v sobě najdu sílu a rozhodnu se udělat to, o cos mě včera požádal. Ale sám fakt, že jsi mě o to požádal a předpokládal jsi přitom, že mám odvahu využít takové příležitosti, mě naplňuje pýchou.
Přemýšlím o tom, Tede. Nejsem sentimentální. Ty to víš. Ale i tak je těžké skoncovat s minulostí a postavit se proti všem a všemu, co ti vštěpovali.
Na shledanou v pátek, Tede, do té doby se možná rozhodnu.
Beatrice
Beeino zřetelné, úpravné písmo dodávalo slovům jistou nepod-dajnost ...
„To nic neznamená,“ prohlásila Lucie. „Je to ještě dítě. To nic - neznamená.“
„Něco na tom bude,“ řekl Donnelly a natáhl ruku po dopise.
„Ne!“ vykřikla a schovala ho za záda. „Nedám vám ho. Já - poli-cie vás přinutí mi ty dopisy vydat.“
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl nakloněný dopředu a hezkou náprsní tašku držel otevřenou na kolenou. Prostě čekal.
„Svěřím tu věc svému advokátovi,“ prohlásila Lucie. A v před-stavách se jí zjevil Albert Hendry, Tomův advokát, nevýslovně di-stingovaný, jak naslouchá příběhu Beeiny zhoubné ztřeštěnosti.
„Proč mi nedáte peníze a na všechno nezapomenete?“ otázal se Donnelly. „Nic jiného nemůžete dělat.“
„Ne!“ odsekla Lucie. „Já se vydírat nedám. Nikdy!“
„Třeba se dá někdo jiný.“
„Kdo?“
„Váš otec možná.“
„Ne!“ vykřikla. „Ne! Nemůžete ... To ne!“
Ovládla se. Pokusila se dýchat klidně. Pokusila se uvažovat.
„Jak jste se dostal k těm dopisům?“ zeptala se.
„Darby si chtěl něco půjčit,“ vysvětloval Donnelly, „a svěřil mi ty dopisy, dokud mi nesplatí dluh.“
„Chcete říct, že ... “
„Ach ano, počítal s tím, že to děvče za ně zaplatí,“ dokončil Donnelly.
Vůbec nehovořil výhrůžně a nechoval se ani trochu násilnicky. Ale jeho samozřejmý postoj k téhle neuvěřitelné hanebnosti, tenhle zločinný požadavek ji pobuřovaly daleko víc než násilí a daleko hůř jim čelila. Slovo „vydírat“ jím vůbec nepohnulo.
„Darby mne podfoukl,“ poznamenal jakoby na vysvětlenou. „Zmizel beze slova. A já si nemůžu dovolit přijít o to, co jsem mu půjčil.“
Neví, co se Tedovi stalo, uvažovala. Změní se něco, když se to dozví? K lepšímu? K horšímu? To kdyby věděla!
Déšť ťukal na okno, místnost, zaplněná našedlým světlem, vypa-dala těsná. A ona si tu sedí s tím chlapem, s tím zločincem, elegantně oblečeným a tichým ...
„Musím si to rozmyslet,“ poznamenala chladně.
„Odjíždím do Montrealu,“ prohlásil a opět nasadil věcný, vysvět-lující tón. „Peníze potřebuju ještě před odjezdem.“
„Nemám pět tisíc dolarů,“ řekla.
„Nějak je seženete,“ ubezpečil ji.
„Ne ... ne ... Když je dostanete, budete chtít víc.“
„Nebudu,“ odpověděl prostě.
„Ne! V těch dopisech nic není. Vůbec nic špatného.“
„Kdoví,“ poznamenal.
„Nechápete,“ začala, když vtom se otevřely dveře a vešel starý pan Harper.
„Ach,“ omlouval se, „nezlob se, Lucie. Nevěděl jsem ... Myslel jsem, že už je čas na svačinu ... “
Donnelly vstal. Stál jako každý slušný, neznámý člověk a čekal, až ho představí.
„Tati ... “ řekla, „tohle je pan Donnelly.“
„Dobrý den,“ odpověděl pan Harper.
Ale to mu nestačilo. Chtěl přirozeně vědět, kdo je pan Donnelly a proč přišel.
„Z Tomova úřadu,“ vysvětlovala Lucie zoufale.
„Aha, z Tomova úřadu,“ zopakoval a podal mu ruku. „Těší mě, pane. Sedněte si! Sedněte si!“
Ne, ne, ne! křičela v duchu Lucie.
„Pan Donnelly se právě chystal odejít,“ připomněla.
„Nepočkáte na šálek čaje, pane Donnelly? Nebo na skleničku?“
„Díky, dám si,“ souhlasil Donnelly a sedl si.
„Co je nového v úřadě?“ zeptal se pan Harper.
„To vám nemůžu říct,“ odpověděl Donnelly, „protože jsem od-tamtud odešel už před třemi roky. Na ministerstvo.“
„Aha!“ pokračoval pan Harper. „Lucie, prosím tě, nemohla bys poprosit Sibyl, aby přinesla čaj? Nebo raději whisky se sodou, pane Donnelly?“
„Nejlépe čaj,“ řekl Donnelly.
Neměli v domě zvonek, kterým by mohli zavolat Sibyl. Lucie vstala a šla do kuchyně.
Když otevřela dveře, uviděla Sibyl. Stála u stolu pod oknem, krá-jela na kostičky čerstvou mrkev a její tmavá tvář vypadala z profilu hrdě a melancholicky. Když zaslechla Luciiny kroky, rychle se otoči-la.
„Sibyl ... “ oslovila ji Lucie a náhle nemohla dál. Tahle pohroma ji zdrtila, bylo to na ni moc.
„Co se děje, paní?“ zeptala se Lucie a soucitně na ni pohlédla.
„On se tu zdrží ... “ odpověděla Lucie.
„Ten člověk?“
„Ano. Otec ho pozval na čaj.“
I Sibyl na chvilku zmlkla.
„Prostě se musíme tvářit co nejpřirozeněji,“ řekla Sibyl. „Nezlob-te se, paní.“
„Ale on je ... “
„Ano, paní,“ přerušila ji Sibyl. „Já vím.“
Obrátila se a nasypala mrkev do kastrolu se studenou vodou.
„Vraťte se tam, paní. Já přinesu čaj. Nezlobte se, paní. V životě se občas na člověka usměje štěstí. Neuškodí, když budete doufat, že potká i vás.“
Takové řeči Lucie rozuměla. Její otec ani její manžel takhle ni-kdy nemluvili. V nejčernějších válečných dnech starý pan Harper ani na okamžik nepochyboval o vítězství Anglie. Pochybnosti pokládal za druh zrady. A Tom byl stejně neoblomný optimista, když odjížděl.
„Já to přežiju ve zdraví,“ přesvědčoval ji a díval se na její bledou, odvrácenou tvář. „Když člověk doufá, polovinu bitvy už vyhrál. Je jasné, že má štěstí.“
Nevěřila tomu. Věřila, že granát nebo kulka zasáhnou dobrého člověka stejně jako lumpa. Nevěřila, že viníci budou vždy potrestáni a nevinní se zachrání. Stejně jako Sibyl věřila, že život je nevypočita-telný a jediným štítem proti nespravedlnosti je odvaha.
Odvahu měla.
„Dobře, Sibyl,“ řekla a otočila se.
Starý pan Harper se cítil ve svém živlu. Vyprávěl Donnellymu o první světové válce, který v ní také bojoval. Ve Francii a Belgii viděl pár anglických pluků, jejichž jména byla slavná a pro starého pána téměř posvátná. Donnelly vůbec nebyl výřečný, ale panu Harperovi několik slov úplně stačilo.
„Dokážu si představit, že se velmi změnil, pane Donnelly.“
„V Liverpoolu a okolí jsem byl skoro rok.“
„Ach Liverpool ... “ poznamenal pan Harper a zdvořile se tomuto městu vyhnul. „Nikdy jsem tam nebyl. Ale Londýn ... Už jste byl v Londýně, pane Donnelly?“
„Ano prosím. Je to skvělé město.“
„Jistě se hodně změnilo.“
„Má na to právo,“ poznamenal vážně Donnelly.
Lucie si sedla na divan a přitáhla si konferenční stolek. Nalila čaj. Když si otec vzpomněl a zatáhl ji do hovoru, odpovídala rychle a vesele se usmívala. Kdybych si tak mohla odskočit ven a trochu se projít, uvažovala, dokázala bych myslet. Musím přemýšlet. Musím se z toho dostat. Už nesmím být tak hloupá, nesmím se nechat splést.
A vtom, k dovršení hrůzy, přišla dolů Bee.
„Ach ... “ vyklouzlo jí z úst, jako by se divila, že vidí neznámého člověka.
Ale Lucie si všimla, že se oblékla daleko pečlivěji, než by se pat-řilo pro všední odpoledne doma. Měla na sobě mušelínovou blůzku citrónové barvy a černou sukni. Oči měla podbarvené modrými stíny a čerstvě namalované rty.
Jdi pryč! křičela Lucie v duchu. Nechoď sem ...
Pan Harper čekal, ale jeho dcera pila čaj a oči měla sklopené.
„Beatrice, tohle je pan Donnelly,“ ozval se. „Z otcova úřadu. To je má vnučka, pane Donnelly.“
„Ach ... těší mě,“ řekla Bee a zlehka se uklonila.
Sedla si na divan k matce a zapálila si cigaretu.
„Děkuji, mami, ale čaj si nedám. Nemáme grapefruitový džus?“
„Stojí moc bodů,“ odvětila Lucie.
„Tak já si dám trochu ledového čaje.“
„Nezlob se, ale nemáme led. Rozbila se lednička.“
„To je teda život!“ zasmála se Bee.
Chtěla upoutat cizincovu pozornost. Davida by to pobuřovalo, jak si Donnelly nevyzpytatelným pohledem prohlížel hezkou Bee a potom zas poslouchal starého pana Harpera. A v Lucii se cosi zoufa-le, zuřivě vzbouřilo. Pustila jsem ho dovnitř, uvažovala. Je tady, v kapse má Beeiny dopisy. Snaží se mě vydírat. Nějak z něj ty dopisy dostanu. Něco udělám.
Donnelly vstal.
„Promiňte, ale už musím jít,“ omlouval se. „Ale ještě se nějaký čas zdržím poblíž.“
„Hm, zůstáváte tady?“
„Úředně,“ vysvětloval Donnelly. „Paní Holleyová, mohl bych se tu stavit zítra v jedenáct s autem, abych vám ukázal ten starý dům, o kterém jsme hovořili?“
Jeho drzost byla neuvěřitelná. Tady, pod její střechou, v přítom-nosti otce a dcery se opovažuje pozvat ji na schůzku. Ale pustila ho dovnitř a její dům už nebyl bezpečný.
Dobře, pomyslela si. Dobře! Líce jí pokryla červeň, vzkypěla v ní zlost. Upřela na něho tmavé oči.
„Děkuji. To od vás bude milé,“ souhlasila.
V pořádku, já si s tebou poradím, uvažovala. Něco vymyslím. Jen počkej a uvidíš.