Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

1. Kapitola

Lucie Holleyová psala svému muži, který byl někde v Tichém oceánu, každý večer. Byly to velmi nudné dopisy a ona to věděla. Kreslila veliteli Holleymu obrázek života, klidný a slunečný jako horské jezírko.
Milý Tome, psala. Dnes večer leje jako z konve.
Přeškrtla to a chvilku se dívala na okno. Déšť stékal po skle stříb-řitým proudem. Proč bych mu o tom měla psát, uvažovala. Zní to dost hrůzostrašně. Právě odkvetly krokusy, napsala a znovu přestala. Už je to třetí jaro, co odkvétají, a Ty jsi je neviděl. A Tvoje dceruška, Tvoje zbožňovaná malá Bee, vyrůstá bez Tebe. Tome, potřebuju Tě. Bojím se, Tome.
Namlouvala si, že nemá chuť si zapálit, byl to jeden z jejích drobných podvodů. Cigarety se sháněly velmi těžko. Jen s obtížemi jimi zásobovala otce. Sedávala u něho, když kouřil, ale sama si odmí-tala zapálit. Ne, tati, děkuju, už mi to nějak nechutná.
Navzdory tomu měla vždycky v pokoji pár cigaret schovaných pro každý případ. Teď jednu vytáhla, zapálila ji a opřela se o opěra-dlo židle. Byla vysoká a štíhlá, skoro hubená, a na svých osmatřicet vypadala velmi mladě. Byla to hezká žena, když si jí člověk pořádně všiml, ale ona už na to dávno zapomněla, všechnu koketnost, kterou kdy měla, ztratila.
V tomto deštivém večeru byl dům tichý. Její syn David šel spát brzy. Otec, starý pan Harper, si četl v obývacím pokoji. Služka Sibyl v podkrovní místnosti přestala šramotit.
Bee se zavřela ve svém pokoji. Pobouřená a rozzuřená. Možná plakala. Nedělám to dobře, přemýšlela Lucie Holleyová. Měla bych být jednou z těch moudrých, vtipných a snášenlivých matek, které se vyskytují ve fámu a divadelních hrách. Ale teď nejednám moudře a toho chlapa nesnáším. Nenávidím ho.
Kdyby tu byl Tom, uvažovala, zbavil by nás toho netvora. Kdyby byl David starší ... anebo otec mladší ... Ale já nemám nikoho. Mu-sím si poradit sama. A chovám se hloupě.
S těžkým srdcem si vzpomněla na návštěvu New Yorku, na ma-lý, pochybný hotel v centru města, kde bydlel Ted Darby. Vzpomněla si, jak se cítila a jak vypadala, když stála u stolu a prosila bledého, arogantního recepčního, aby vyřídil panu Darbymu, že má dámskou návštěvu. Byla v nevýhodě už proto, že ve starém tvídovém kabátě, šedých bavlněných rukavicích a kulatém plstěném kloboučku vypa-dala venkovsky. Ne jako moudrá, vtipná a světácká matka, jak touži-la.
„Pan Darby přijde hned,“ ozval se recepční.
Sedla si na lavici potaženou želeným plyšem a čekala v té nevel-ké, pochmurné hale. Ve chvíli, kdy si k ní přisedl vrátný v uniformě, pochopila, že lavice patří jemu a jeho kolegům. Byl to starší muž a ona měla pocit, že by ho urazilo, kdyby příliš rychle vstala a odešla. A tak seděla vedle něho, ještě když z výtahu vystoupil Ted Darby.
Zamířil k ní a napřáhl ruku.
„Vy jste asi Beeina matka,“ řekl.
Podala mu ruku, a to byla chyba. Jenže ona ještě nikdy podáva-nou ruku neodmítla. Nejdřív jednala a potom přemýšlela.
„Nepůjdeme do baru?“ zeptal se. „Touhle dobou je tam klid.“
Byla to maličká místnost, špatně osvětlená a páchnoucí pivem a barvou. Posadili se ke stolu v koutě. Mlčky vrhla na Darbyho rychlý, bystrý pohled. Vypadal o hodně hůře, než si ho představovala. Byl plavovlasý, štíhlý a na rtech mu pohrával úsměv. Jak je neduživý, pomyslela si, a oblečený až s teatrální nonšalancí. Měl na sobě šedo-modrý plášť, tmavomodré flanelové kalhoty a mokasíny ze švédské kůže.
Pití odmítla. Darby si objednal žitnou. To ho proti ní ještě zvý-hodňovalo. Choval se volně a nenuceně a ona se cítila mizerně.
„Pane Darby, nepřeji si, aby se má dcera s vámi scházela,“ řekla nakonec.
„Milá paní, neměla by o tom rozhodovat Bee?“ zeptal se.
„Ne,“ řekla Lucie. „Je to ještě dítě. Je jí teprve sedmnáct.“
„Mám dojem, že osmnáct jí bude za měsíc.“
„Na tom nezáleží, pane Darby. Jestli se nepřestanete stýkat s Bee, budu se muset obrátit na právníka.“
„Ale s čím, paní?“
„Pokud vím, jste ženatý,“ namítla.
„Ale moje milá paní,“ zasmál se, „k čemu to vašemu právníkovi bude? Koneckonců není to zločin.“
„Není to od vás hezké, že se stýkáte s Beatrice.“
„Ale vždyť ... “ bránil se. „Chudinka děvče mi vypráví, jakým nudným životem žije. Ráda chodí do společnosti, seznamuje se se zajímavými lidmi a mě těší, když ji mohu doprovázet. Ví, že se roz-vádím, ale nepovažuje to za důvod, kvůli kterému by se se mnou mu-sela přestat scházet.“
Její návštěva byla nejen úplně zbytečná, ale navíc i škodlivá. Ted všechno řekl Bee a ta zatrpkla a hněvala se.
„Ted je dobrák, ten se tomu jen smál,“ řekla matce. „Ale mně není do smíchu. Něco tak straně ponižujícího se mi ještě nestalo.“
„Bee,“ vyhrožovala Lucie, , jestli mi neslíbíš, že už se s ním ne-budeš stýkat, budeš muset přestat chodit do umělecké školy.“
„Do školy chodit nepřestanu a neslíbím ti nic.“
„Bee,“ pokračovala Lucie. „Bee, drahá, proč mi nedůvěřuješ? Myslím jen na tvé dobro.“
„Proč nedůvěřuješ ty mně?“ vykřikla Bee. „Ted je nejzajímavější člověk, se kterým jsem se kdy setkala. Zná spoustu lidí, umělců, her-ců a tak. Nezapletla jsem se s ním v nějaké hanebné milostné aféře.“
„Vím, že ne,“ odpověděla Lucie. „Ale musíš mi věřit, Bee. S ta-kovými lidmi by ses neměla stýkat.“
„No, já ti nevěřím,“ odporovala Bee. „Myslíš si, že všechno víš, ale jsi prostě strašně staromódní. Nechápeš člověka, jako je Ted.“
Lucie Holleyová velmi neochotně použila poslední zbraň.
„Bee, pokud mi neslíbíš, že se s ním nebudeš stýkat, nedám ti peníze na autobus a nedám ti kapesné.“
„To nemůžeš udělat!“ vykřikla Bee.
„Udělám všechno, abych ti zabránila stýkat se s ním,“ odvětila Lucie.
Myslela to vážně. Před týdnem jí telefonovala sestřenice Vera Ridgewoodová.
„Lucie, drahoušku, ráda bych věděla, jestli víš, že tvá milovaná dcera chodí s velmi pochybným chlapíkem. Dvakrát jsem je spolu viděla v Marinově baru a dnes jsem je viděla, jak šli do nějakého podniku na Madison Avenue.“
To nic neznamená, pomyslela si Lucie a téměř bez obav se o tom zmínila před Bee.
„Bee, miláčku, nechodíš s někým z umělecké školy po barech?“
„To je Ted Darby,“ odpověděla Bee. „Nechodí do umělecké ško-ly. Pracuje v divadle.“
„Bee, byla bych radši, kdybys po barech nechodila s nikým.“
„Vždyť piju jen zázvorové pivo.“
„Broučku, ale mně se nelíbí, že chodíš do barů. Mohla bys s tím chlapcem jít do drugstoru.“
„Není to chlapec,“ odsekla Bee. „Je mu pětatřicet.“
V Lucii narůstaly obavy.
„Pozvi ho sem, Bee,“ navrhla.
„Nebudu ho sem zvát pod falešnými záminkami,“ prohlásila Bee. „A stejně by nepřišel. Mluvili jsme o tom a já mu řekla, že ty bys nikdy nedovolila, aby vkročil do domu, kdybys věděla, že je ženatý.“
Měla jsem s ní mluvit jinak, uvažovala Lucie a pozorovala, jak déšť bubnuje na okno. S Bee jsem udělala spoustu chyb, ještě když byla malá holčička. Vyvádělo mě z rovnováhy, když měnila názory. S Davidem jsem si vždycky věděla rady. Kdyby tu byl Tom, věděl by, co říct Bee. Podívej se, housátko střapatý ... ! Když byla malá, vypadala jako malé žluté housátko, celé rozčepýřené ...
Vstala a přistoupila k oknu, nepokojná a smutná. Déšť proudem stékal po skle, leskl se jako olej, stromy se nakláněly ve větru. Na konci chodníku se rýsovaly podivné, podlouhlé kontury loděnice, za níž se prostírala neviditelná voda.
Je to tu moc velká samota, přemýšlela.
Udělali jsme chybu, že jsme se sem nastěhovali. Není tu dost mladých lidí. Davidovi na tom moc nezáleží, ale kdyby se Bee se-známila s několika slušnými mládenci, nebyla by se možná zapletla s tím chlápkem. Možná.
V loděnici někdo byl. Viděla, jak uvnitř vzplál malý plamínek, zachvěl se a zhasl. Potom uviděla nový a ten chvíli klidně hořel. Ně-kdo tam škrtá sirkami. Tulák? uvažovala. Opilec, který může podpálit budovu? Radši řeknu ...
Ne, nepovím nic otci ani Davidovi, ať se nevystavuji nebezpečí.
Ani já tam nepůjdu. Jestli loděnici podpálí, déšť požár uhasí dřív, než se rozšíří. Pokud se ovšem někomu nepodaří dostat se až sem ...
Chtěla se ujistit, že všechny dveře jsou zamčené a okna zaháknu-tá. Vyšla ze svého pokoje a s papučemi na nohou rychle zamířila přes halu ke schodům. A dole v hale uviděla Bee. Opatrně odemykala dveře. Seběhla k ní.
„Bee,“ zašeptala velmi tiše, „kam jdeš?“
„Ven,“ odpověděla Bee.
Měla na sobě průsvitnou světlemodrou pláštěnku, plavé vlasy na straně rozdělené pěšinkou jí volně padaly na ramena, přimhuřovala modré oči a pohrdavě svírala rty. Lucii připadala krásná a strašná.
„Prší, Bee. Nepřeju si, abys chodila ven.“
„Promiň, ale já jdu,“ odsekla Bee.
Teď už jasně chápala, oč jde.
„Ne,“ řekla Lucie. „Nemůžeš.“
Bee vzala za kliku, ale Lucie ji chytila za zápěstí.
„Bee, ty se chceš setkat s tím mužem!“
„V pořádku, tak teda jdu za, Tedem,“ přiznala Bee. „Už mě ne-chceš pouštět do New Yorku, tak jsem mu zavolala, aby přišel sem. Konečně mu to vysvětlím.“
„Co je? Co se děje?“ zvolal starý pan Harper ze dveří obývacího pokoje. Nikdo mu neodpověděl. Stál tam nakloněný jako voják, měl bílé upravené vousy, jasné modré oči a v ruce držel knihu.
„Co se děje?“ zeptal se znovu.
„Máma mě nechce pustit z domu,“ stěžovala si Bee.
„Máma má pravdu, Beatrice. Už je pozdě a venku leje.“
„Dědečku,“ řekla Bee. „Mám zvláštní důvod, pro který chci jít ven, a máma ho zná.“
Lucie už chápala, jakou taktiku Bee použije. Počítala s dědečko-vou nesmírnou shovívavostí a doufala, že ji bude moci využít proti matce.
„Beatrice, poslechni, co ti matka radí. To bude nejlepší,“ řekl.
„Ne! Vůbec mě nechápe. Vůbec mi nevěří. Myslí si, že jsem ně-jaký mladistvý provinilec.“
„Ale, ale,“ zapochyboval pan Harper.
„Myslí si to! Ted přišel až sem, aby mě viděl.“
„Muž?“ zeptal se pan Harper. „Kde je?“
„V loděnici. Chci se s ním na chvilku sejít.“
„Tvá matka má úplnou pravdu, Beatrice. Jestli se chceš s tím chlapem setkat, ať přijde dovnitř.“
„Nemůže. Po tom, jak s ním máma mluvila.“
„Beatrice, jestli se ten chlap tvé matce nezdá, můžeš si byt jistá, že k tomu má důvod.“
„Ne!“ vykřikla Bee. „Požádala jsem ho, aby přišel, a já půjdu za ním, jen na pár minut.“
„Obávám se, že nepůjdeš, drahoušku.“
Ach, Bee! Nedívej se tak! Lucie v duchu plakala. Jako kdyby-chom byly nepřítelkyně ... Ve světle stropní lampy se dceřiny bledé vlasy leskly, modrá pláštěnka se blýskala a ona sama vypadala velmi krásná, velmi jemná a velmi zoufalá.
„Znamená to,“ řekla pomalu Bee, „že ty a máma mi násilím znemožníte udělat to, co pokládám za správné?“
„Až tak daleko nezajdeme, miláčku,“ řekl pan Harper. „Budeš se chovat jako rozumné děvče a nebudeš svou matku znepokojovat. Víš, že mysli jen na ... “
„Přestaň!“ vykřikla Bee a dupla nohou. „Já nebudu ... nebudu ... “
Rozplakala se a pohodila hlavou, jako by ji slzy pálily. Otočila se a vyběhla po schodech nahoru. Dveře bouchly.
Doufám, že nevzbudí Davida, přemýšlela Lucie. Moc by mě ne-těšilo, kdyby se něco dozvěděl.
„No ... “ ozval se otec. Položil jí ruku na rameno a jí se velmi ulevilo. „Čteš nějakou pěknou knihu, Lucie?“
„Píšu Tomovi, tati.“
„Tak běž a dopiš to, drahá,“ řekl. ,Já zůstanu tady dole a posta-rám se, aby se nic nestalo.“ Chápala, jak to mysli. Zůstane v obývá-ku, na místě, odkud bude moci hlídat schody, třeba celou noc, pokud to bude pokládat za nezbytné. Důvěřovala mu tak, jako důvěřovala sama sobě. Důvěřovala i jeho myšlenkám. On nebude odsuzovat to ubohé, bezstarostné, zuřivé dítě. Políbila ho na tvář.
„Dobrou noc, tati,“ zašeptala a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje.
Milý Tome,
David Ti posílá pár snímků domu, aby sis ho dokázal lépe před-stavit. Je opravdu moc pěkný. Ale provizorní zahrádka není nejlepší. Je tu velmi písčitá půda. Ovšem rajčata rostou ...
Psala drobným, úhledným písmem. Na stránku vojenského dopi-su se vejde spousta slov. Jsem strašné nemotorná, napadlo ji. Jsem hloupá. S Bee jsem to úplně pokazila.
Vítr se utišil; déšť nyní padal kolmo dolů a klepal na střechu. Za-vřely se dveře. To jsou přední dveře! uvědomila si. Ted vešel dovnitř!
Vyběhla do haly a shora od schodů viděla, jak otec svléká plášť. Běžela dolů.
„Zaskočil jsem do loděnice, Lucie,“ vysvětloval. „Promluvil jsem si s tím chlapem. Řekl bych, že je to dost nechutný typ. Dokázal by být i dotěrný. Když jsem ho vyzval, aby se vzdálil z domu, odmítl. Ale poradil jsem si s ním. Pokud mám být upřímný, hodil jsem ho do vody.“
Měl radost sám ze sebe.
„Voda tu není hlubší než metr dvacet. Neublíží mu to. Ještě se mu to bude hodit. Voda ho zchladí.“
Poklepal jí po rameni.
„Ano ... “ řekl. „Srazil jsem ho jediným úderem.“