Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

6. Kapitola

Dobrá! Dobrá! přemýšlela. Ať ty dopisy otci ukáže, uvidíme, co se stane. Jen ať se pokusí otce vydírat.
Pro Bee to bude těžké. Ale otec pochopí, že v těch dopisech opravdu nic není. Ať jsou, jaké chtějí. S touhle myšlenkou usínala, plná vzdoru a odhodlání.
Ale když se ráno probudila, všechno se rozplynulo. Otci prostě nemůže důvěřovat, uvažovala. Je tak přímý. Pravděpodobně by šel na policii. Lucie, na to si musíš dát pozor. Policie by si dala Bee do spo-jitosti s Tedem a až najdou Teda ...
Ne. Uchlácholím Donnellyho. Budu předstírat, že sháním peníze. Získám tak trochu času.
Ale co si s ním počne? Něco vymyslí. Něco udělá.
Bylo příjemné, teplé ráno a svítilo bledé slunce. Litujíc Davida, oblékla si plavky a potichu vyšla z domu k loděnici. Dneska si vzala kajak. Vypádlovala z tunelu přes úzkou zátoku a rákosí a dostala se na otevřené moře. Ach, to je nádhera! Položila pádlo na dno člunu a vklouzla do vody.
„Jej!“ vykřikla nahlas, protože voda byla velmi studená. Ale za chvíli, když si trochu zaplavala, už jí to tak nepřipadalo, bylo to spíš nesmírně osvěžující. Nad hlavou jí poletovali rackové. Obrátila se na znak a nechala se unášet vlnami, aby je mohla pozorovat. Jeden se snesl tak nízko, že Lucie viděla jeho divoké oči.
Vznášela se na třpytící vodě a zpod přivřených víček hleděla na racky a na obláčky letící po bleděmodré obloze. Otočila se a dvakrát obeplula člun, pyšná na hladký rytmus vlastních svalů. Jen ze cviku se ponořila pod člun. Na okamžik ji přikryl studený stín, ale když se znovu vynořila, vyšlo i slunce.
Kdesi startoval motorový člun. Že by se za mnou vydal David? napadlo ji a rychle vylezla do kajaku. Ale motorový člun už byl za ní. Přijížděl od ostrova. Když popadla pádlo, uviděla ho. Za volantem seděl mladý policista, na palubě byl druhý a ještě nějaký mladý, stat-ný muž s velkýma, odstávajícíma ušima a zobákovitým nosem. Sedě-la nehybně a pozorovala je, mladý muž se otočil a zahleděl se na ni. Když projížděli kolem, pohlédla do jeho tmavých, měkkých a trochu smutných očí.
Pak zmizeli. Kajak se prudce houpal na vlnách. Našli Teda, svitlo jí. Co se stane teď?
Začala pádlovat domů. Dobrá. Dobrá. Budu brát události tak, jak budou přicházet. Pěkně popořádku. Nebudu se vzrušovat. Nebudu si dělat starosti. Poradím si sama. Sundala si gumovou čepici a rozpus-tila si ve větru své tmavé vlasy. Pádlovala pomalu, aby jí na sluníčku uschly vlněné plavky.
A až se policie přijde vyptávat na Teda, řeknu, že tu nikdy nebyl. Otec neví, s kým mluvil. Radši mu ještě dnes ráno něco napovídám.
Vrátila se do svého pokoje tak, že ji ani David nezaslechl. Oblék-la se a sedla si k otevřenému oknu. Tak a teď jsem připravená, kdyby někdo přišel, přemýšlela. Nezáleží mi na tom, co řeknu. Nezáleží mi na tom, kolik řeknu lží.
Slyšela, jak pod Sibyl scházející dolů vrzají schody a po chvíli se vydala za ní.
„Doufám, že ten chlap z prádelny už dneska přijde,“ začala Sibyl hovor. „Nevím, jak to pan Harper vydrží s jednou košilí na celý tý-den.“
Bylo to, jako by se rozběhl nějaký stroj. Takhle začínal den. To-hle byl život.
„Možná bych měla zajet do New Yorku a pokusit se mu sehnat pár košil,“ řekla Lucie. „A Davidovi také. Ale mají je zřídkakdy a jsou hrozně drahé.“
„Poradily bychom si,“ poznamenala Sibyl, „kdyby ten člověk z prádelny dodržel slib. Ale budou to už dva týdny, co tu byl naposle-dy. Nenosí to, co si vzal. Nebere si to, co jsme mu přichystaly.“
„Jestli dnes nepřijde, měla bych mu zavolat ... “ utrousila Lucie.
„To ano, paní,“ souhlasila Sibyl.
Vypila v kuchyni šálek kávy a neklidně čekala, až dolů sejde sta-rý pan Harper. Šla mu naproti do haly.
„Tati,“ začala, když se objevil, „víš, ten člověk, který byl pře-devčírem v loděnici ... Myslím, že bych ti o něm měla něco povědět.“
„Nemusíš, Lucie. Alespoň dokud nepřijde znovu, a to pokládám za nepravděpodobné. Ne, nemyslím si, že s tím bude pospíchat. Sra-zil jsem ho ... “
„Ano, tati, já vím. Jmenuje se Stanley Schmidt.“
„Hm, Schmidt! Německé jméno.“
„Je to Němec. Velice zvláštní, podezřelý chlap, tati, a byla bych nerada, kdyby někdy vyšlo najevo, že s ním Bee měla něco společné-ho.“
„Jak to myslíš, Lucie? Jak - podezřelý?“
„Myslím, že je to nacistický agent,“ vysvětlovala pohotově.
„Cože? Cože? To bychom ale měli oznámit.“
„Už jsem to udělala. Napsala jsem anonymní dopis FBI,“ řekla Lucie. „Chápeš, doufám, že Bee do toho nesmíme žádným způsobem namočit.“
„Ne. To se ví, že ne. Lucie, řekla‘s jí svůj názor na toho chlapa?“
„Rozhodla jsem se, že jí radši nic nepovím,“ vysvětlovala Lucie tichým, mnohoznačným tónem.
Takhle rozmlouvala i s Tomem. Znamenalo to, že jedině ona chápe tajemství mladého dívčího srdce. Toma tenhle tón vždycky přiváděl do rozpaků a stejný účinek měl teď na starého pana Harpera.
„No ... ty to určitě víš nejlépe,“ připustil.
David sešel dolů a pár minut po něm i Bee. Seděli všichni u sto-lu. Otevřenými okny foukal dovnitř vytrvalý větřík. Sklo a stříbro se blyštěly ve slunečních paprscích. Lucie pohlédla na otcovy stříbřité vlasy, na Beeinu hebkou, plavou hřívu, na Davidovy rozcuchané pa-česy barvy písku. Nech je na pokoji! Vykřikla v duchu. Nech je na pokoji!
„Je tu pošťák,“ zvolal David a odstrčil židli. „Uvidíme, jestli ne-přišlo něco od táty.“
Vyšel ven, dveře práskly a on se vrátil s poštou.
„Čtyři dopisy,“ zvěstoval. „Dva pro tebe, mami, jeden pro Bee, jeden pro mne. Válečné dopisy. Noviny pro dědečka, dopis pro Sibyl, nějaké účty a ještě něco.“
David a Bee otevřeli své dopisy hned. Ale Lucie je odložila, pře-čte si je, až bude sama. Starý pan Harper otevřel newyorské noviny.
„Bude hezky a tepleji,“ četl. „Nejvyšší čas. Počasí bylo přímo hnusné. Situace v Evropě vypadá docela slibně. Tady je Monty ... Správný chlap ... A co je tohle? Aha! Tělo zavražděného obchodníka s uměleckými předměty na Simmově ostrově.“
„Pokračuj!“ pobídl ho David a zvedl zrak.
„Hortonská okresní policie oznamuje, že v odlehlé bažině na Simmově ostrově se včera našlo tělo čtyřiatřicetiletého Teda Darby-ho, jehož jméno ... “
„Dej to sem!“ vykřikla Bee.
„Co?“ zeptal se pan Harper.
„Dej mi ty noviny!“ vykřikla znovu.
„Chci si to přečíst,“ začal, ale ona mu vytrhla noviny z ruky, vy-běhla z jídelny a utíkala nahoru po schodech.
„Co se jí stalo?“ divil se pan Harper.
„Určitě o něm slyšela,“ poznamenal David. „Zná spoustu uměl-ců.“
„Nemusela mi rvát noviny z rukou,“ stěžoval si pan Harper.
„Ta se bude radovat,“ pokračoval David. „Obtelefonuje všechny holky, které zná. Víš, co se stalo? Už jsi o tom slyšela? A tak dál.“
„Ale stejně,“ nedal se pan Harper, „mohla chvíli počkat.“
„Víš přece, jaké holky jsou, když se dozvědí něco pikantního,“ rozmlouval David s dědečkem jako muž s mužem.
Ví něco? lámala si hlavu Lucie. Anebo jen prostě brání Bee?
Nechtěla dát najevo netrpělivost ani nedočkavost, ale hned po snídani vyšla nahoru a zaklepala na Beeiny dveře.
„Bee, to jsem já. Pusť mě dovnitř, miláčku.“
Klíč se otočil v zámku a Bee otevřela dveře.
„Dobrá, vyhrála jsi,“ přivítala ji hranatým, pohrdavým úsměvem.
Lucie vešla a zavřela za sebou.
„Nechci vyhrávat,“ řekla. „Je to ... “
„I tak jsi vyhrála,“ pokračovala Bee. „Jsem na dně.“
„Nejsi, Bee. Každý se může zmýlit.“
„Ale ne tolik. Myslím, že to, co se píše v novinách, je pravda ...!“
„Ještě jsem to nečetla.“
„Těsně před válkou ho zavřeli. Měl nějakou uměleckou galerii a prodával tam obscénní obrazy. Policie galerii uzavřela, ale ještě před procesem se někdo dostal dovnitř a všechny obrazy přetřel. Legrace, co? A co víc, už se jednou rozvedl a první žena ho zažalovala, že z ní vymámil všechny peníze. Předpokládám, žes tohle všechno věděla.“
„Ne, Bee, nevěděla. Nic z toho jsem nevěděla.“
„Tak odkud jsi věděla, že je tak - špatný?“
„Věděla jsem to, hned jak jsem ho spatřila.“
„Ale jak?“
„Prostě jsem to věděla ... “ odpověděla Lucie.
„Jak? Já jsem se s ním často scházela a nikdy by mě ani ve snu nepadlo, že je - takový. Byl veselý a vypadal lehkomyslně, to ano. Ale nezdálo se, že je vypočítavý ... Mami, ráda bych věděla, jak jsi ho - odhalila, když mně se to nepodařilo?“
„Bee, jsem o hodně starší a ... “
„Ale nikdy jsi nikde nebyla. Nikdy jsi nepoznala, co je to skuteč-ný život.“
„Plácáš nesmysly, Bee. Jsem vdaná a mám dvě děti.“
„To nic neznamená,“ odporovala Bee. „Vyprávěla‘s mi, že jste se s tátou seznámili, ještě když jsi chodila do školy. Myslím, žes na ji-ného muže nikdy ani nepomyslela. Zasnoubila ses v sedmnácti.“
„I tobě je jenom sedmnáct,“ připomněla jí Lucie.
„Dneska je jiná doba. I děvčata jsou jiná. Už nevyrůstají jako ve skleníku.“ Odmlčela se. „Chci odtud odejít,“ dodala.
„Jak to myslíš, Bee?“
„Nevydržela bych to tady!“ vykřikla. „Nechci potkat nikoho, ko-ho znám. Do umělecké školy se už nikdy nevrátím.“
„Bee, vždyť jsi nikomu o Tedovi nevyprávěla, nebo ano?“
„Ach, konkrétně ne. Ale každý věděl, že mám frajera ... Zmiňo-vala jsem se o tom, kam jsme chodili a tak. Panebože! Jestli někdo zjistí, že jsem naletěla takovému chlapovi, jako je Ted, já ... já nevím ... ! Radši bych nežila.“
„Tak nemluv, Bee.“
„Myslím to vážně. Panebože!“
„Bee, prosím tě, nerouhej se!“
„Co na tom záleží? Když si vzpomenu, že jsem se nechávala líbat - mockrát ... Víš, radši bych nežila, kdyby se to lidi měli dozvědět.“
Modré oči jí temně zářily v tváři, která zbělela jako papír. Ta bo-lest a hanba ji přiváděly k zoufalství.
„Chci odtud odejít!“ ozvala se.
„Bee,“ domlouvala jí Lucie. „Bee, miláčku, člověk přemůže těž-kosti, jen když jim čelí, když se smíří s následky ... “
„Mluvíš jako děda!“
A taky tak přemýšlím, pomyslela si Lucie.
„Určitě jsi mu řekla o Tedovi.“
„Nic jsem nikomu neřekla. Ani to nemám v úmyslu. To bys měla vědět, Bee.“
„A proč? Znám tvé názory. Mohla‘s klidně pokládat za svou po-vinnost povědět o tom dědovi a tátovi. Jako zadostiučinění nebo ne-vím co.“
„Jak si můžeš něco takového myslet ... “ divila se Lucie.
„Vím, že vždycky děláš to, co pro mne pokládáš za nejlepší,“ vyhrkla Bee. „Ale nechápeš mě.“
Lucie mlčela.
„Pomůžeš mi odtud odejít?“ naléhala Bee.
„Ano,“ slíbila Lucie. „Bee, ukaž mi ty noviny.“
„Pomůžeš mi odtud odejít - hned?“
„Ano. Později si o tom pohovoříme. Chtěla bych se podívat do těch novin, Bee.“
Odnesla je do svého pokoje a sedla si na kraj rozestlané postele. Podrobnosti o Tedově minulosti ji nezajímaly. Hledala něco jiného.
Tělo objevil včera odpoledne Henry Peters, dvaačtyřicetiletý elektrikář z Rockview. Pan Peters se procházel po pobřeží a vytrvalý štěkot jeho psa ho donutil zajít k bažině ... Poručík Levy z hortonské okresní policie prohlásil, že smrt zapříčinila rána na hrdle, způsobená nějakým ostrým nástrojem, a to 24 až 36 hodin před nalezením těla. Policie sleduje několik stop.
Jakých stop? Lucie přemýšlela. Jestli přijdou za mnou a za ot-cem, pak už Bee nic nezachrání. A ty dopisy ... ? Ty dopisy! Kdy-bych sehnala pět tisíc dolarů ... Ale později by mohl klidně chtít víc. Nějaké dopisy si může nechat. Nevím ...
Odložila noviny a přistoupila k oknu. Možná jsem dnes ráno v člunu viděla toho poručíka Levyho, uvažovala. Vypadal poměrně přívětivě. Co kdybych šla za ním a všechno mu řekla? Koneckonců, nikdo tu žádný zločin nespáchal. Pravděpodobně jsem si počínala v rozporu se zákonem, když jsem Teda odvlekla, ale nezatajovala jsem zločin, pouze nehodu. Otec by to prožíval těžce, ale já bych to vydr-žela.
Jenže Bee ne. Představovala si, jak Bee stojí před soudem, snaží se být statečná a tváří se pohrdavě. Ale zatajuje zoufalství a neklid. Slečno Holleyová, požádala jste toho člověka o schůzku v loděnici? Navštěvovala jste ho v hotelu?
Ne, řekla si Lucie. Nepřeji si, aby Bee musela překonávat tako-véhle potíže a aby snášela následky. Pošlu ji někam pryč. K Angele do Montrealu? Jestli ovšem během války nepotřebuje člověk do Ka-nady cestovní doklady ... Hm, pak je tu Gracein tábor v Maine. Grace bych mohla okamžitě zavolat.
Jenomže otec by mohl slyšet, že telefonuje. Nebo David.
Nemá tu žádné soukromí. Ani nikdy neměla, uvědomila si udive-ně. Po celý můj život věděli lidé všechno, co dělám, kam jdu. Ne že by mne někdo sledoval nebo mě podezříval, jen jsem odjakživa žila tak nějak veřejně, pořád všem na očích.
Půjdu do vesnice a zavolám z obchodu, rozhodla se.
Sibyl scházela dolů po vrzajících schodech a vzdychala. Lucii se nechtělo dávat se s někým do řeči, a tak se rozběhla do koupelny, že se tam schová, ale dveře byly zamčené.
„Moment,“ ozvala se Bee silným, přiškrceným hlasem.
Lucie spěšně zamířila do haly.
„Snad bych mohla vyplít plevel,“ oslovila Sibyl.
„Ano, paní,“ odpověděla Sibyl.
Lucie neměla zahradu ráda. Pracovala v ní jen proto, že to byla povinnost mít válečnou zahrádku. Nasadila si na hlavu velký slaměný klobouk a natáhla tlusté rukavice. Vzala košík s nůžkami a motyč-kou, vyšla zadním vchodem a zamířila k pozemku, který jim připravil místní zahradník.
Vůbec si nebyla jistá, které rostliny jsou plevel. Všichni, otec, Bee, David, berou jako samozřejmost, že vím, co dělám. Jen Sibyl zná pravdu. V košíku měla ještě jedno nářadí, vypadalo jako krabičky a mělo zakřivené vidlice. Nevěděla, jak se jmenuje, ani na co se pou-žívá, ale bylo to její oblíbené nářadí. S tím nemůžu udělat žádnou škodu, přemýšlela. Klečela na pálícím slunci a opatrně kypřila hlínu.
Pan Donnelly by se mohl zastavit v drugstoru, uvažovala. Zaběh-nu dovnitř, zatelefonuji Grace a zařídím, aby Bee mohla okamžitě odjet. Otci a Davidovi povím, že Grace potřebuje novou pomocnici. Sibyl může Bee sbalit pár šatů, do vlaku si může obléci můj šedý kabátek. Ostatní věci za ní můžeme poslat. Mám dost peněz v hoto-vosti.
„Mami ... “ oslovil ji David.
Zdvihla oči a viděla, že se mračí.
„Je tu nějaký muž a tvrdí, že se jmenuje Donnelly,“ pokračoval. „Prý tě přišel svézt.“
„Aha, ano,“ kývla Lucie a vstala.
„To s ním pojedeš sama?“
„Proč ne?“ podivila se Lucie. „Včera byl u nás na čaji.“
„Slyšel jsem,“ odvětil David. „No, dělej, jak myslíš. Ale já si myslím, že neděláš dobře.“
Teď neměla čas se s ním hádat. Vyběhla nahoru, umyla se a pře-vlékla. Měla by si vzít nový klobouk, vzpomněla si. Vypadá to líp. Nasadila si tedy klobouk, k jehož koupi ji přemluvila Bee, když byly v New Yorku. Byl to takový námořnický klobouk s krempou lemo-vanou nařasenou stuhou. Natáhla si i bílé rukavice a mrkla do zrca-dla. Zdálo se jí, že vypadá důstojně a korektně.
„Kdy budete obědvat, paní?“ zeptala se Sibyl, když sešla do předsíně.
„No ... v jednu, jako obyčejně, Sibyl, nezdržím se dlouho.“
Jen se jedu trošku projet s vyděračem. Je to k neuvěření.
Donnelly stál na příjezdové cestě a jednu nohu měl opřenou o stupačku krásného sportovního auta. Měl tmavošedé flanelové sako a šedé, o něco světlejší kalhoty. Vypadal pěkně, povzneseně a distin-govaně.
„Dobrý den!“ pozdravila Lucie.
„Dobrý den,“ odvětil bez úsměvu a pomohl jí nastoupit.
S nonšalantní obratností vyrazil po dálnici.
„Nemohli bychom zastavit u drugstoru?“ zeptala se. „Nemůžu jezdit naším autem, dokud nevyzvedneme další kupony na benzin. A potřebuju vyřídit tolik věcí.“
„Proč ne? Jen mi řekněte, kde mám odbočit ... “
„Následující odbočka vpravo a pak rovně.“
Není ani nervózní? divila se. A přitom dělá něco, za co může vy-fasovat roky vězení! Ani trošku se nestydí? Když přijeli do vesnice, všimla si ve skleněné tabuli výkladu nábytkářského obchodu, jak vypadají, a užasla. Statný, dobře oblečený a pěkně upravený muž a vedle něj dáma v rukavičkách a s módním kloboukem. Nikdo by to-mu nevěřil, pomyslela si.
„Zastavte tamhle na rohu,“ upozornila ho. „Hned se vrátím.“
Mýlila se. Trvalo dlouho, než dostala tábor v Maine, a ještě déle, než sehnali majitelku, Grace Matthewsovou.
„Myslím, že slečna Matthewsová je venku na jezeře,“ ozval se v telefonu zdvořilý, úzkostlivý hlas. „Pošlu pro ni.“
V budce bylo dusno a horko. Lucii zvlhly ruce, na čele a horním rtu jí vystoupily kapičky potu. Tak dělej! Dělej! křičela v duchu. Ne-chci, aby čekal tak dlouho a zbytečně se rozčílil.
Grace nakonec přišla, ale byla s ní těžká práce.
„Jistěže, Lucie. Ráda bych tu to děvče měla. Ale ne dnes. Ne-mohli bychom na ni u vlaku čekat. Dodávka je porouchaná. Co takhle v pondělí?“
„Byla bych ráda - ona by byla ráda, kdyby mohla přijet už dnes.“
„Ale proč tak spěcháš, Lucie?“
„Něco jí vlezlo do hlavy ... “
„No tak jí řekni, že musí počkat do pondělka.“
„Nemůžeš to zařídit na zítřek, Grace?“
„No, to můžu,“ odvětila Grace. „Ale proč? Budu muset poprosit lidí z weelikenského tábora, aby jí jeli naproti na nádraží, a já to dě-lám nerada, radši se obejdu bez nich. Dodávka bude v pondělí spra-vená a nechápu, proč do té doby nemůže počkat. Vždyť už je pátek.“
„Víš, jaké to je, když je člověk mladý.“
„Ne!“ vybuchla Grace jako obvykle. „Když já byla mladá, nežá-dala jsem od lidí, aby se podrobovali mým vrtochům.“
„Bee se necítí dobře. Nezdá se mi, že tohle podnebí ... “
„Jestli jí něco je, neposílej mi ji sem, Lucie. Mám tu osmatřicet děvčat a ani jednu školenou zdravotní sestru. Chybějí mi dvě skupi-nové vedoucí.“
„Bee by strašně ráda byla skupinovou vedoucí, Grace.“
„To je vyloučené,“ vyhrkla Grace. „Neumí vycházet s lidmi. Je příliš egocentrická.“
„Není,“ odporovala Lucie mechanicky. „Ale když nechceš, aby přijela zítra ... “
„Tak dobře,“ povolila Grace. „Ať přijede. Ale dělám to jen kvůli tobě, Lucie. Já osobně bych dívčímu vrtochu neustupovala.“
Utrousily pár slov o vlacích a výstroji.
„Dvě deky,“ radila Grace. „Polštář. A - zapisuješ si to, Lucie?“
„Ano,“ lhala Lucie a ani okem nemrkla.
Byl to dlouhý seznam.
„A jestli nemá nějakého koníčka, řekni jí, ať si donese filatelis-tické album, kuchařku, pletení, vodové barvy nebo něco podobného.“
„Ano, Grace. Jsem ti vděčná.“
„Myslím, že jsi ztratila rozum,“ kárala ji Grace, „když ustupuješ rodině. Dej na má slova, Lucie. Vážili by si tě o moc víc, kdybys nebyla tak poddajná.“
„Možná máš pravdu,“ připustila Lucie. „Ale i tak d moc děkuju, Grace. Napíšu ti.“
Zavěsila a otevřela dveře budky. Byla to věčnost ... pomyslela si. A nechtěla ho rozčílit. Nevypadal rozčilený. Zdvořile vystoupil a pomohl jí do auta. Znovu uháněli vesnicí, po cestě vroubené stromo-řadím, kterou neznala.
„Máte ty peníze?“ zeptal se.
„Nestihla jsem je sehnat,“ odvětila. „Nemohla jsem se vypravit do města, aniž by se mě každý vyptával na všechno možné. Potřebuji ještě trochu času.“
Mlčky odbočil na dálnici.
„Tedova smrt všechno změnila,“ poznamenal.
„Ano,“ řekla. „Taky si myslím.“
„Hůř pro to děvče.“
„Ani ne,“ namítala Lucie klidně. „To není možné.“
„Bude to horší,“ vysvětloval, „protože u soudu vyjde ledacos na-jevo.“
„U jakého soudu?“
„Budou soudit člověka, který Darbyho zabil,'` odpověděl Don-nelly. „Udělal to chytře, ale stejně ho budou soudit.“
„Pokud ho chytí.“
„To není bůhvíjaké umění,“ pokračoval Donnelly. „Toho chlapa znala spousta lidí.“
Ne, ne! přemýšlela Lucie. To nemohou ... Nesmějí zatknout ne-vinného člověka.
„Mohou se zmýlit.“
„Myslíte, že jsou tu ještě jiní, kteří by rádi viděli Darbyho odsta-veného?“ zeptal se a poprvé viděla, že se usmál. Byl to letmý a chmurný úsměv.
„Co když to byla nehoda?“
Odbočil na vedlejší silnici a zastavil.
„Tamhle je výletní restaurace. Naobědváte se se mnou. Je slušná a vaří tam dobře,“ vysvětloval.
„Děkuji, ne,“ odmítla. „Musím být na oběd doma. Už bych se vážně měla vrátit.“
„Jak si přejete,“ řekl a vycouval s autem na dálnici. „Budete mít ty peníze zítra?“
„V pondělí,“ ozvala se. „Do pondělka nemohu nic podniknout.“
„Já bych vás tolik neobtěžoval,“ vysvětloval. „Ale má v tom prs-ty ještě někdo.“
„Kdo?“
„Můj společník,“ dodal. „Kdyby šlo jen o mě, já bych na celý případ klidně zapomněl. Nechal bych vás na pokoji.“
Prastará lež, řekla si Lucie v duchu, tvářit se, že má společníka a svalit vinu na něho.
„Když nedostanu peníze,“ pokračoval Donnelly, „pustí se do to-ho on.“
„Kdo?“ zeptala se. „Snad Nagle - pan Nagle?“
„Myslí vám to,“ pochválil ji a kradmo na ni pohlédl. Překvapilo ji, jak modré má oči.
„To je hrozný člověk,“ vzdychla si.
„Myslíte? Byl to můj dobrý přítel. On mi pomohl postavit se na nohy, když jsem sem poprvé přijel.“
„Přistěhoval jste se z Evropy?“
„Z Irska,“ odvětil. „Podle řečí jsem si tuhle zem maloval strašně růžově. Když mi bylo patnáct, utekl jsem z domova a nastoupil na loď jako číšník. Tolik jsem toužil se sem dostat. Ale trvalo mi to tři roky. Pravda, dostal jsem se sem už při první plavbě, ale první dů-stojník mě vůbec nepustil na břeh. Možná mi viděl na nose, že chci utéct. A tak jsem jen stál na palubě a pozoroval sochu Svobody.“
Zmlkl a tváří mu přelétl úsměv.
„Jak jste to tedy nakonec udělal?“ zeptala se Lucie.
„To je únavná historka,“ odporoval skromně.
,,Ráda bych si ji poslechla,“ trvala na svém a s očekáváním jej pozorovala.
Byla to pravda, chtěla znát, co je to za člověka, aby věděla, jak na něho jít.
„A tak jsme se zase vrátili do Liverpoolu,“ začal. „Jednoho dne jsem zašel dolů do doků a hledal loď, která by mě sem dovezla. Na-jednou přišel nějaký cizí člověk, velice zdvořilý. Slovo dalo slovo a on mě pozval, abych si s ním dal drink. Bylo mi šestnáct, ale vypadal jsem starší. Nikdy jsem nepil, a jestli mám být upřímný, bál jsem se toho, protože jsem o tom už ledacos slyšel. Ale šel jsem s ním, zvě-davý, co z toho bude. A než jsem se nadál, byl jsem na lodi plující do Singapuru. Pak jsme pluli do Číny, do Japonska. Když jsme se vrátili do Liverpoolu, měl jsem plnou hlavu zázraků, které jsem viděl, a toužil jsem po dalších. Dal jsem se najmout na další loď odplouvající na Východ, do Egypta, do Indie ... “
Zase chvíli mlčel.
„To je zvláštní,“ přiznal se. „Když jsem měl peníze, abych mohl pohodlně cestovat, vrátil jsem se do těch končin. Ale už to nebylo ono. Nejspíš mi chybělo mládí.“
„Ale jak jste se dostal do New Yorku?“
„Jednoduše,“ odpověděl. „Našetřil jsem si peníze a koupil si lís-tek.“
A jak ses stal vyděračem? pomyslela si. Jistě to byl dobrodružný a romantický chlapec, ale jak se dostal do pochybné společnosti?
„Co jste dělal, když jste se sem dostal?“ zeptala se.
„Možná nebudete věřit tomu, co vám řeknu. Věděl jsem, že v Brooklynu žije můj bratranec. To bylo všechno. Neznal jsem jeho adresu, věděl jsem jen, jak se jmenuje. Řekl jsem si, že ho vyhledám, a vypravil jsem se do Brooklynu. Myslel jsem si, že to bude malé město. Nevěřila byste ... Chodil jsem po ulicích a vyptával se. Nesly-šeli jste o panu Mulliganovi z hrabství Clare? Po čase jsem se zeptal policajta. „Tadyhle nedaleko je,“ povídá, „klub krajanů z hrabství Clare. Jděte tam, třeba se něco dozvíte.“ No a mého bratrance tam dobře znali. Někdo mě zavezl do jeho hostince a moje útrapy skonči-ly týž den, kdy jsem vkročil na americkou půdu.“
„Pracoval jste u bratrance?“ zeptala se Lucie.
„Ne ... “ odpověděl. „Ne tak úplně. Viděl jsem, že si vede knihy ... Přijímal sázky na dostihy,“ vysvětloval Donnelly. „Zavedl mě do Behnoutského parku a tam jsem poznal spoustu jeho přátel, kteří mě do ledačeho zasvětili. Pak si mě oblíbil šéf. Vycházel jsem dobře se všemi.“
„A žádné zaměstnání jste neměl? Myslím řádné zaměstnání.“
„Ne,“ odvětil téměř pyšně. „Po těch třech plavbách jsem už ni-kdy v životě nepracoval.“
„A nikdy jste netoužil po řádné práci a pravidelném platu?“
„Ne,“ přiznal se. „Nemám to v povaze.“
A jaká je to povaha? přemýšlela. Vůbec ho nechápala. Dokonce si ani nedovedla představit, jaký byl jeho život, nebo v jakém světě žije. Nevypadá jako špatný člověk. Nepodařilo by se mi přemluvit ho?
Ale už se přiblížili k domu. Už jí nezbyl čas.
„Zeptám se svého společníka, jestli počká do pondělka,“ pozna-menal Donnelly. „Ale nevím ... Jste si jistá, že v pondělí ty peníze budete mít?“
„Ano,“ potvrdila Lucie.
V pondělí už bude Bee pryč. A já něco vymyslím ... řekla si v duchu. Najdu nějaké východisko.
Když odbočili ze silnice, zjistila, že před domem stojí velká do-dávka prádelny v Eagle. Šofér stál u ní a Sibyl na schodech nad ním.
„Prý jezdí jen jednou za měsíc,“ obrátila se Sibyl na svou paní.
„Jednou za měsíc!“ zvolala Lucie. „Ale to vůbec nestačí ... “
„Děláme, co můžeme,“ omlouval se šofér, hubený tmavý mladý muž v čapce se štítkem. „Nemáme benzin, nemáme pneumatiky, ne-máme lidi, kteří by mohli dělat obchůzky častěji.“
„Radši budu prát sama,“ vybuchla Sibyl podivně vášnivě, „a ne-budu měsíc čekat.“
„Dobře,“ řekl šofér a nasedl do dodávky. Couvl, obrátil se a od-jel.
Donnelly vystoupil a rozloučil se s Lucií. „Ještě vám zavolám,“ poznamenal s kloboukem v ruce.
Lucie s překvapením viděla, že se otočil k Sibyl s úsměvem a gestem, které připomínalo zasalutování.