Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

4. Kapitola

Milý Tome, psala Lucie, mám hroznou radost, že jsem dnes od-poledne dostala od Tebe dopis leteckou poštou. A jsem moc ráda, že mi v něm popisuješ podrobnosti o svém životě, o životě přátel a Tvých chlapců. Takové podrobnosti mi Tě velmi přibližují.
Ve skutečnosti to tak není. Nemám bůhvíjakou představivost, uvažovala lítostivě. Neumím si představit Toma jako námořního dů-stojníka. V myšlenkách ho vidím takového, jaký byl před odchodem, před více než dvěma lety, a pravděpodobně už tak dávno nevypadá. Změnil se a já také.
Pokračovala v nudném, vážném, láskyplném dopise. Zaplaťpán-bu, Tom nepředpokládá, že budu úžasná, přemýšlela. Ví, jaká jsem. Když se s ní seznámil, bylo jí sedmnáct a ještě chodila do školy. Učení brala velmi vážně, ale nikdy v ničem nevynikala, nikdy nebyla první. Měla ráda každého a nezajímal ji nikdo. Nikoho na světě není těžší milovat než tebe, řekl jí jednou Tom. Jsi po čertech přátelská.
Když jí bylo osmnáct, vzali se. V devatenácti se narodila Bee. Vždycky byla sama ze sebe trochu zklamaná, zklamaná ze školy, protože nevynikala v učení, zklamaná, když se vdala, protože se z ní nestala dokonalá hospodyňka, a nejvíc zklamaná byla jako matka. Pokaždé, když zašla do školy, kam chodily její děti, cítila se mezi ostatními matkami mimořádně neschopná. Jsem prostě nešikovná, usoudila.
Nevím si s ničím rady. Ten Nagle ... Bee se ho vůbec nebála. Ale já ano. I teď. Co když řekne policii, že tu Ted byl? Hm, tak řeknu, že tu nebyl. Ale jestli se začnou vyptávat otce ... Jsem pevně přesvědče-ná, že nikdy neslyšel jeho jméno. Ale řekl by, ano, byl tu nějaký chlap a já jsem mu jednu vrazil.
Kdyby otec věděl, že Teda zabil, okamžitě by to oznámil policií. Je takový. Přesně vím, co by říkal. Drahá, jsem vždycky připravený nést následky vlastních činů. Všechny následky. A potom, to se ví, by do toho zatáhli Bee. A musel by se to dozvědět Tom. Proč se nedoká-žu postarat o vlastní dceru?
Když ležela potmě v posteli, zmocnilo se jí zoufalé, skoro panic-ké nutkání něco udělat. Ale hned ho potlačila. Neztrácej hlavu, řekla si. Aspoň jednou.
Ber věci tak, jak přicházejí.
Vstala a zapálila si cigaretu. Když ji dokouřila, pečlivě ji za-máčkla a zavřela oči. Vzbudím se v pět, umínila si.
A taky se vzbudila, jenomže ráno foukal vítr a pršelo. Strašně rá-da bych si v takovém počasí zaplavala, přemýšlela, ale David by se hrozně rozčiloval. Ne ... Trochu se projdu.
V hlavě jí vzklíčila neodbytná představa, že musí hlídat dům, že musí chránit jeho obyvatele. Oblékla si starou modrou flanelovou sukni, černý svetr a tenisky. Vlasy si převázala bílým šálem, sešla tiše po schodech a vytratila se ven.
A venku v dešti a prudkém větru zapomněla na své útrapy a oba-vy. Zamířila po cestě k dálnici a chodila sem a tam, jako by tam hlíd-kovala. Sukně se jí lepila na dlouhé nohy, tmavá tvář jí zmokla a zčervenala.
„Vypadáš jako cikánka,“ utrousil dobromyslně otec, když se vrá-tila domů.
Začaly běžné ranní starosti. Přišly noviny a o Tedovi v nich ne-bylo nic. Starý pan Harper se vydal na zdravotní procházku. David odjel motorovým člunem na návštěvu ke svým novým kamarádům. Bee trčela ve svém pokoji. A Lucie vykonávala práce určené na čtvr-tek. Stáhla povlečení ze všech postelí a přichystala prádlo na praní. Uklidila a vyluxovala obývák a koupelnu, kterou používaly s Bee. V modré bavlněné zástěře vypadala vážně a šikovně.
Před snídaní zaklepala na Beeiny dveře.
„Dále!“ ozvala se Bee.
Seděla u okna za stolem v pruhovaných sportovních šatech, hed-vábné vlasy měla shrnuté z čela a kreslila.
„Bee,“ oslovila ji Lucie. „Rozmyslela jsem si to ... Nesnesla bych, kdybys přestala chodit do umělecké školy. Vrať se tam zítra, miláčku, a já se spolehnu na tvou ... “
„Jestli si myslíš, že mi zabráníš stýkat se s Tedem, když mi řek-neš ,Spoléhám se na tebe‘, tak se mýlíš,“ nenechala ji domluvit Bee.
„Bee, proč jsi ke mně taková ... nepřátelská?“
„Mami,“ řekla Bee a chvíli mlčela. „Vím, že mě máš strašně rá-da. Myslíš si, že děláš to, co je pro mě nejlepší. Ale ve všem s tebou nesouhlasím.“
„Souhlasíš, Bee!“
„Ne. Nejsem do Teda zblázněná. Chápu, že to není člověk z na-šich kruhů. Tátovi by se nelíbil stejně jako tobě. Ale já chci poznat všechny druhy lidí. Chci žít mezi lidmi. Umřela bych, kdybych měla žít jako ty.“
„Bee!“ zvolala Lucie překvapeně, ba šokovaně. „Mám všechno, co potřebuju ke spokojenosti.“
„Myslím, že žiješ hrozně,“ poznamenala Bee. „Radši bych ... “
„Snídaně!“ zakřičel David z haly a Bee se pohotově zvedla.
„Nezlob se, mami,“ pokračovala Bee přísným, lítostivým hlasem. „Ale já nejsem jako ty. Nebudu žít jako ty. Jestli vůbec žiješ. Vdala ses v osmnácti, rovnou ze školy. Nikdy jsi vlastně nic neviděla ani nedělala. Nezažila jsi žádné dobrodružství. Zdá se mi, že se cítíš v bezpečí. Ale já se tak cítit nechci.“
„Tak mami!“ volal David.
Vždycky ho trochu dráždily Luciiny důvěrné rozhovory se sestrou. On nikdy důvěrné rozhovory nevyhledával. Byl ochotný po-vídat si s kýmkoliv o čemkoliv. Když k nim přišel na návštěvu farář, ochotně s ním debatoval o náboženství a Lucie ho od tohoto tématu jen horko těžko odvedla.
Při snídani diskutoval s dědečkem o válce v Tichomoří, zatímco Bee mlčela a tvářila se, že se trochu nudí. Myslím, že je velmi inteli-gentní, řekla si v duchu Lucie. Líbí se mi způsob, jakým hovoří muži.
Když se chystali vstát od stolu, objevila se ve dveřích Sibyl.
„Paní, ta lednička se zase porouchala,“ řekla suše.
„Lidičky, já nevím, co s ní děláte,“ mračil se pan Harper.
Podle neporušitelných zvyklostí nikdo neuměl správně vypnout plyn, když se lednička porouchala, pouze pan Harper. Taky ho hned vypnul, ale to bylo všechno, co mohl dělat. V domácnosti byl úplně bezradný. David také, a kromě toho byl navíc ještě upřímně lhostej-ný.
„Proč se trápit?“ divil se. „Kdysi lidi vůbec neznali ledničky a taky žili.“
„Tenkrát měli kusy ledu,“ poznamenala Lucie.
„Ne,“ namítal David. „Děda mi mockrát vyprávěl, že v Anglii, když byl ještě kluk, nikdy neměli led. Když ho nezbytně potřebovali, třeba když někdo onemocněl anebo já nevím co, museli zaběhnout do obchodu s rybami.“
„No dobře, ale tam je jiné podnebí,“ utrousila Lucie.
„Teď je jen osmnáct stupňů,“ řekl David. „Nemůžeš tvrdit, že je bůhvíjaké teplo.“
Odešel. I pan Harper už byl pryč.
„Zavolám do opravny,“ ozvala se Lucie.
„Ano, paní,“ přikývla těžkopádně a pochybovačně Sibyl.
Tyhle neustálé nepříjemnosti s ledničkou představovaly pohro-mu, které se obě obávaly. Lucie zvedla telefon.
„Holleyovi?“ zeptalo se děvče v opravně. „Dobrá. Zapíšu si to.“
„Kdy asi přijde opravář?“
„Nemám tušení,“ odvětilo děvče. „Vyřizujeme objednávky tak, jak přicházejí. Budete muset počkat, až přijdete na řadu.“
„Přirozeně,“ utrousila chladně Lucie. „Chtěla jsem jen vědět, jestli byste mi nemohla přibližně říci ... “
„Přijde, až budete na řadě,“ přerušilo ji děvče. „Naše firma nedá-vá nikomu přednost.“
„K čertu,“ zaklela Lucie, ale potichu, a vrátila se do kuchyně. „Nechtějí říct, kdy přijde,“ vysvětlovala Sibyl. „Nevím, jestli bychom tu rybu neměli sníst k večeři ... “
„Radši ano,“ souhlasila Sibyl. „Nebude se jim líbit, že mají dva dny po sobě rybu, ale pokud opravář nepřijde už dnes odpoledne ... “
Obě věděly, že odpoledne nepřijde.
„Hm, kdyby přišel aspoň do soboty ... “ poznamenala Lucie. Na chvíli zmlkla a zamyslela se. „Asi si trochu zdřímnu,“ omlouvala se. „Kdyby bylo něco potřeba, zavolej mě.“
„Ano, paní,“ přikývla blahosklonně Sibyl. Schvalovala, když si Lucie chodila zdřímnout.
Ale dnes to Lucii trvalo déle, než usnula. Jestli ten Nagle přijde znovu, uvažovala, byla bych nerada, aby s Bee mluvil o samotě. A už vůbec si nepřeju, aby mluvil s otcem. Nikdy. Možná bych měla zůstat vzhůru, kdyby se něco ...
Nakonec ji přemohla ospalost. Lehla si, dlouhá a hubená ve sra-ženém šedém županu z flanelu, a ruce založila pod hlavu.
„Paní Holleyová ... !“ ozval se důrazně Sibylin hlas.
„Prosím?“ ozvala se Lucie a posadila se.
Sibyl stála vedle ní vážná a chladná.
„Je tu nějaký chlap a chce s vámi mluvit,“ vysvětlovala.
„Jaký chlap, Sibyl?“
„Nechtěl mi říct jméno,“ odpověděla Sibyl. „Říkal jen, že si chce s vámi o něčem důvěrně promluvit.“
Dlouho si hleděly do očí.
„Sibyl ... Jak vypadá?“
Stále se na sebe dívaly a Sibyliny jantarově skvrnité tmavé oči zastřely nejasné obavy. Sibyl byla mlčenlivá žena: Těžko hledala slova.
„Nezdá se mi, že byste ho znala.“
To je Nagle, pomyslela si Lucie. Věděla jsem, že se vrátí.
„Je na verandě,“ pokračovala Sibyl. „Můžu ho poslat pryč.“
„Radši si s ním promluvím,“ řekla Lucie a vstala. Stála vzpříme-ně, Štíhlé nohy bosé.
„Nemusíte, paní,“ řekla Sibyl. „Řekla jsem mu, že nevím, jestli jste doma.“
„Ne. Radši s ním promluvím,“ opakovala Lucie. „Řekni mu, pro-sím tě, že za chvíli budu dole.“
„Mám ho pustit dovnitř?“ zeptala se Sibyl a jejich pohledy se opět setkaly.
„Ano. Ano, prosím tě,“ přisvědčila Lucie.
Musela ho pustit dovnitř, protože se neodvážila nechat ho venku. Nepohnula se, dokud nezaslechla, jak se zavřely přední dveře, a pak se začala nedbale a rychle oblékat do kostkovaných šatů. Už je uvnitř, řekla si. Už je v domě.
Sešla dolů po schodech a vešla do obýváku. Ale muž, který tam stál, nebyl Nagle.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se.
Byl to statný chlap, široký v ramenou a úzký v bocích, velmi dobře oblečený v tmavých šatech se solidní a drahou kravatou. Byl dost hezký. Ale působil jakýmsi matným dojmem, jako pěkná, ale částečně vygumovaná kresba. Jeho hranatá tvář vypadala ustaraně. Tmavomodré oči se dívaly tak nějak zamženě.
„Jmenuji se Donnelly,“ představil se a jeho hlas zněl dutě.
„Co si přejete?“ zeptala se Lucie klidně.
Možná to nic není, říkala si v duchu. Možná jde o pojištění. Nebo prodává válečné úpisy. Nebo přišel vyřídit něco úplně obyčejného.
Ale nevěřila tomu. Jako by přicházel z jiného světa. Ze světa Te-da Darbyho a Naglea. Tenhle svět byl pro ni cizí a neznámý jako břehy podsvětní řeky Léthé.
„Chtěl bych si s vámi promluvit,“ začal a kývl tmavou hlavou směrem k otevřeným dveřím za ní.
„Hm ... a o čem?“ pokusila se o odpor.
Zlehka vykročil, sáhl za ni a zavřel dveře.
„Tyhle dopisy budete potřebovat,“ řekl.
„Jaké dopisy?“
Stáli blízko sebe. Lucie se na něho dívala a stále se ještě pokou-šela vzdorovat. Muž na ni hleděl prázdnýma očima.
„Dopisy, které vaše dcera psala Tedovi Darbymu,“ vysvětloval. „Stojí pět tisíc dolarů v hotovosti.“