Alfred Hitchcock, Elisabeth Sanxay Holdingová - Bez východiska

3. Kapitola

„Mohly jsme počkat do zítřka,“ řekla Sibyl. „Jenomže dnes mají otevřeno v té drůbeži.“
„Zavolám ti taxík,“ navrhla Lucie.
„Jeďte radši vy, paní,“ odvětila Sibyl, která stála u kuchyňského stolu vysoká a statná, s nehybnou černou tváří.
„Ty ale umíš o moc líp smlouvat,“ namítla Lucie.
„Je to má práce,“ řekla tiše Sibyl. „Jenže ten prodavač nemá rád barevné. A nebojí se to říct.“
„Už ti to řekl, Sibyl?“
„Ano, paní,“ přiznala se.
„Tak od něj nebudeme nic kupovat,“ prohlásila Lucie.
„Jenže on má kuřata,“ řekla Sibyl.
„Tak se bez nich do konce léta obejdeme.“
Sibyl se usmála, jemně a nesmírně laskavě.
„Ne, paní,“ řekla. „Když půjdete, možná seženete dvě pěkná ku-řata na pečení, já je v sobotu upeču a v neděli je budeme mít se salá-tem. Napíšu vám, co potřebujeme, paní.“
Vycházely spolu dobře už osm let. Sibyl věděla, že Lucie není moudrá, šetrná hospodyně, za jakou ji pokládala rodina. Pamatovala si, na co Lucie zapomněla, nacházela to, co Lucie ztratila, napravova-la Luciinu roztržitost, radila jí, varovala ji před nebezpečím. Půjčila Lucii peníze, aby splatila úvěr, na který zapomněla jako na smrt, a osobně zašla na policii, aby zažalovala šoféra, což Lucie prostě ne-dokázala.
Znala Lucii lépe než kdokoliv jiný. Ale Lucie toho o Sibyl věděla neuvěřitelně málo. Nevěděla ani, jak je stará, kde se narodila, jaké má příbuzné či přátele. Netušila, kam chodí ve volných odpoledních, ani co dělá. Měla prostě Sibyl ráda a bezvýhradně jí důvěřovala.
„Hm, a co kdybych si promluvila s tím prodavačem?“ navrhla.
„Ne, paní,“ nesouhlasila Sibyl. „Svět tím nezměníte.“
Z místa, kde Lucie stála, viděla otce při snídani v jídelně, měkký límec jeho modré košile odhaloval hubený, stařecký krk. Měl na sobě černobílé kostkované sako, které si před lety koupil v Londýně a kte-ré měl velmi rád. Dával ho znovu a znovu spravovat. Radši budu mít takovéhle opravdu slušné sako, třeba trochu ošoupané, než nějaké laciné a mizerné, říkal.
Klidně by si mohl obstarat nové, a vůbec ne laciné a mizerné, ale jeho dcera ho na to nikdy neupozornila. Zdálo se mu, že je to anglič-tější, když bude chodit ošoupaný, přemýšlela, no a proč by nakonec nemohl, když se mu chce?
Jsem tak ráda, že se mi podařilo zbavit se Teda, uvažovala. Ať se teď stane cokoliv, otec nikdy nezjisti, co udělal včera večer, do čeho se to zapletl. Nikdy se to nedozví.
Vešla dovnitř a políbila ho na bílé, vyčesané vlasy.
„Tati,“ promluvila na něho. „Myslím, že by bylo rozumnější ne-prozrazovat Bee, že jsi včera večer toho chlapa viděl.“
„Já ho neviděl,“ odvětil pan Harper.
„Ale, tati ... !“
„Byla tma,“ řekl a zaradoval se ze svého žertu. „Netrap se, dce-ruško. Beatrice nic neřeknu. A pochybuju, že nás mladý pán bude ještě někdy obtěžovat.“
Bee scházela po schodech. Zamířila rovnou do kuchyně.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravila. „Dobré ráno, Sibyl. Je moje pomerančová šťáva v ledničce?“
„Ano, slečno Bee.“
Bee vytáhla půllitrovou sklenici míchané pomerančové a citró-nové šťávy, která tvořila podstatnou část její nové vitamínové diety, a odnesla si ji do jídelny.
„Dobré ráno, dědo,“ pozdravila.
Určitě se chtěla chovat právě takhle, zdvořile, chladně a povzne-seně, žádné úsměvy utlačovatelům.
„Jdeš dneska do školy?“ zeptal se starý pan Harper, kterého pře-kvapila její modrá kombinéza a bílá blůzka.
„Už tam nesmím chodit!“ odpověděla velmi důrazně Bee.
„Aha ... chápu,“ řekl. „No jistě je v okolí spousta pěkných míst, která bys mohla malovat.“
Usmála se úsměvem, který Lucie čekající v kuchyni tak nerada viděla. Bee byla půvabná dívka, měla hebké plavé vlasy, jemnou pleť a pěknou tvář, ale ústa si malovala do jakéhosi čtverečku, a když se takhle usmívala, rty sotva pootevřené a oči zúžené, vypadla bezmála ošklivá.
Určitě jí na chlápkovi, jako byl Ted, moc nezáleželo, přemýšlela Lucie. Jistě, vykolejí ji to, až se dozví, že zemřel, ale to překoná. Je ještě velmi mladá. Chudáček Bee ... Musí se podívat po okolí, najít jí přátele. Teď už nevidí důvod, proč by se nemohla vrátit do školy, jen jí to nemůže říci. Co kdybych jednoduše řekla, že jsem se rozhodla jinak? Anebo mám počkat, až se Tedovo jméno objeví v novinách?
Zavolala taxík a převlékla se do modrobílých kostkovaných šatů z bavlny, vhodných pro venkov. Vzala si modrý pásek, obula modré sandály, nasadila si široký černý slaměný klobouk. Sibyl už připravi-la seznam věcí, které je potřeba koupit, a když přijel taxík, Lucie vy-šla ven s velkou zelenou nákupní taškou z bavlněné látky.
Odpoledne řeknu Bee, přemýšlela, že jsem se rozhodla jinak. Zít-ra může jít znovu do školy. Může to trvat dost dlouho, než se Tedyho smrt dostane do novin, a proč by to ubohé děvče mělo trčet doma? Bude ji to moc mrzet, až se dozví, co se stalo? Nedokážu pochopit, jak jí mohlo záležet na takovém chlapovi. Na takovém mizerovi a jízlivci ...
Toho rána se jí smůla lepila na paty. Prodavač jí prodal jen jedno kuře, a to ještě hodně malé. Nesehnala margarín a cukr, ani prací prá-šek, který Sibyl speciálně chtěla. Prodávali jen staré, už klíčící bram-bory. Cigarety měli pouze nějaké neznámé.
Nedostala zubní pastu, kterou si přál otec. Nesehnala časopisy, o něž ji prosil David. Beeiny střevíce stály ještě nedotčené na polici, ačkoliv jí obuvník slíbil, že budou hotové už minulý týden. Chodila z obchodu do obchodu a taška byla čím dál těžší.
Bylo jí horko, zrudla a unavila se, ale stále se tvářila zdvořile a vážně. Trpělivě stála ve frontách před pultem, dávala se do řeči s jinými ženami z domácnosti, opatrně vydávala přídělové lístky.
Když nakoupila, co se dalo, přibyl k nákupní tašce ještě velký papírový sáček. V autobusu si mě s tímhle vším budou prohlížet, uvažovala. Přešla hlavní ulici vesnice, taška ji táhla k zemi, a zamíři-la k železniční stanici, kde stály tři taxíky.
„Musím čekat na vlak, paní,“ řekl první šofér.
Může vzít najedou tři i čtyři pasažéry, na jedné cestě neměl zá-jem.
„Když vás zavezu do Plattsvillu,“ odpověděl druhý, „musím se vracet prázdný. To se mi nevyplatí.“
„A kdybych vám zaplatila o něco víc ...?“ navrhla Lucie, zpocená a unavená.
„Hm ... “ odvětil šofér. „To nesmíme dělat. Ale i tak bych vám musel počítat dva a půl dolaru.“
To byla lumpárna. Chvíli váhala, jestli nemá zkusit toho třetího, ale ten by si okamžitě uvědomil, že je posledním útočištěm, a mohl by toho využít. Byl by možná ještě horší.
„Dobře,“ souhlasila a nasedla do taxíku.
Právě v tom okamžiku přijel vlak a její šofér čekal. Vystoupil hlouček lidi. Další dva taxíky se pohnuly k ním, aby je odvezly. K Luciinu taxíku se pomalu a rozvážně blížil jakýsi muž. Byl to tlustý chlap v šedém obleku s rozepnutým sakem. Kutálel se k nim a pyšně před sebou postrkoval objemné břicho.
„Synku, nevíš, kde tu bydlí nějací Holleyovi?“ zeptal se šoféra.
„Ne,“ odpověděl řidič. „Zeptejte se v pokladně.“
„No tak tam zaběhni, synku, a zeptej se,“ naléhal tlusťoch.
Lucie seděla vzadu a ustrašeně si ho prohlížela. Ty oči ... říkala si v duchu. Byly to velmi bledé oči, lemované světlými řasami, nějak podivně prázdné, jako by byl slepý. Detektiv, blesklo jí hlavou, a přišel kvůli Tedovi.
„Já mám zákazníka,“ namítal šofér. „Ostatní taxíky se brzy vrá-tí.“
„Běž mi zjistit, kde ti Holleyovi bydlí, synku,“ opakoval tlustý chlap stejným lhostejným tónem a Luciin strach jen vzrostl, když viděla, jak se mladý šofér už už chystá poslechnout, třebaže nebyl ani trochu úslužný. Každý by udělal to, co ten chlap rozkáže.
„Já tam jedu,“ řekla.
„Vždyť jste mi řekla, abych vás dovezl k Maxwellům,“ ozval se šofér, dotčený a vylekaný.
„Ano,“ vysvětlovala Lucie, „my jsme si ten dům pronajali.“
Tlusťoch otevřel dveře taxíku a nastoupil. Přisedl k Lucii a natáhl nohy. Zabíral hodně místa.
„Tak jedem, synku,“ řekl.
Je to jeden z těch hrozných detektivů, jací hraji ve filmech, uva-žovala Lucie. Je ... Je nemilosrdný. Bude nemilosrdný k otci.
„Vy jste paní Holleyová?“ zeptal se ...
„Ano.“
„Máte sestru nebo dceru jménem Beatrice?“
„Ano,“ odpověděla znovu.
„S tou si chci popovídat,“ ozval se.
„Hm ... a o čem?“
„To řeknu jí,“ odsekl.
„Raději ne,“ zasáhla Lucie. „Jsem její matka. Můžu vám říct všechno, co by vám mohla povědět ona.“
„Přišel jsem za ní,“ opakoval. „Za Beatrice Holleyovou.“
„Mohl byste mi aspoň říct, proč za ní jdete. Stejně mi to později poví.“
„Myslíte?“
„Ano, jsem o tom přesvědčená. Byla bych radši, kdybyste s ní nemluvil. Prosím vás, popovídejte si o tom se mnou ... “
„Potřebuju si promluvit s Beatrice Holleyovou,“ nedal se.
Lucie se zmocnila panika. Poví Bee, že našli Teda, přemýšlela. Jedině to. Co jiného by ho sem přivedlo? Bude se jí vyptávat a ona mu namluví kdeco, co se pak dostane do novin. Nemůže připustit, aby s tím chlapem zůstala o samotě.
„Má dcera není plnoletá,“ protestovala. „Je mi líto, ale nemůžu vám dovolit, abyste s ní hovořil.“
Obrátil hlavu a upřel na ni zrak. Plavé řasy zamrkaly. Pak se opět odvrátil.
„To se vám nepodaří,“ řekl.
Nedokázala se smířit s tím, že by tenhle chlápek měl mluvit s Bee.
„Zavolám svému advokátovi,“ prohlásila.
Ani se nenamáhal odpovědět. Seděl, dvojitou bradu opíral o prsa, díval se přímo před sebe a zaměstnával se vlastními myšlenkami. Lucie ho vůbec nezajímala.
Už bylo vidět dům. David přicházel přes trávník porostlý drsnou trávou. Když uviděl taxík, zastavil se a čekal.
„Kolik platím?“ zeptal se tlusťoch.
„Dolar,“ odvětil šofér a tlusťoch mu dal dolar, ale žádné spropit-né. Chlápek otevřel dveře a vystoupil, na Lucii se ani nepodíval. S Davidem se dal do řeči dřív, než vytáhla z peněženky dolar.
„Dohodli jsme se na dvou a půl,“ připomněl jí šofér.
Dala mu ještě padesát centů a vystoupila se svými taškami. Tlus-ťoch stál před domem.
„Jestli budete mluvit s mou dcerou, budu při tom i já,“ prohlásila.
Neodpověděl. Stála tam s taškami, úplně bezradná, ale rozhodnu-tá chránit Bee za každou cenu. Otevřely se zasouvací dveře a Bee vyšla ven. Překvapeně pohlédla na dvojici na trávníku a seběhla dolů po schodech.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptala se.
„Jste Beatrice Holleyová?“
„Bee ... “ začala Lucie, „nesmíš ... “
„Týká se to školy, mami,“ uklidňovala ji Bee.
„Ne,“ řekla Lucie.
„Ne,“ potvrdil to tlustý muž. „Už jsem to říkal tomu klukovi. Bude to lehčí. Ne. Přišel jsem se zeptat na svého dobrého přítele Te-da Darbyho.“
„Hm ... Co jste zač?“ zeptala se Bee.
„Jmenuju se Nagle.“
„Hm ... a co chcete vědět?“
„Bee,“ varovala ji Lucie. „Neodpovídej mu.“
Není to detektiv, blesklo jí hlavou. Je to - co já vím - podvodník, gangster, něco hrozného.
„Ted šel včera večer za vámi,“ začal Nagle.
„No a?“ divila se Bee.
„Domů se nevrátil,“ pokračoval Nagle.
Ta věta Lucií otřásla a vystrašila ji. Ale Bee se nepolekala.
„Chcete říct, že se nevrátil do hotelu? Určitě šel k někomu na ná-vštěvu. Má hromadu přátel.“
„Říkal vám, že jde na návštěvu?“
„Má dcera s ním večer nebyla,“ zasáhla Lucie.
„Viděli jste ho?“
„Ne. Nikdo ho neviděl.“
„Tvrdíte, že sem nedorazil?“
„Nevím, jestli přišel, nebo ne. Jen říkám, že ho nikdo z nás nevi-děl.“
Obrátil se k Bee.
„Volala jste mu,“ poznamenal. „Požádala jste ho, aby sem večer přišel. Tak co?“
„Tak co?“ opakovala Bee. „Nechápu, proč jste sem přišel a ja-kým právem mi kladete otázky.“
Ani v nejmenším se Naglea nebála. Dívala se mu přímo do ble-dých očí.
„Proč jste se nesešli?“ zeptal se Nagle.
„To je moje věc,“ odsekla Bee. „Pojď, mami, necháme ... “
„Počkejte!“ nedal se Nagle. „To není tak jednoduché. Chci slyšet všechno, co víte o mém příteli Tedovi Darbym. Jména všech zná-mých, o kterých mluvil ... “
„Neřeknu vám vůbec nic,“ odvětila Bee. „Počkejte, až se vrátí, a zeptejte se jeho.“
„Jestli víte, kde je, radši mi to řekněte.“
„Odnesu vám tašky, paní,“ ozval se za Lucií Sibylin hlas.
Vzala tašky a kráčela pryč, vzpřímená a důstojná.
„To je škoda,“ zamumlal Nagle. „Je to škoda pro Teda.“
„A to jako proč?“ zeptala se Bee. „Vyhrožujete mu?“
„Já se ptám,“ vysvětloval Nagle. „A ne odpovídám.“
„Ani já ne,“ odsekla Bee.
Je tak drsná, žasla Lucie. Ta štíhlá dívka v domácích šatech, s plavými vlasy po ramena, to dítě, které celý život strávilo doma, za-hrnované péčí a laskavostí, mluví nyní jako drsná filmová hrdinka. A taky tak vypadala, oči se jí zúžily a na jemných ústech se usadil po-hrdavý úšklebek.
„Fajn, fajn!“ řekl Nagle a otočil se.
Lucie stále hleděla za ním a srdce se jí svíralo strachem a hrůzou. ON se vrátí, pomyslela si. Tohle je jen začátek ...